Zdeněk Lahoda

Zdeněk Lahoda

KAPITOLA PRVNÍ

zavádí čtenáře

do krásné golfové přírody

mezi tygry, králíky a jinou zvěř

To holt jsem celej já, rezignovaně si nad sebou povzdechl Toník Cajzr, nadhodil si na rameně popruhtěžkého vaku s jedenácti golfovými holemi a otřel si kapesníkem čelo. Já kdybych hodil na střechupětikorunu, tak mi spadne padesátník, pokračoval ve své poněkud propocené úvaze. Klikař Béda se chytíhubeňoura advokáta, kterej má těch klacků akorát šest, kdežto já musím vyfasovat neposedu, za kterýmabych jich v tomhle dusnu vláčel skoro tucet, a hodí mi to tři kačky na hodinu zrovna jako jemu. A Toník

Cajzr se trochu vyčítavě podíval na záda svého vysokého a štíhlého „neposedy“ v golfkách a elegantním

lumberjacku, který s vybranou holí v ruce znalecky zkoumal polohu bílého, jakoby neštovicemi

poďobaného tvrdého míčku, ležícího před ním na trávníku.

Na druhý straně je zase pravda, přiznával sám sobě Toník, že tenhle při tréninku aspoň tolik nevyvádí,když nějakej míček nemůžeme najít. Není to takovej lakomej chrt, aby mě honil do vody, jako tenvyzáblej advokát před chvílí Bédu, když se mu podařilo šoustnout tu bílou potvoru do louže, který se tuříká umělý jezírko. Nakonec stejně prdlajs našli!

A Toník Cajzr se ohlédl přes rameno do prostoru mezi třetí a čtvrtou jamkou, kde asi padesátiletý vyschlýmajitel advokátní kanceláře JUDr. Oskar Polák se stejně hubeným Béďou už zase vypadali, jako kdybyhledali čtyřlístek, na kterém závisí celé jejich životní štěstí, a řekl si: No jo, ty abys taky na ně měl fabriku!

Šest holí, odfrkl si v duchu. Při tom tvým kumštu by ti úplně postačila vobrácená špacírka po dědečkovi, aspoň by ti to nelítalo tak daleko.

Na tomto místě je nutno podotknout, že přísná kritika nosiče golfových holí Toníka Cajzra nebyla tak zcela

neopodstatněná. Od předešlého roku, kdy bylo v Klánovicích otevřeno nové hřiště Pražského golf-klubu,se totiž mezi dospělejší mládeží této nevelké obce rozmohla nebývalá sportovní vzdělanost.

Brzy poté, co se po pečlivě upraveném zvlněném terénu, zkadeřeném skupinkami keřů, začaly pohybovatnerozlučné dvojice sportovců, hamižných profesionálů a ryzích, skoro by se dalo říci křišťálově čistýchamatérů, ti na korunu se třesoucí profíci, obdaření hrdým titulem „caddies“ a odměňovaní poněkudméně hrdým honorářem tři korun za hodinu, velmi rychle pochopili pravidla hry. Věděli, jestli se hraje„stroukplej“ nebo „mečplej“, znali názvy jednotlivých holí, řečených „dřeva“ a „železa“, dovedliodhadnout, kterou hůl si v kterém terénu amatérská polovina jejich dvoučlenného týmu asi vybere prosvůj „drajv“, a když na konci klánovické sezóny skončilo veselé, důkladně oslavené a zapité hodnocenívýkonnosti jednotlivých golfistů, uměli hodnotit už i oni. A třebaže se na členy toho exkluzivního klubudívali přes hlubokou společenskou propast a většinou plně sdíleli názor svých
rodičů (Kdyby tam radšinasázeli brambory a chodili je okopávat), přece jen se nedokázali ubránit pocitu hrdosti na sportovce,který získal titul „tygra“, protože se mu podařilo „udělat“ všech devět jamek na méně než třicet šestúderů, zvlášť když se tím tygrem stal některý ten „jejich“, s despektem se dívali na „králíky“, kteřídokázali stejný úkol zvládnout třiceti sedmi až šedesáti třemi „drajvy“, a hluboce opovrhovali nemotory,kteří se nezmohli ani na titul mírumilovného hlodavce.

Jejich negentlemanskou předpojatost omlouvá nezralost mládí a snad i to, že nečetli obrázkový týdeníkpro lepší kruhy „Pestrý týden“, a proto ani nemohli vědět, že golfista chce užíti vzduchu, opět získatiradostnou pružnost celého těla a chce se dát laskat vědomím, že jest v krásné golfové přírodě a vprostředí, které je mu očistným útočištěm vždy, když pod tíhou dnešních těžkých dnů klesá…“

A kdyby jim byl někdo prozradil, že jen zápisné na to blažené „laskání vědomím krásné golfové přírody“přijde každého toho „pod tíhou dnešních těžkých dnů“ klesajícího sportovce na rovných deset tisíc korunčeskoslovenských, byli by určitě klesli také.

Toník Cajzr měl jiné starosti. Jak dlouho ho to asi dneska eště bude držet, říkal si, když se znovu vrátil

pohledem ke „svému neposedovi“, a byl by se ho rád zeptal, kolik je hodin, ale netroufl si.

Urostlý elegantní sportovec totiž právě soustředěně odhadoval vzdálenost špiček svých hnědobílýchpolobotek s gumovými „špunty“ na podrážkách od poďobaného bílého míčku a pečlivě rovnal chodidla dopatřičného úhlu. Potom uvolnil ramena, zasněně se podíval na praporkovou tyč v jamce vzdálené asisedmdesát metrů a pomalu zdvíhal hůl nad hlavu, když se od blízkého přejezdu ozval hvizd lokomotivy,doprovázený rozčileným kašláním rozjíždějícího se vlaku.

Půl šestej pražák, spokojeně konstatoval Toník Cajzr. Určitě to dneska dá nejmíň dvanáct kaček, jenabych ještě stihnul doma povečeřet a pozvat Jiřinu do kina.

Vyrušený hráč uvolnil napjatý postoj, spustil golfovou hůl na trávník, ale nohama nepohnul. Chvilku seupřeně díval na vzdálený praporek, pomalu se soustřeďoval, a zrovna když osobní vlak s rachotemprojížděl kolem, znovu zdvihl hůl nad hlavu. Zaklonil ji do skoro vodorovné polohy, vytočil trup doprava,až k bílému míčku stál v mírném záklonu levým bokem, levá noha se celým chodidlem pevně zapřela dotrávníku, pravá nadzdvihla patu a trochu se pokrčila v koleně, Toník to všecko z bezpečné vzdálenostideseti kroků pozorně sledoval, čekal zasvištění a suché třesknutí, ale nedočkal se.

Namísto prudkého zášvihu sebou vypjaté tělo znenadání škublo, jako kdyby dostalo peškem herdu dozad, maličko se pootočilo zpátky do přirozenější polohy, zlomilo se v kolenou a těžce dopadlo na záda.

Toník Cajzr zkameněl. Třeštil oči na tu zhroucenou postavu a její rozhozené ruce a nemohl se pohnout.Po několika dlouhých vteřinách se však přece jen vzpamatoval, shodil z ramene vak s holemi, až totřesklo, a rozběhl se.

„Pane Hromada, co je vám, co se vám stalo?“ křičel už v běhu. Když si ale klekl vedle toho nehybněležícího a teď najednou o mnoho méně elegantního sportovce a uviděl Hromadovy doširoka otevřené,strnule do mraků upřené oči, padla na něho hrůza a on vytušil, že odpovědi se už asi nedočká. Nebyl byse té lidské hromádky dotkl za nic na světě. V panice vyskočil, otočil se dozadu a s rukama u úst jakohlásnou troubou ze všech sil zaječel:

„Pane doktoréé! Pane doktoréé! Poďte séém! Panu Hromadovi se něco stalóóó!“

JUDr. Oskar Polák zaslechl v doznívajícím drkotání vlaku výkřik a zdvihl hlavu. Uviděl Hromadova nosičeholí v bílé košili a svátečních modrých kalhotách, jak mává rukama a neustále cosi vykřikuje, aznechuceně si řekl: Aha, pan tygr asi udělal pátou jamku na tři drajvy a ten jeho mezulán se nad tímmůže pominout, ale udivilo ho, že golfistu v bílém lumberjacku nevidí. A protože Toník Cajzr křičetnepřestával, advokát se podíval na svého „caddieho“, který už se také díval tím směrem, udělal několikkroků k Toníkovi, a teprve když vystoupil na malou terénní vlnu a uviděl ležící bílou a šedou postavu,pochopil, že kvůli páté jamce Toník asi nekřičí. Znovu se ohlédl po svém nosiči holí, vyzval ho, aby honásledoval, a pomalým poklusem, jaký mu jeho dvaapadesát let dovolovalo, se rozběhl k Toníkovi.

Béda Pokorný ho po několika skocích předhonil, a když k nim zadýchaný advokát konečně doběhl, obanosiči holí bezradně stáli čtyři kroky od nepřirozeně zhroucené postavy. Toník Cajzr vyděšeně pohazovalrukama a zajíkavě ze sebe vyrážel: „Koukám na něj, jak se rozpřahuje, já stál támhle, krok za ním a asidoset kroků vlevo, jak si to dycky poroučel, von už se jednou rozpřáh chvilku předtím… čekám, že už… a

von se namísto toho… najednou sesypal dozadu… Jako když v něm něco rupne… Jako když ho najednouněco podsekne… zrovna jako když ho…“

Nedořekl, vyvalil oči na pana doktora Poláka, v něhož se v té pro Toníka těžké chvíli rázem zase proměnil„ten hubeňour advokát“, podíval se za napřaženou rukou, kterou otevřenými ústy oddechující majiteladvokátní kanceláře ukazoval na ležícího Hromadu, a úzkostně zaječel: „Krev! Ježíšmarjá, von krvácí!“

JUDr. Polák přistoupil těsně k ležícímu, přeběhl pohledem po jeho otevřených očích a ústech, zastavil se u

tmavě červené skvrny, rozpíjející se ve spodní části bílé pletené vesty s rukávy, chvilku tam bezradněstál, protože jako uznávaný odborník na právo civilní a majetkové se s takovými situacemi často nesetkával a krvi a lékařům se pokud možno vyhýbal, ale potom se přece jen vzmužil, obrátil se na BéďuPokorného a přikázal: „Utíkej do klubu! Řekni panu Libovickému, aby zatelefonoval na četnickou stanici asehnal doktora! A potom sem s panem… no s tím, co pořád běhá v té zelené zástěře.“

„S panem Fišárkem,“ pomohl mu Toník Cajzr.

„Jo, s panem Fišárkem… přineste nosítka! Ale poklusem!“

„Ty tu zatím počkáš se mnou!“ obrátil se na Toníka Cajzra.

Béďu dohonila advokátova poslední slova už na cestě. JUDr. Polák se ještě jednou vrátil pohledem k ležící

postavě, přiklekl k ní, vytáhl z kapsy sportovního saka malé kulaté zrcátko, zasazené do tmavě modréhoceluloidu, a přidržel je ležícímu u pootevřených úst. Chvilku nehybně klečel, potom pokrčil rameny,pomalu a těžce se zdvihl, upřel na Toníka zamyšlený pohled a zeptal se ho: „Jak to, že padl dozadu? Tyjsi ho viděl, jak padá na záda?“

„Jo, viděl. Padnul na záda. Dyť vidíte, jak leží,“ s určitostí potvrdil Toník a uctivě dodal: „Pane doktore!“

„A slyšel jsi nějakou ránu? Prásknutí? Výstřel?“

„Výstřel?“ nechápavě opakoval po doktoru Polákovi Toník a znovu na pana doktora vykulil oči, protože tou

otázkou pro něho celá příhoda dostávala nový, dosud netušený rozměr. „Né, žádnej výstřel jsemneslyšel,“ řekl přiškrceným hlasem a zavrtěl hlavou, a po chvilce: „Když vona ta čůza zrovna dělalatakovej randál…“

„No jo,“ pokýval hlavou doktor Polák. „Ten vlak… Poslyš, a jak v tom okamžiku stál pan Hromada?“

„Jak by stál?“ udiveně odpověděl otázkou Toník a podíval se na bílý míček, stále ještě ležící o čtyři krokydál na trávníku, a potom na praporkovou tyč v páté jamce. „To je přece jasný, jak musel stát. Mám vámto předvíst?“ nabídl se. Majitel advokátní kanceláře však jen zamyšleně mávl rukou a pátravě se zadívaldo houštin u železniční trati.

Správce golfového hřiště a klubovny Libovického, rozvážného a věčně ustaraného čtyřiatřicetiletého muže

v bílém pracovním plášti, zastihl vzkaz doktora Poláka v kuchyni, kam se zašel podívat, jak jsou ženskédaleko s večeří. Když se zadýchaný Béda konečně zmohl na raport: „Pan doktor Polák vám vzkazuje,abyste zavolal četníky a doktora… Pan Hromada tam leží na zádech a nehejbá se… a máte tam poslatpana Fišárka s nosítkama…,“ šlehl správce Libovický pohledem po své ženě a jejích dvou pomocnicích, jež

při té zvěsti strnuly v pohybech jako zámecký personál v pohádce o Šípkové Růžence, popadl Béďu zarameno a rázně s ním vypochodoval z kuchyně.

„Von má pan Hromada na břiše krev,“ doplnil Béda ke správcovu zděšení svou kusou zprávu už nachodbě, a na otázku, kde se to stalo, vysvětlil:

„No, von leží asi tak v polovičce levý dráhy, je to hned u trati.“

To nám ten tejden pěkně začíná, pomyslel si správce Libovický, ono asi bude nejlíp, když to pořadíobrátím a nejdřív tam pošlu nosítka, potom zavolám doktora, a ty četníky si nechám až nakonec, a poslal

Bédu do poschodí na dvanáctku pro pana Fišárka.

„Moment,“ zarazil správce nohatého mládence ještě ve dveřích kanceláře, vzal z černé tabule s háčky klíč,podal mu jej a přidal: „Nosítka jsou venku v kůlně na nářadí.“

„A hoďte sebou!“ napomenul celkem zbytečně, protože věděl, že na Fišárka i na Bédu se může

spolehnout.

KAPITOLA DRUHÁ, ve které se ukáže,

že Mařka měla pravdu

a četnický četař je dobrý jen k tomu,

aby u něčeho počkal nebo něco podržel

Velmi praktický lékař MUDr. František Bláha, elegantní pětačtyřicátník, jemuž tchán zařídil v Klánovicíchordinaci po válce, když si tam začínali stavět vily příslušníci pražské smetánky, seděl se ženou advanáctiletou dcerkou u večeře, když na stolku u okna zadrnčel telefon. Pohledem dal služebné najevo, že

k tomu půjde sám, odložil ubrousek a vstal.

„Doktor Bláha!“ nevrle houkl s plnými ústy, ale když zjistil, že na druhé straně drátu je správce golf-klubu,

spolku, který pro něho představoval ideální rezervoár potenciálních soukromých pacientů výběrovékvality, okamžitě změnil tón.

„Ale ovšem, pane Libovický, rád, ale musíte mi říct, kde to přesně je a jak se tam dostanu… Fajn, podletrati, asi tak dva kilometry za nádražím, za tím teď už nepoužívaným přejezdem doleva,“ opakoval po

správci Libovickém a dodal: „Už tam jedu.“

Správce však měl na srdci ještě jedno přání.

„Cože? Na četnickou stanici?“ podivil se MUDr. Bláha, ale rychle své vzrušení zkrotil a slíbil: „Dobrá,cestou se zastavím na stanici a naberu četnictvo.“

Velitel klánovické četnické stanice vrchní strážmistr Bělohlávek zaléval jen tak v košili bez límečku astarých erárních katích zahrádku za domem, když za ním přiběhlo rozčilené četnické embryo četař Vokoun

a už v běhu nepředpisově hlásilo:

„Pane vrchní, volá z golf-klubu správce Libovický. Mají tam nějaký malér!“

Vrchní strážmistr Bělohlávek postavil konev na pěšinku, otřel si ruce o kalhoty, nesouhlasným pohledemsjel prostovlasého četaře Vokouna a zeptal se: „Copak? Srazilo se jim v kuchyni mlíko, nebo se tam páni,

nedej pámbu, do sebe pustili těma golfovejma inštrumentama?“ A podíval se na hodinky, protože nanějakou melu z pijatyky se mu tři minuty před šestou zdálo příliš brzy.

„To já nevím. To on mi neřek. On chce mluvit přímo s váma,“ lítostivě hlásil četař Vokoun. „Jo, a prej se

tu za chvilku pro vás zastaví pan doktor Bláha.“

„Doktor Bláha?“ zamyšleně opakoval po četaři vrchní strážmistr Bělohlávek a pomyslel si: Že by tam přecejen došlo k nějakému souboji na golfové hole?

„Ten Libovický je ještě u aparátu?“ zeptal se a přelétl pohledem záhony, které se ještě chystal zalít. Když

od Vokouna uslyšel, že ano, prohlásil, že tak teda jo, že už tam jde, podíval se na oblohu, pomyslel si:

Ona měla Mařka možná pravdu, když mi říkala, abych se dneska zbytečně netahal s konvema, že to zamě stejně zaleje pámbu, a vykročil k domu.

Mařka měla pravdu. Když doktor Bláha vystoupil s vrchním strážmistrem Bělohlávkem a četařemVokounem z hadimršky a dali se k přejezdu, kterého se používalo před zřízením golfového hřiště, začínalo

krápat. Zřejmě to však nevadilo skupince sedmi lidí nehybně stojících na trávníku asi sto metrů přednimi. Náhle vjel do hloučku pohyb. Jako na povel se všichni otočili a rychle houstnoucím deštěm se dívalina dvě postavy v šedomodrých stejnokrojích a třetí ve světle šedém obleku a s hnědou pohotovostníbrašnou v ruce, jež se k nim rázným a důležitým krokem blížily.

JUDr. Polák se od hloučku odtrhl a šel těm třem několik kroků naproti. „To je dobře, že už jdete,“ přivítalje s úlevou v hlase. „Já jsem doktor Polák z Prahy, advokát,“ přidal s pohledem na lékaře. Potom seobrátil, upřel pohled do míst, kam se dívali všichni tři nově příchozí, a opatrně prohlásil: „Panu Hromadovi

se něco stalo. Bojím se, že už nežije,“ a stručně pověděl, co a jak se zběhlo. „Zatím se ho nikdo nedotkl,“

ujistil nakonec.

„To je dobře, to je moc dobře,“ rozpačitě pochválil vrchní strážmistr Bělohlávek a požádal doktora Bláhu,

aby se na zhrouceného sportovce podíval. „Ale moc mi s ním nehýbejte,“ napomenul ho, jako kdyby ta

ležící postava byla majetkem četnictva.

„A vy, prosím vás, jděte všichni kousek dál!“ oslovil nezvykle mírným tónem ostatní; zaražený moknoucíhoufek se totiž už před dvaceti minutami rozrostl o inženýra Viktora Strnada, elegantního, asičtyřicetiletého generálního zástupce zahraničního olejářského koncernu, a jeho „caddieho“ Mirka Krále, avrchní strážmistr neznal Strnada ani Poláka a nevěděl, jestli to snad nejsou nějací „hlaváči“ z Prahy.

Ochotně uposlechli, poodešli o pár kroků a s mlčenlivým napětím sledovali, jak si doktor Bláha prostírá namokrý trávník bílý kapesník a pokleká na levé koleno, profesionálním hmatem bere mrtvého za zápěstí

levé ruky, dívá se na hodinky a pokládá ruku zpátky do trávy, jak si prohlíží zakrvácený spodek bílé

pletené vesty, štítivými pohyby ji rozepíná, rozepíná i knoflíčky krví nasáklé, na levé straně roztrženésvětle modré žerzejové košile, a jak vyhrnuje síťovaný nátělník.

Potom se doktor Bláha naklonil a zaclonil jim výhled, takže neviděli asi tři centimetry širokou, roztřepanouránu v levé straně žaludeční krajiny.

MUDr. Bláha byl za války na srbské frontě, viděl mnoho střelných ran, a tak věděl, že se dívá na výstřel,vstřel že by našel někde v zádech, ale protože věděl i to, že tady končí nejen jeho lékařský um, ale ikompetence, vstal, zdvihl kapesník, s výrazem zarputilého truchlícího pozůstalého si do něho utřel ruce aobrátil se na velitele četnické stanice:

„Někdo ho střelil do zad. Kdybych chtěl zjistit, kudy kulka vnikla do těla, musel bych ho obrátit na břicho, ale to bych radši přenechal policejnímu lékaři.“

„Ano, jistě,“ zamyšleně souhlasil kníratý vrchní strážmistr, pohled stále ještě upřený na mrtvého.

Poznámku o policejním lékaři nepřeslechl, pochopil, co mu lékař naznačuje, a jen si řekl, že ten felčar takymohl aspoň tu košili zase zapnout, takhle to vypadá až zbytečně ošklivě, i když jde o vraždu. O tom, žetu došlo k vraždě, už totiž nepochyboval. Na jeho ustaraném čele bylo docela zřetelně vidět, jak se za ním

prudce honí celý roj neveselých četnických myšlenek.

Poslední vraždu tu měli někdy před sedmi roky, ano, bylo to v devětadvacátém v dubnu, výměnkářeKoubka v Jiranech tenkrát klepl zeť sekyrkou, ale to bylo průhledné jako sklo. Ten Jirsa se sám přišel udat

, kdežto v těchhle nóbl kruzích, kterým je lepší obloukem se vyhnout, Čert aby si taky všecky typředpisy pro případ vraždy pamatoval!

A ve vrchním strážmistrovi Bělohlávkovi se zatetelily obavy, aby něco nezanedbal, nepřehlédl, potom muhlavou bleskla naděje, co kdyby se vyznamenal a slízl nějakou pochvalu, ale vzápětí ji přehlušila studenáúvaha, že nejrozumnější bude předat toho černého Petra co nejrychleji okresní pátračce, která to určitěpověsí na krk Pražákům, a Bělohlávek už viděl, jak se mu v rajóně budou prohánět kriminalisté a bůhvíkolik dní a nocí mu nedopřejí chvilečku klidu.

Déšť se změnil v lijavec, vrchní strážmistr se ohlédl směrem k spásné klubovně, ale teď ještě odtudnemohl, musel „neprodleně provést ohledání místa činu“ a vyslechnout svědky.

„Tak ty jsi byl u toho, když se to stalo,“ oznamovacím způsobem se zeptal Toníka Cajzra, a ten mu jenzopakoval to, co Bělohlávek už předtím slyšel v poněkud přesnější formulaci od advokáta Poláka.

„Slyšel jsi výstřel? Viděl jsi někoho podezřelého?“

„Ale né… Dyť vám povídám, že jsem žádnou ránu neslyšel… Ten vlak zrovna dělal pekelnej kravál… Akromě tady pana doktora a Bédi Pokornýho jsem tu poblíž nezahlíd živou duši.“

V té chvíli se s uctivým: „Dovolte, pane vrchní strážmistře,“ vmísil do průběhu vyšetřování JUDr. Polák.

Nechtělo se mu stát v lijáku, a tak se snažil urychlit to nezbytné četnické vyptávání. Vysvětlil Bělohlávkovi,

jak musel stát Hromada, když ho zasáhl výstřel, objasnil i to, proč padl na záda a ne kupředu, a dodal:„Řekl bych, že pachatel musel být schovaný někde tamhle v tom křoví,“ a ukázal na souvislou houštinu asi

padesát metrů vzdálených šeříkových keřů, táhnoucí se až k železniční trati, o které už se na dvouschůzích výboru říkalo, že by se měla vysekat, ale protože přece jen byla dost stranou „kursu“ mezičtvrtou a pátou jamkou, nikdo k tomu nedal správci příkaz.

Vrchní strážmistr se tím směrem díval, když se ozval doktor Bláha: „Pane Bělohlávek, já už jsem tuzbytečný. Jestli chcete, počkám na vás v klubovně. A jestli nemáte námitky, vzal bych tady pány ssebou,“ dodal a zdvořilým gestem zval advokáta Poláka, inženýra Strnada a správce Libovického do sucha

hadimršky.

Bělohlávek nejistě přeběhl pohledem po promoklé skupince, znovu se pátravě podíval k šeříkové houštině,

řekl si, že ten střelec je stejně už dávno za horama, a rozhodl: „Tak dobrá, nechte tu nosítka a jdětevšichni do klubovny, já tam za chvilku přijdu za váma a sepíšeme to.“ Na adresu svého pomocníka ještěpřipojil: „Vy tady vostanete, Vokoun!“ A když ostatní už byli mimo doslech, tiše dodal: „Než sem dorazíokresní pátračka.“

Na Vokounovi nebylo vidět, že by ho ta informace nějak zvlášť potěšila. Tiše a zmokle odpověděl:„Rozkaz, pane vrchní,“ ale pro sebe to buřičsky komentoval: Bodejť, takovej četnickej četař je vůbecdobrej leda k tomu, aby u něčeho počkal nebo něco podržel, a díval se za vrchním strážmistremBělohlávkem, jak rázuje do bezu a mizí v něm.

Jeho nadřízený byl zpátky za několik minut. Četař Vokoun ho celou tu dobu sledoval a viděl, jak se nadhustým bezovým listím chvilkami objevuje jeho přilbou obrněná hlava, věděl, že na jednom místě sevrchní strážmistr zastavil, a podle pohybů haluzí zjistil, že tam asi něco hledá, díval se, jak se potomprodírá až k trati, nahlíží za koleje a vrací se k němu, a řekl si: No nazdar, jestli jsi teda nebyl mokrejpředtím, tak ten bez tě určitě dorazil!

„Ten doktor Polák měl recht,“ nedokázal se nepochlubit svým objevem vrchní strážmistr. „V tom bezu

trávu nesekají, je tam hezky vysoká, a na jednom fleku je to zválený jako vod divokýho kance. Chlap je

samozřejmě dávno v prachu i s flintou,“ ohlédl se zpátky k trati. „Stačilo mu nenápadně se přešmejknoutpřes koleje a moh si klidně mašírovat až do Běchovic., Tak já jdu do tý jejich klubovny zavolat okresnípátračku a potom to tam s nima sepíšu,“ oznámil ještě, a když se už na odchodu podíval na tunešťastnou promočenou četnickou figuru, slíbil: „A vám sem po některým tom klukovi pošlu pláštěnku,

Vokoun.“

Vokoun, Vokoun, vztekal se do nitky promoklý četnický četař, když se provázky deště díval za svýmodcházejícím velitelem, Vokoun je náš pes. Ta tvoje pláštěnka mi tu bude platná jako utopenýmu teplýpodvlíkačky.

Když auto se čtyřčlennou okresní pátračkou zastavilo před honosnou budovou golf-klubu v Klánovicích,chybělo do osmi hodin šest minut, už půl hodiny bylo po dešti, osvěžený vzduch voněl červnovými lukami,

vrchní strážmistr Bělohlávek měl protokol napsaný a podepsaný a už jen s největší námahoupřesvědčoval pány svědky, že ještě musí momentík počkat, že ti páni už tu musí být co nevidět.

MUDr. Bláha se zadržet nedal. Když viděl, že až na ty dva je klubovna prázdná, odporoučel se s tím, že užje tam stejně platný jako pes v kostele a konečně by si rád dojedl večeři.

Protokol nepřinesl vrchnímu strážmistrovi nic nového. Na celé věci bylo jasné jen to, že člena Pražskéhogolf-klubu Přemysla Hromadu, jedenatřicetiletého majitele továrny na pánské košile a prádlo Hermes,rozvedeného, bytem v Praze-Bubenči, V tišině 9, zastřelil neznámý pachatel a zmizel.

Velitel pátračky, prošedivělý praktik poručík Březina, si vyslechl Bělohlávkovo hlášení a k neskrývanénelibosti pánů Strnada a Poláka navrhl vrchnímu strážmistrovi, aby se hned teď s nimi vypravil na místočinu, dokud je ještě aspoň trochu světlo. Protokol si mohou přečíst potom, ten jim neuteče.

Vrchní strážmistr Bělohlávek vřele souhlasil, chtěl mít celou záležitost z krku co nejdříve, a tak všech pětpánů v uniformách vyrazilo a začalo se soukat do služební škodovky. Klánovický velitel se trochu lekl, když na něho zavrčel hnědočerný vlčák Ajax, ale psovod, štábní praporčík Adámek, je rychle uklidnil oba.

Pan inženýr Strnad s JUDr. Polákem se usadili do lenošek před krbem klubovny, poslali si panaLibovického pro dva velké francouzské koňaky a svorně bručeli na tu zatracenou smůlu: To musí potrefitzrovna je dva, oba měli být už dávno někde jinde, a jestli nemají začít šilhat hlady, budou se musetspokojit s tím blafem ze zdejší kuchyně. Hrom aby to vzal! „A to všecko kvůli tomu panu tygrovi, kvůlitomu krasavci, který…“ neudržel se advokát Polák, ale ještě včas se zarazil, protože opatrnou právnickoumyslí varovně proběhlo, „že pana Hromadu zná jen od vidění, z povrchního společenského styku v golf-klubu, a nic bližšího o něm neví,“ jak to nadiktoval do protokolu.

Pan inženýr Strnad potlačil úsměv, pobaveně si řekl: Podívejme se, mistr advokát se málem utnul, podívalse z okna a raději přenesl rozhovor na neutrální pole: „Tak vida, a mraky najednou jako když odfoukne.“

Toník Cajzr, Mirek Král a Béďa Pokorný seděli v té chvíli v kuchyni, kam je zavedl uznalý správceLibovický, cpali se „tím zdejším blafem“, až jim uši poskakovaly, a jako hrdinové dráždivě pochmurnépodvečerní události se slunili v obdivných pohledech kuchyňského personálu. Na rozdíl od obou golfistůnijak z klubovny nepospíchali. Správce jim slíbil, že zavolá do konzumu paní Králové a ta už vyřídí uCajzrů a Pokorných, že mladí muži dnes ze závažných důvodů přijdou později.

Když Toník Cajzr ukojil vlčí hlad a zalil svíčkovou s osmi plátky knedlíku půllitrem piva, konečně našelodvahu svěřit se správci golf-klubu s myšlenkou, která ho trápila už nejméně hodinu: Kdo mu vlastnězaplatí dnešní odpoledne, když to tak nešťastně dopadlo? Ale pan Libovický uklidnil „caddieho“ ToníkaCajzra i v tom směru a vyplatil mu dvacetikorunu z klubové pokladny.

Pátračka se v terénu dlouho nezdržela. Vrátila se do klubovny ve chvíli, kdy si pánové Strnad a Polák povečeři objednávali další dvě sklenky koňaku ke kávě.

Urousaní četníci měli proč být otrávení. Na místě činu nic než mrtvola, střelená těsně nad pas do pravédolní části zad, v okolí zváleného a teď po dešti se už zase rychle vzpamatovávajícího pelechu v bezovémhouští také nic, vlčák Ajax se na tom důkladně napitém a opláchnutém trávníku motal jako vrtohlavá ovce

a všecko domlouvání psovoda mělo jen ten výsledek, že nakonec chtěl mermomocí roztrhat vrchníhostrážmistra Bělohlávka. Tma ukončila jejich neplodné snažení, a tak dal poručík Březina odnést mrtvéhona hřbitov do márnice a zatroubil k návratu.

Rázná činorodost, se kterou velitel pátračky před necelou hodinou do klubovny vstoupil, se zatímproměnila v ustaranou opatrnost. Uvědomoval si, že vyšetřování nutně musí začít mezi členy vznešenéhoPražského golf-klubu, což pro venkovského četnického poručíka znamenalo cosi jako sahat holýmarukama do hnízda sršňů, v duchu sakroval, že takový nóbl mord mu byl čert dlužen, a rychle se chopil

myšlenky, která mu prolétla hlavou už ve chvíli, kdy se seznámil s telefonátem vrchního strážmistra

Bělohlávka z Klánovic.

Zběžně si přečetl Bělohlávkem napsaný protokol, prohlásil, že se svědky mluvit nepotřebuje (čímžkupodivu zle pobouřil oba pány v klubovně a přiměl je k výrokům: „Je tohle vůbec možné?“ a „Já bychstejně rád věděl, proč se říká: chytrej jako četník?“), a zahájil rozvážný a velmi krátký proslov:

„Zavražděný je z Prahy. K vraždě sice došlo v našem rajónu, ale všecko pátrání se bude muset vést vživotním prostředí zavražděného a tím je Praha. Tam už kompetentní nejsme. Tady jsme svou povinnostsplnili, a tak už nám zbývá jen jedno: Všecko řádně sepsat a předat zemské kriminální úřadovně.“

Což se ještě ten večer v pondělí dvaadvacátého června kolem dvacáté třetí hodiny stalo.

KAPITOLA TŘETÍ,

v níž se vrchnímu inspektorovi Láskovi

zjeví hrbáček Míla Burkert

a koncipistovi JUDr. Bernátovi

řecký pánbůh

Vrchní inspektor pražské kriminální policie a šéf oddělení pro vyšetřování vražd Jiří Láska propustil poslazemské kriminální úřadovny a otevřel jednu ze dvou velkých žlutých obálek, které mu přinesl. První věc,jež mu v záhlaví průvodního dopisu padla do oka, bylo tlustou modrou tužkou energickými tahynačmárané „Urgentní! Denně hlášení!“ a pod tím klikyhák vládního rady JUDr. Chocholouše.

Láska se pobaveně usmál. Copak, řekl si, že by snad to nevinné slovíčko „Presantní!“, kterým ho vládní

rada do té doby obvykle nabádal k zvýšené služební horlivosti, najednou upadlo v nemilost?

Když se však dal do čtení, jeho úsměv brzy zmizel. A když ty hubené čtyři stránky dočetl, pozorně siprohlédl podpisy svědků a tiše zaklel: „Hrom aby do těch zlatohlavů!“ A rázem mu bylo jasné, proč si panvládní rada přeje „denně hlášení!“ V duchu ještě jednou zahromoval na „ten spolek četnický“, s nímž jinak

docela dobře spolupracoval, pozorně si celý spis ještě jednou přečetl, potom se podíval na hodinky azatelefonoval do garáže, že potřebuje na celý den auto.

To se v tom jen tak porejpají, aby se neřeklo, pokračoval ve svém mrzutém horlení, a protože větří, že bysi mohli popálit prstíčky, tak najednou objeví, že nejsou kompetentní.

Žádný div to není, přece jen přiznal četníkům polehčující okolnost, ono tu není o kompetenci co stát, aleaspoň pár fotografií udělat mohli! My teď budeme muset začít vařit z vody, a s patnáctihodinovýmzpožděním k tomu!

Potom roztrhl druhou, mnohem bachratější obálku a vysypal její obsah na psací stůl. Bral jednotlivé věcido ruky, porovnával je s četnickým „Seznamem věcí, nalezených v kapsách zastřeleného Přemysla

Hromady“, a odkládal je stranou. Odškrtl si:

1 složený bílý batistový kapesník s monogramem PH

1 hnědé kožené pouzdro se dvěma obyčejnými a čtyřmi dózickými klíči 1 dámský stříbrný zapalovač s vyrytým monogramem EM 1 klíčky od auta na řetízku s kulatým stříbřitým přívěskem s nápisem GOOD LUCK 1 složenou bílou obálku s okřídlenou hlavičkou a nápisem HERMES, továrna na pánské košile a prádlo, a v

ní čtyřstránkový, ručně psaný výkaz o expedici hotových výrobků továrny Hermes v prvních pěti měsících

roku 1936

1 pomačkanou krabičku se šesti cigaretami značky Memfis 1 černou náprsní tašku z měkké kůže a v ní osm set sedmdesát Kč v bankovkách, dále 1 vůdčí list, vystavený na jméno Přemysl Hromada v roce 1929 v Praze, a 1 legitimaci Pražského

golfového klubu na jméno Přemysl Hromada, vystavenou v roce 1930 1 kapesní nožík z nerezu v červeném koženém pouzdře 1 pětikorunovou minci 4 korunové mince 2 padesátihaléře 2 dvacetihaléře.

Láska si chvilku zamyšleně třel ukazovákem špatně oholené místečko na bradě, potom zdvihl levou ruku a

podíval se na mírně oblýskaný rukáv kdysi svátečního tmavě modrého obleku, který začal nosit dokanceláře před dvěma měsíci, když ho konečně povýšili na vrchního okresního inspektora druhé třídy, anakysle se usmál sám nad sebou.

Kolik miliónů káčé asi tak váží taková neakciová společnost s ručením vůbec žádným, jaká se sešla v tomsnobském golf-klubu, proběhlo mu hlavou. Horší by snad bylo už jen spadnout mezi panstvo ze Svazuprůmyslníků nebo mezi rotariány. Anebo do Golfského proudu, ušklíbl se, ale potom si filozoficky řekl: Aleco, vražda je vražda a nóbl lidi jsou místama taky jen lidi, a když to má být kyselé, ať je to jako šťovík, a

zazvonil na inspektora Panochu a koncipistu Bernáta.

Když k němu vpadli, zkoumavě přeběhl pohledem po šedivém konfekčním obleku inspektora Panochy,odhadl to na Neheru nebo Rolného a asi tak čtyři sta dvacet korun, dalším pohledem zhodnotil zrzavěhnědé tvídové sáčko koncipisty Bernáta a jeho po žehličce volající světle šedé flanelové kalhoty, kterésnad dostal před léty k maturitě, a usoudil, že u jednoho aspoň trochu zachraňují reputaci brýle zeželvoviny, u druhého možnost představovat se jako juris utriusque doktor, a ani nepožádal, aby se

posadili.

„Tak, pánově,“ přivítal své podřízené, trochu vyvedené z míry jeho pátravými pohledy, „zabalit a zavřít do

šuplíků všecko, na čem zrovna pracujete. Za deset minut,“ znovu se podíval na hodinky, „to znamená vosm třicet pět, vyrážíme do terénu.“ A když viděl zvědavý pohled novopečeného kriminalisty Bernáta,přidal: „Instruktáž cestou,“ a oba propustil.

Policejní lékař doktor Podroužek napřed huhlal, že na hřebíku nevisí, ale když mu vrchní inspektor Láskapověděl, že na hřbitově v Klánovicích mají zastřeleného, pravděpodobně to bude vražda, vražda nagolfovém hřišti, přidal potutelně, tak se smířil se stavem věcí a řekl: „Tak dobrá, za pět minut budu dolé u

auta, jen ještě zavolám na soudní a požádám mládence, aby tam poslali furgon.“

Vrchní inspektor Láska vypsal žádanku na auto a zatelefonoval ženě, že dnes k obědu nepřijde, musíkousek za Prahu… ale kdepak, docela určitě budu obědvat, dokonce v moc nóbl společnosti, Majduško,zažertoval a slíbil, že se odpoledne ještě ozve. Uklidil se stolu papíry, které si na něm před půlhodinkourozložil, a uložil do aktovky složku se spisy nového případu.

Vražda v golf-klubu, znechuceně vrtěl hlavou, když si nasadil měkký šedivý klobouk a odcházel na dvůr,to je tak titul pro anglickou detektivku, ve které jeho lordstvo plácne do míčku nadívaného dynamitem, ale v našich poměrech? Jako kdyby si to vymyslel nějaký bláznivý novinář.

Sotva se usadil v zánovní služební pragovce a vysvětlil řidiči, kam má jet, vytáhl z aktovky spis, podíval sena své tři spolupracovníky a spustil:

„Včera kolem půl šesté odpoledne zastřelil na golfovém hřišti v Klánovicích neznámý pachatel, pravděpodobně z pušky, jedenatřicetiletého Přemysla Hromadu, bytem v Praze-Bubenči, V tišině 9,

majitele továrny na pánské košile a prádlo Hermes v Holešovicích, Osadní 1238.

Tak tedy: Víme, co se stalo, v kolik hodin, kde a jak, to nám dala na vědomost okresní četnická pátračka

via zemská kriminální úřadovna. Na nás zbyla už jen maličkost, vlastně dvě: Zjistit, kdo toho panaHromadu zastřelil, a proč. A samozřejmě ho z toho taky usvědčit.

Mrtvý je v klánovické márnici, stopy žádné, až na kousek zválené trávy v bezovém houští vzdáleném od

místa činu padesát čtyři metry. Pachovou stopu pes nezachytil, protože před příchodem četníků se nadKlánovicemi přehnala menší průtrž mračen. Pachatele nikdo neviděl, nábojnice ani střela nejsou, i kdyžkulku možná ještě najdeme. Fotografie oběti na místě činu pořízeny nebyly, prý už na to nebylo dostsvětla.

Když to všecko sečteme, věcný důkaz ani jediný. Přímým svědkem byl osmnáctiletý nosič golfových holí,jinak nezaměstnaný Antonín Cajzr z Klánovic. Říká, že výstřel neslyšel, protože kolem místa činu právěprojížděl osobní vlak a dělal, jak se ten Cajzr vyjádřil, ,pekelný randál‘. Pachatele, jak už jsem řekl, neviděl. Zprvu nechápal, co se vlastně stalo, myslel prý, že tomu panu Hromadovi se zničehonic udělalošpatně, a tak se kolem sebe ani nerozhlédl. Potom už zřejmě bylo pozdě.

Uděláme to takhle: Nejdřív se podíváme na mrtvého, potom si prohlédneme místo činu, doufám, že jepodle toho četnického náčrtku vůbec najdeme, a pak se usadíme v budově golf-klubu a vyslechnemebez výjimky všechen personál i ty tři kluky, co se včera motali na hřišti jako nosiči holí. Musíme se toho omrtvém Hromadovi dozvědět co nejvíc, každá maličkost, každá podrobnost může být užitečná,“ obrátilse na koncipistu Bernáta, „abychom se vůbec měli čeho chytit.“

Když pražští kriminalisté dojeli ke klánovickému hřbitovu, zjistili, že už tam stojí jeden vůz, černá pikolkas pražským poznávacím číslem. A sotva vystoupili, vyhrnula se z přízemního hrobníkova domku celátříčlenná deputace, vrchní strážmistr Bělohlávek s praporčíkem Šebkem a hrobníkem Bulánkem, a vítala

je jako spasitele.

Se zdvořilostmi se nezdržovali. Bulánek, rozčilený tak, že se celý třásl, už už otvíral ústa, ale vrchní

strážmistr mu na znamení své velitelské pravomoci položil ruku na rameno a docela civilně si ulevil: „To jedobře, že jste tady, pánové!“, protože zkušeným okem na první pohled poznal pražské kriminalisty. „Myuž jsme si tu užili… Před necelou hodinou sem přijela matka toho mrtvého, paní Hromadová, se synovcem

a mermomocí si chce syna odvézt do Prahy.

V márnici nám vyváděla, že se to ani nechce povídat. Čtyřikrát tam sebou… omdlela jako špalek. A sotvase trochu probrala, už zase se nám vrhala na máry, co na nich ten Hromada leží, vykřikovala, že to trhalosrdce… no hrůza! A pořád, že to nemá na svědomí nikdo jiný, než ten lump Brzobohatý, ona že hovlastníma rukama… a pořád tak dokola.

Ten její synovec s ní vůbec nic nesvedl, i když dělal, co mohl, a tak jsme ji nakonec museli odvlécttadyhle k Bulánkovům. Obě ženské mají co dělat, aby ji udržely na kanapi. A ty její litánie…!“

A vrchní strážmistr Bělohlávek se odmlčel, otočil hlavu a zaposlouchal se do kvílivého nářku, kterýpronikal z pootevřeného okna. Bylo na něm vidět, že je otřesený nejen hloubkou toho mateřského žalu,ale i jeho nepřístojnou divokostí.

Láska se podíval na okno, prošel mezi vrchním strážmistrem a hrobníkem Bulánkem, ode dveří ještěpožádal doktora Podroužka o asistenci a vešel do domku. Z předsíňky, jejíž protější dveře na dvůr bylyzavřené, bez zaklepání vstoupil do místnosti, která zřejmě sloužila za kuchyň, obývací pokoj a podlepotřeby i ložnici.

Obraz, který před sebou uviděl, mu prozradil, že nejprudší záchvat už asi přešel. Hranatá, asi šedesátiletápaní v tmavě šedých šatech z lesklého hedvábí, sedící na otomanu mezi dvěma venkovsky oblečenýmiženami, zřejmě Bulánkovou ženou a dcerou, jež ji držely kolem ramen, už nevykřikovala. Oběmarukama si přikrývala obličej a nezvučným, do nitra obráceným hlasem mezi hlubokými vzlyky vysíleněnaříkala: „Ty můj… chlapečku jediný… Ty můj… chlapečku krásný… Co já si… bez tebe počnu… Ty můj…chlapečku krásný… Ty můj… chlapečku jediný… Taková hrůza… Taková hrůza… Co já si… bez tebepočnu… ty můj… chlapečku krásný…“

Lásku ten výjev na chvilku přenesl o třicet dva roky zpátky, na pár vteřin se z něho zase stal desetiletývenkovský kluk ze čtvrté třídy, který prožívá první otřesné setkání s neodvolatelnou krutostí smrti, jež naněho tenkrát zapůsobilo tak silně, že měl čtrnáct dní horečky a nesměl vstát z postele. Zemřel muspolužák a kamarád Míla Burkert, zápal plic v něm udusil život za necelých pět dní, a on se tenkrát naněho přišel se třemi chlapci ze třídy podívat, rozloučit se s ním a snad také okusit trochu děsu z proměnyhubeného hrbáčka Míly v neživé tělo, které zítra odpoledne doprovodí na hřbitov.

Maminka Burkertová, deputátnice na velkostatku, jež s Mílou žila sama, je vzlykavě přivítala, pohladila pohlavách, pochválila, jak jsou hodní, že se na jejího Milouška přišli ještě naposled podívat, a se slzami vočích je zavedla ke svíčkami obklopené rakvi, ve které se zavřenýma očima ležel voskově bledý anajednou jakoby menší a strašně cizí Míla, hnědé sváteční šaty s krátkými kalhotami a hnědé punčochypokryté spoustou křiklavě barevných svatých obrázků. Potom poklekla před rakví, zavřela oči, a skorostejnými slovy jako ta paní v šedivém hedvábí srdceryvným hlasem naříkala: „Ty můj Miloušku… ty můjjediný… co já si na tom světě… bez tebe počnu… ty můj… chlapečku krásný… Proč jsi mi odešel… ty můjMiloušku zlatý… ty můj… jediný… ty můj… Miloušku krásný…“

A Jiříka Lásku, ochromeného dosud nepoznanou hrůzou, tenkrát udivilo, jak si teta Burkertová může myslet, že ten její hrbáček s pavoučíma nohama je krásný.

Dospělého vrchního inspektora Lásku vytrhl ze vzpomínky na Mílu Burkerta rozložitý, asi pětatřicetiletýmuž v tmavém obleku, který stál u okna do dvora a opíral se o stůl. Udělal k němu několik těžkopádnýchkroků, při kterých se opíral o lakovanou černou hůl s gumovým nástavcem, a smutečním polohlasem sepředstavil: „Já jsem Kafka, synovec paní Hromadové.“

Láska se podíval na jeho ramena, za která by se nemusel stydět zápasník těžké váhy, na masívníhranatou hlavu se širokými ústy pod chladnýma šedýma očima a nakrátko ostříhanými štětinatými vlasy,

doplnil si pro sebe: Á bratranec mrtvého Hromady, a ocenil, kolik námahy musí stát zkrotit ten dunivý basdo tak krotkého tónu.

Než se však zmohl na to, aby se také představil, spustila paní v šedivém ruce s mokrým kapesníkem doklína, upřela pláčem zarudlé, slzami se lesknoucí oči na vrchního inspektora, zavrtěla hlavou se stříbřitěšedivým, do fialova přecházejícím a teď zle poničeným účesem, a zlomeným hlasem, ze kterého užvyprchala všecka bojovnost, ze sebe zajíkavě vypravila: „Já ho tu nenechám… Já ho tu nemůžu nechat…“

a znovu se rozvzlykala a zakryla si tvář.

„Vrchní inspektor Láska z pražské kriminální policie,“ dostal se ke slovu konečně i Láska a doporučil:„Myslím, že bude nejlíp, když paní Hromadovou odvezete do budovy golf-klubu, pane Kafka. Tam se jistěnajde lepší možnost starat se o ni a v klidu si pohovořit. My se tu jen na něco podíváme a přijedeme za

vámi.“

Potom se podíval na paní v šedivém hedvábí a konejšivým hlasem ji oslovil: „Milostivá paní, tady

nemůžete zůstat. Dovolte nám, abychom vás odvedli,“ a pohledem se domluvil s doktorem Podroužkem.

Zdrcená paní ještě dvakrát hluboce vzdychla, jako by se probouzela z děsivého snu, spustila ruce apomalu vstala. V mokrém, bolestí rozrytém obličeji bylo vidět vyčerpání a začínající apatii. Zavrtěnímhlavy odmítla Láskovu pomoc i přispění toho druhého neznámého pána, a podpírána oběma ženami, jež

vstaly s ní, vyšla drobnými, nejistými kroky z hrobníkova bytu.

„Nesmíte se divit,“ tlumeně řekl omluvným tónem Láskovi mohutný pan Kafka, „byl to jediný syn,“ atěžkým kulhavým krokem následoval svou tetu. Ve dveřích se ještě obrátil: „Budeme na vás čekat v

klubu.“

V márnici požádal Láska doktora Podroužka, aby mrtvému odhalil jen hlavu, u toho ostatního že oni třiasistovat nemusí. Doktor Podroužek mu vyhověl a Láska strnul údivem. Když o to požádal, chtěl mít jenpovšechnou představu o oběti vraždy, protože i ta může leccos napovědět o pachateli, ale to, co uviděl,ho překvapilo.

Doktor Bláha ani četníci se natolik nenamáhali, aby mrtvému zatlačili oči, a tak se Přemysl Hromada stáleještě díval velkýma hnědýma očima na strop té ošklivé haluzny. Hrobník Bulánek mu ještě večer zjakéhosi pocitu lidské sounáležitosti a patřičnosti učesal husté, smolně černé, bohatě zvlněné vlasy apodložil bradu bílým šátkem, a vrchní inspektor měl v tu chvíli pocit, že si prohlíží mramorovou hlavuněkterého řeckého boha. Rysy obličeje byly pravidelné a klidné, beze stopy překvapení či bolesti, ústa spěkně vykrojenými rty pootevřená, jako by Přemysl Hromada spal a neslyšně oddechoval.

Láska rychle odvrátil pohled od tváře, kterou smrt ještě nedokázala narušit. Měl najednou pocit, že sedopouští něčeho neslušného. Krásný člověk, říkal si, když se pomalu otáčel ke svým spolupracovníkům, avzpomněl si na slova, kterými nad ním naříkala jeho matka… Krásný chlapeček… Krásný člověk… alenářek tety Burkertové nad hrbáčkem Mílou byl pochopitelnější, přirozenější. Vždyť jejímu „krásnémuchlapečkovi“ bylo tenkrát deset let, bylo to dítě, které pro jeho znetvoření milovala hlubší, bolestnějšíláskou, než kdyby bylo jako ostatní, kdežto tohle byl dospělý člověk, muž… určitě velice sebevědomý anaprosto soběstačný muž.

„Vypadá jako nějaký antický pánbůh,“ poprvé projevil svou přítomnost koncipista Bernát, a vrchníinspektor se na něho udiveně podíval a zabručel: „Pojďme odtud, počkáme na doktora na vzduchu,“ jakokdyby mu vadilo, že koncipista Bernát měl při pohledu na mrtvého Přemysla Hromadu stejnou myšlenku

jako on sám.

Než došli ke dveřím, vešli do márnice dva muži v bílých pláštích a s černými čepicemi na hlavách. Přinášelinosítka. „Akorát včas,“ přivítal jejich příchod doktor Podroužek. „Pojďte sem, trochu mi píchnete.“

Policejní lékař vyšel do karafiáty vonícího ticha venkovského hřbitova za necelých pět minut. „Hladkýprůstřel zad asi dva centimetry nad pasem,“ hlásil vrchnímu inspektorovi Láskovi. „Roztržená ledvina a asi

taky slezina; exnul tak rychle, že ani netušil, co se mu to stalo. Střela prošla tělem hladce zprava dolevav úhlu asi patnácti stupňů. Víc vám povím po pitvě, jako obyčejně,“ skončil svou krátkou přednášku.

Kapitola Čtvrtá, ve které se čtenář vrátí

do klubovny golf-klubu a dozví se tam,

že pes, který štěká, nekouše

Po příjezdu do klubovny měl vrchní inspektor Láska v úmyslu nejprve vyslechnout paní Hromadovou adozvědět se, jak je to s tím „lumpem Brzobohatým“, ale už před vchodem se mu řízně ohlásil urostlýčetnický četař Vokoun, který tam na něho čekal, a že má pro pana komisaře důležitou zprávu.

„Tady pan Turek,“ představil asi osmapadesátiletého člověka v železničářské uniformě, „mi řekl, že včeraodpoledne vystoupil ve čtvrt na tři.“

„Ze stosedumaosmdesátky ve štrnáct sedumnáct,“ opravil četníka Vokouna nádražní zřízenec Turek.

„Tak teda ve čtrnáct sedumnáct… vystoupil z vlaku od Kolína asi pětačtyřicetiletý hubený mužský včerných manšestrových pumpkách a světlé nepromokavé bundě, který si přes rameno nesl takový úzkýpytel ze zelené plachtoviny, ze kterého nahoře trčely dva skládací rybářské pruty.“

„Možná že to byl jenom jeden, složenej, jo a taky měl placatou šedivou čepici, šedivý vlněný punčochy ahnědý poloboty, takový ty s přehrnutým, rozstříhaným jazykem,“ doplnil Vokounovy informace zřízenecTurek. „A rovnou z nádraží vyrazil podle trati k Běchovicům. Já za ním chvíli koukal, protože nebyl zdejší a

mně bylo divný, kam s tím rybářským vercajkem míří…“

„Je tu v okolí nějaká rybářská voda?“ zeptal se vrchní inspektor Láska.

„To je právě to, pane komisař,“ povýšil Lásku po četaři Vokounovi i zřízenec Turek. „Za tím golfovýmhřištěm sice jsou dva rybníčky, ale voba jsou zarostlý žabincem a chytat se tam dají akorát tak žáby…“

„A vrátil se ten člověk na nádraží?“

„Nevrátil,“ energicky zavrtěl hlavou Turek. „Já měl včera službu do desíti večír a do tý doby už se mi na

nádraží nevobjevil.“

„Vešla by se do toho pytle puška?“ chtěl vědět vrchní inspektor.

„Na to se mě už ptal tady náš četnickej mládenec,“ palcem ukázal na četaře Vokouna železniční zřízenecTurek. „No… kdyby se dala rozložit, tak proč ne? To by se tam vešly třeba tři.“ „To je zajímavá informace,“ pochválil četnickou iniciativu a železničářskou všímavost Láska a požádal oba

uniformované muže, aby s ním zašli do klubovny, že o tom sepíší protokol.

Správce Libovický ochotně souhlasil, jen ať se páni usadí v jeho kanceláři, on teď na nějaké úřadovánístejně nemá ani pomyšlení. A na Láskův dotaz, kde najde paní Hromadovou a pana Kafku, odpověděl, že jsou na pětce, teda v pokoji pro hosty, tadyhle z chodby jsou to ty druhý dveře na pravý straně, ono tomilostivou paní strašně sebralo.

„A ještě něco,“ vzpomněl si vrchní inspektor. „Mohl byste někoho poslat do vsi pro ty tři mladé muže, cotu včera dělali nosiče holí? Hlavně bych rád viděl toho Cajzra.“

„To je zařízené,“ usmál se správce. „Toník Cajzrů s Béďou Pokorným sedí v kuchyni už od půl osmé.Myslel jsem si, že je ještě budete potřebovat. Ten třetí, Mirek Král, tam včera přišel až bůhvíjak dlouho po

tom, co se to stalo, tak jsem si myslel… Ale jestli chcete…?“

„Ne, ne, ti dva snad postačí,“ spokojil se Láska, požádal o sepsání protokolu inspektora Panochu,pohledem se domluvil se svým kriminalistickým učněm Bernátem a odešel s ním do pokoje číslo pět.

Když na bručivé: „Vstupte!“ pana Kafky vrchní inspektor s koncipistou vešli do skromně zařízenéhopokojíku se dvěma lůžky u obou protilehlých stěn, ležela paní Hromadová na pravém z nich. Oči mělazavřené. Vážný a podmračený pan Kafka seděl na křesílku u malého stolku pod oknem. Podíval se na obadetektivy, potom na svou tetu a pokrčil rameny. Paní Hromadová však nespala. Bylo to vidět na jejímkřečovitě staženém obličeji. Jen měla zavřené oči, jako by se nechtěla dívat na svět, který jí zasadiltakovou tvrdou ránu. Přece jen však přijala vyrušení klidněji, než Láska očekával. Podívala se na obakriminalisty, posadila se, dala nohy na podlahu a zamumlala: „Bože můj!“, jako kdyby se jí zatočila hlava.

„Nebudeme vás zdržovat déle, než bude nezbytně nutné, milostivá paní,“ tichým hlasem ji ujistil vrchní

inspektor a požádal: „Dovolíte, abychom se posadili?“

Paní v šedivém jen maličko pokývla hlavou, a tak si Láska přistavil druhé křesílko k jejímu lůžku.Koncipista Bernát vytáhl z aktovky stenografický blok a dvě ostře ořezané tužky a s hranou bezradností se

rozhlédl kolem sebe. Kafka pochopil, uvolnil druhé křeslo a odbelhal se na prázdné lůžko.

„Velitel zdejší četnické stanice Bělohlávek mi řekl, že jste na hřbitově několikrát hovořila o jakémsi panuBrzobohatém jako o eventuálním pachateli. Kdo je to?“ Na tváři paní Hromadové se unavený smutekrychle změnil v nenávist. „Brzobohatý,“ zasyčela se stisknutými zuby a znělo to, jako když z přetopenéhokotle uniká pára. „Brzobohatý je stavitel. Architekt z Vinohrad. A je to asi dva měsíce, co mému synovivyhrožoval, že ho zastřelí.“

„Že ho zastřelí?“ udiveně po ní opakoval Láska. „Jak to víte? Byla jste svědkem té scény? Kde se tostalo?“ Paní Hromadová upřela zarudlé oči na Lásku. „Nebyla jsem u toho,“ vyrazila ze sebe stále ještědost prudce. „Zjistila jsem, že v příborníku chybí dvě koňakové sklenice, napoleonky, a když jsem uhodilana služku, tak jsem se dozvěděla, že den předtím, když jsem nebyla doma, u nás byl nějaký architekt,popral se se synem, rozbil ty dvě sklenky a láhev s koňakem, a před odchodem synovi vyhrožoval, že hozastřelí.“

„Jak víte, že to byl architekt Brzobohatý?“

„Řekl mi to ještě ten večer syn. Znali se z autoklubu. Obvinil prý ho, že má pletky s jeho dcerou…“

Paní Hromadová se odmlčela. Znovu před sebou viděla rozesmátý obličej svého Přemka, jeho pravidelnébílé zuby, slyšela ho, jak říká: „Ale prosím tě, mamičko, snad bys to nebrala vážně. Trochu jsem sepomuchlal s tou jeho husičkou, a on mi sem přiběhl, že se s ní musím ihned oženit. Představ si, ihned!Strašně se rozčiloval, dokonce se po mně i ohnal, tak jsem ho musel trochu zpacifikovat. Ty jeho řečineber vážně. To říkal jenom tak, ze vzteku…“

A paní v šedivých hedvábných šatech se znovu zoufale rozplakala. „On ho Přemek nebral vážně,“ vzlykala.„Ještě se tomu smál. ‚Pes, který štěká, nekouše,‘ mi tenkrát řekl. A teď… teď…“

Zasmušilý pan Kafka vstal, překulhal pokojík a podal tetě bílý, od správce Libovického vypůjčenýkapesník, aby měla čím osušit nový příval slz.

„Víte, kde ten architekt Brzobohatý bydlí?“

Paní Hromadová pomalu přestala plakat a vysmrkala se. „Někde na Vinohradech,“ řekla už klidněji. „Synmě s ním a s jeho paní seznámil minulou zimu na plese. Ta ženská na, mě vycenila falešný chrup a představila se: Já jsem Brzo bohatá, rozumějte, ona řekla: brzo bohatá stavitelová z Vinohrad! Vulgární

lidi! Oba dva!“

„Pokud vím, má architekt Brzobohatý vilu v Hradešínské ulici a kancelář na Fochovce. Je v telefonním

seznamu,“ poprvé projevil ochotu pomoci pan Kafka.

„Vy ho taky znáte?“

„Znám,“ jednoslabičně přikývl synovec.

Vrchní inspektor Láska se zamyslel. „Jak vypadá ten architekt?“

„Asi dvaapadesát let, přibližně metr pětašedesát, pleš, bříško,“ zněla další lakonická odpověď pana Kafky.

Láska se vrátil pohledem k paní Hromadové. „A nikoho jiného v podezření nemáte?“

„Ne!“ prudce zavrtěla hlavou v novém záchvatu pláče paní v šedivém. „Přemečka měl každý rád! Každý!Měl takovou slunečnou povahu…!“

Vrchní inspektor se podíval na Bernáta, což koncipista pochopil jako konec stenogramu, sklapl blok auložil jej i s tužkami do aktovky.

Láska vstal. „Asi vás ještě budeme muset obtěžovat víckrát, milostivá paní,“ loučil se. „Bohužel to jinaknepůjde. Budete se zdržovat ve svém bytě?“

„Tetička zůstane pár dní u nás,“ vstal i rozložitý pan Kafka. „Bydlím na Baště svaté Ludmily dvacet čtyři,“dodal, sáhl pro náprsní tašku a podal vrchnímu inspektorovi vizitku, na které si Láska kromě jména aadresy přečetl: prokurista firmy Hermes, továrny na pánské košile a prádlo.

Přede dveřmi se Láska ještě otočil. „Abych nezapomněl: Kdo vás o té tragické události informoval,

milostivá paní?“

Paní Hromadová otevřela ústa, ale odpověděl za ni synovec: „Ráno před sedmou mi telefonoval přítelnašeho Přemka pan Zavadil a já jsem informoval tetu.“

„Kdo je to pan Zavadil a odkud to věděl on?“

„Pan Zavadil je daňový poradce, komerční inženýr Slávek, snad Jaroslav Zavadil. Bydlí někde naHanspaulce a dozvěděl se to od svého přítele Jindry Rathouského…“

„Okamžik,“ přerušil ho vrchní inspektor a podíval se na koncipistu Bernáta, který si rychle zase vybalilnádobíčko. „Pište si, pane doktore: inženýr Jaroslav Zavadil, daňový poradce, Hanspaulka, pan Jindřich

Rathouský.“

„Majitel továrny na léčiva Aeskulap, bydlí na Barrandově, ulici vám neřeknu. A ten to věděl od panainženýra Strnada, téměř očitého svědka, který mu zavolal už včera večer, když se vrátil z Klánovic. TenStrnad je generálním zástupcem nějaké cizí firmy, která u nás prodává minerální oleje.“

„Vím, děkuju vám, pane prokuristo,“ pokývl hlavou Láska, počkal, až koncipista dopíše, mírně se uklonil

paní Hromadové a vyšel z pokoje.

„Žádný strachy, určitě to místo najdu,“ dušoval se Toník Cajzr. „On tam ten míček eště pořád leží, já jsem

se tam byl ráno kouknout.“

Výslech nosičů holí nepřinesl zhola nic nového. Jen vrchnímu inspektorovi zopakovali, co už si předtím

přečetl v protokolu. Když Láska viděl, že projevují sklon dramatizovat událost, kterou od včerejšího večera

oba vyprávěli aspoň tucetkrát, a teď už svůj příběh jen rozmělňují nepodstatnými podrobnostmi, rozhodl:

„Půjdeme se podívat na hřiště. Sesumírovat si to potom můžeme tady,“ obrátil se na Panochu a Bernáta.

„Vy pojďte s námi,“ vybídl i Bédu Pokorného v neurčité naději, že víc hlav, víc rozumu, když už se v tompanském sportu vůbec nevyzná.

V prostoru mezi čtvrtou a pátou jamkou nic nenasvědčovalo, že před přibližně sedmnácti hodinami došlov těch místech k tragické události. Bylo teplé, slunečné dopoledne, lehký větřík povíval zapomenutým, odvčerejška už zase dávno uschlým praporkem v páté jamce, když se nad svědkem v podobě bíléhopoďobaného míčku, ležícím na nedávno ostříhaném trávníku, zastavilo pět osob. Láska chvilku stál a jense díval, jako by mu ta neživá věc mohla něco povědět. Potom se pátravě zahleděl k bezovému houští,požádal ostatní, aby zůstali, kde jsou, a šel se tam podívat. Brzy našel, co hledal, i když se tráva povčerejším lijáku už hodně vzpamatovala.

Napjatě sledovali, co tam kutí, když se zazmítaly větve, Láska se vynořil z listí a před okrajem křoví

zapíchl do trávníku dlouhou bezovou haluz. Potom se vrátil ke skupince a požádal Toníka Cajzra: „Prosím

vás, mohl byste mi ukázat, jak včera stál pan Hromada, když se to stalo?“

Toník Cajzr ochotně vykročil, došel k bílému míčku, ale tam se zarazil a podíval se za sebe, jestli snad tam

po včerejšku není na trávě krev. Na šťavnaté červnové zeleni však nebyla ani jediná rezavá skvrnka, atak se uklidnil, názorně předvedl svým divákům, jak tam včera stál golfista Přemysl Hromada, a vysvětlil ito, proč nemohl stát jinak.

„A proč tu byl sám, tedy, jen s vámi?“ zajímalo vrchního inspektora.

„Von včera jen trénoval, tak u toho nikoho nepotřeboval. A potom, von tu stejně nebyl nikdo, s kým by

si byl pan Hromada zahrál. Víte, von se málokterej tygr sníží k tomu, aby si zahrál s králíkem, a pan

doktor Polák ani mezi ty králíky nepatří.“ A když viděl, že mu páni nerozumějí, objasnil, jak se to má sezoologickým členěním golfistů na tygry a králíky.

„Aha, tak proto jste tu byli sami dva,“ pochopil Láska a ohlédl se do prostoru mezi třetí a čtvrtou brankou.

„A kde v té chvíli stál pan doktor Polák?“

„Tamhle vlevo od toho keříčku,“ ukázal Toník Cajzr celou rukou. „Já ho vodtud viděl jen tak asi vod kolen

vejš.“

Vrchní inspektor se ještě chvilku vmýšlel do situace a potom požádal Béďu Pokorného: „Prosím vás, jdětek tomu bezu a postavte se za větvičku, co jsem tam zapíchl.“

Počkal, až tam Béďa dojde a zaujme přikázaný postoj, potom poprosil Toníka Cajzra, aby znovu zaujalvčerejší pozici golfisty Hromady. „Ala pokud možno přesně, prosím vás.“

Toník se tedy znovu vyšrouboval do nepohodlného postoje hráče golfu před úderem, Láska poodešel asideset kroků opačným směrem, než stál Béďa Pokorný, a snažil se určit pomyslnou přímku, spojující bod v

bezovém houští přes Toníka Cajzra k bodu před ním.

Inspektor Panocha pochopil šéfův záměr a vysvětlil jej koncipistovi Bernátovi: „Pojďte, pokusíme se najíttu kuličku,“ a v hlubokém předklonu pomalu propátrával očima trávník od Toníka Cajzra směrem kvrchnímu inspektorovi. JUDr. Bernát prokázal ještě větší horlivost. Spustil se na všecky čtyři aprohmatával každý drn prsty. Láska jim šel v předklonu naproti, ale když se setkali, jen se na sebezklamaně podívali. Za zvědavých pohledů nosičů holí to zkusili ještě jednou, ale i tentokrát marně.

„Necháme toho,“ ukončil hledání vrchní inspektor. „Směr se po tom průstřelu mohl změnit a vzdálenostvlastně ani rozumně odhadnout nemůžeme. Vrátíme se.“

Správce Libovický neměl ani potuchy, kdo mohl na pana továrníka Hromadu vystřelit, jen nad tím faktemsmutně vrtěl hlavou: „Já to vůbec nechápu. Byl to oblíbený člověk. Nikdy tu s nikým neměl spory. Na svésportovní zdatnosti si dost zakládal, to je pravda, však také byl v klubovém žebříčku na druhém místě, ale

nijak to nepřeháněl. Golf se naučil hrát v Anglii, a taky prý dobře hrál tenis.“

„Jistě, chodíval, vlastně přijížděl pravidelně. Podle rozvrhu směl trénovat každé pondělí a čtvrtek od tří dosedmi, a on málokdy vynechal. Počasí ho nikdy neodradilo, turnaje se totiž také hrají za každého počasí.

Většinou přijížděl sám v aerovce padesátce, však ještě stojí před klubem, občas s přítelem.“

„Tady se nejvíc stýkal s inženýrem Zavadilem a panem továrníkem Rathouským, někdy se páni zdrželi vklubovně večer dost dlouho a přespali tu… ale s kým se stýkal v Praze, o tom já…“

Od paní Libovické a jejích dvou pomocnic se vrchní inspektor dozvěděl, že pan továrník Hromada byl„šaramantní, moc hezký člověk, vůbec nebyl nafoukaný, panečku, jak ten to s lidma uměl…,“ přičemžlidstvem zřejmě byla míněna jeho něžnější polovina, jak si Láska přeložil, „a vůbec to byl ze všech stran

kavalír.“

„Tak, pánové, zdá se, že tady toho v okamžiku víc nepořídíme,“ obrátil se vrchní inspektor Láska naPanochu a Bernáta, když s nimi ve správcově kanceláři osaměl.

„Teď bychom si měli věci poněkud utřídit. Co víme? Že stojíme před úkladnou, připravovanou vraždou.Pachatel buď prostředí dobře zná, anebo dobře znal životní zvyklosti oběti a golfové hřiště si vytipoval užpři přípravě činu. Pro nás to znamená shromáždit maximum vědomostí o povaze zavražděného Hromady,

o jeho zvycích, o tom, s kým se stýkal a jaké měl k lidem vztahy, s kým žil v nepřátelství nebo konfliktech

– když už věcné stopy zatím zcela chybějí. Propátrat musíme i majetkové poměry a zjistit si, komu ta smrtpřinesla prospěch.

Paní Hromadová ukázala prstem na architekta Brzobohatého. Od správce Libovického víme, že ten pan

architekt není členem Pražského golf-klubu. Obvinění je to velmi závažné, motiv tu je, i když ne právěnejpřesvědčivější. Pana architekta Brzobohatého vyslechneme a prošetříme si jeho alibi, ale považovattuto verzi za jedinou nemůžeme, mohlo by nás to stát příliš mnoho drahocenného času. Tak tedy:

Pan Bernát zajde hned teď za paní Hromadovou, zeptá se, jak se jmenuje služebná v její vile v Bubenči,

zajde za služebnou a vyslechne ji.

Pan Panocha si udělá pěší výlet do Běchovic, cestou se pokusí zjistit, jestli někdo včera odpoledne neviděl

rybáře, kterého nám popsal zřízenec Turek z klánovického nádraží, pokusí se zjistit, zda ten člověkneodjel z Běchovic vlakem či autobusem, a vrátí se do Prahy.

Já teď odjedu s panem Bernátem a v Praze navštívím přátele pana Hromady. Je tři čtvrti na dvanáct,nejpozději v pět hodin se sejdeme v mé kanceláři.“

Páni detektivové však neodjeli hned. Dali se přemluvit panem Libovickým a naobědvali se v klubovně, ikdyž tu nóbl společnost, o které se Láska zmínil své ženě, tvořili jen pánové a paní v bohatých oděvechna rozměrném plátně ze sedmnáctého století, které malíř zachytil při hře s míčkem na ledě, vzdáleněpřipomínající hokej.

KAPITOLA PÁTÁ,

v níž je architekt Brzobohatý obviněn,

že za mlada taky rád chodil na panenský jabka

Na Bernátovo zazvonění přišlo odemknout zahradní branku vily číslo devět v bubenečské ulici V tišiněducaté stvoření s bledýma modrýma očima, tmavě plavými vlasy, stočenými v týle do úctyhodnéhokulatého drdolu, a hubeného dlouhána, který se domáhal vstupu, si nejprve důkladně změřilo. Potom sina stehnech otřelo dlaně o bílou zástěru a hlasem jako struhadlo na něho vybaflo: „Co si přejete?“ a užtím málo přívětivým uvítáním dalo najevo, že toto není návštěva, na jaké jsou páni vily zvyklí.

Koncipista Bernát zaregistroval řídké nepravidelné zuby, silné a krátké ruce, obnažené až k ramenům, ipevné nohy toho asi osmnáctiletého dívčího ouborka, usmál se a odpověděl: „Jdu za vámi, slečno Regíno,

já jsem doktor Bernát od policie. Pozvete mě dál?“

Děvče se podívalo za sebe, jako by se leklo, že někdo v domě uslyší, jak jí nějaký pan doktor, a ještě ktomu od policie, říká slečno, chvatně odemklo a zaraženě cupitalo za tím dlouhým mužským, který vešeldo vily, jako by mu patřila.

V hale se koncipista Bernát zastavil, obrátil se k služebné a vysvětlil: „Vaše zaměstnavatelka paníHromadová nám řekla, že jste byla při tom, když tady ve vile došlo k incidentu mezi panem Hromadou a

architektem Brzobohatým. Kde bychom si o tom mohli popovídat?“ Služebná Regína se plaše rozhlédla

kolem sebe, chtěla navrhnout kuchyň, jediné místo, kde si v té velké vile ve dne troufala sednout, alepotom si uvědomila, že je v celém domě sama, a tak ukázala na tři křesla u kulatého stolku v hale: „Třeba

tady, pane doktore.“

Koncipista Bernát se rozhlédl po místnosti, zařízené těžkým secesním nábytkem z kavkazského ořechu, na

chvilku ulpěl pohledem na velikém Šetelíkově panoramatu Hradčan, řekl si: Hele, jako ve spořitelně,potom udělal tři dlouhé kroky po tmavě červeném perském koberci a dřepl si. Vytáhl notes v černýchdeskách, otevřel jej, sáhl pro šroubovací tužku, podíval se na služebnou, jež se usazovala, jako kdyby sisedala do kopřiv, a zahájil výslech: „Tak nejdřív nacionále. Vy se jmenujete Regína Bejšovcová, narodilajste se…“ Pomalu a pečlivě si zapsal všecka data i to, že služebná nastoupila k milostivé paní Hromadovépředloni patnáctého listopadu, a postupně se tak zbavil nejistoty při úkonu, který pro něho ještě zdalekanebyl rutinou.

„Kdy se to přesně stalo?“ zeptal se po krátké odmlce přátelským hlasem, aby děvče nepoplašil.

„Jó, to já kdybych… ale počkejte, určitě to bylo ve čtvrtek vodpoledne, to milostpaní dycky jezdí dolů doPrahy do kavárny Slavia, a… bylo to před velikonocema, protože jsem zrovna gruntovala hořejšek… Novidíte, muselo to bejt na Zelenej čtvrtek… jo! A mohlo bejt něco před pátou vodpoledne, nebo tak nějak.Ale já jsem skoro nic neviděla…“

„Tak mi povězte aspoň to, co jste viděla.“

„No, já slyšela zvonit, von ten pan architekt zvonil, jako kdyby hořelo, ale protože jsem v patře zrovnamyla vokno, tak mi to holt chvilku trvalo, no a když jsem seběhla po schodech, milostpán už doleodmykal. Slyšela jsem, jak toho pana architekta vítá: ‚To jsou k nám hosti! Copak nám nesete, Árčí, vontomu panu architektovi říkal Árčí, a tak jsem zase vyběhla nahoru a šla domejt to vokno. Páni se zavřelitámhle v tom velkým rohovým pokoji, co se mu říká pracovna, no a ňákou minutku jsem neslyšela nic.Ale za chvilku jsem šla dolů do kuchyně, musela jsem začít vařit večeři, a najednou skrz ty votevřenýkuchyňský dveře slyším, jak se náš milostpán hlasitě směje, víte, von se vlastně spíš chechtal, a povídá:‚Ale děte, Árčí, co vás to napadlo, já a ženit se! Copak bych moh bejt takovej nelida a vobdařit vašiněžnou květinku Věrušku manželem, jako jsem já?“

„Já jsem předtím vůbec neslyšela, co ten pan architekt povídá, já jsem vlastně vůbec neposlouchala, alekdyž se náš milostpán tak smál, tak to toho pana architekta asi moc rozčililo, protože najednou začalkřičet: ,Ale vyspat se s ní, to jsi moh, ty pacholku, zkazit mi holku, to jsi moh, ty ku…“

A Regína Bejšovcová se zarazila, jako kdyby u toho zakukání chtěla přestat, když milostpán je jako…, aleJUDr. Bernát ji ani nenechal vydechnout a vážným hlasem ji poučil:

„Jen to klidně dopovězte, slečno Regíno! Vašemu pánovi už to neublíží a my musíme znát všeckypodrobnosti, když máme vyšetřit, kdo ho Zavraždil.“

„No, von mu ten pan architekt nadával moc vošklivě,“ váhavě pokračovala služebná Regína. „Von mu řek,

že je… no že je kurevník, a potom eště že je… že je obecní bejk… jo a taky mu dvakrát řek, že je donšajn… Vono toho bylo eště víc, ale já už si to vostatní nepamatuju,“ s lítostí v hlase zakončila výčetužitých epitet.

„A vyhrožoval panu Hromadovi?“

„Ale né, to bylo až potom. Napřed jsem slyšela, jak náš milostpán tomu panu architektovi povídá: ‚Aleděte, Arčí, pokuď vím, tak vy ste za mlada taky moc rád chodil na panenský jabka!‘ a zase se hrozněnahlas smál, a potom něco plesklo, náš milostpán se přestal chechtat, jako když utne, no a potom se páni

asi poprali. To už jsem stála za dveřma toho pokoje, slyšela jsem, jak tam funěj a porážejí židle, ale dovnitř jsem si netroufla.

Náš milostpán za chvilku vyběh, byl celej rozcuchanej, já ho předtím v životě rozcuchanýho neviděla, košili měl na prsou roztrženou, v obličeji jen hořel, a ani se na mě nezlobil, když mě za těma dveřmaviděl.

„Přineste mokrej ručník, Regino!“ poručil mi, „a z jídelny koňak a dvě skleničky!“ A zase se vrátil do týpracovny. Jak za sebou zavíral dveře, tak jsem eště zahlídla, jak ten pan architekt leží na tébichu.

Když jsem s tím ručníkem a koňakem přiběhla, pan architekt už byl zase na nohách, křičel a vypadal, jakokdyby se chtěl prát dál, ale když mě uviděl, tak ho to nějak přešlo.

Víte, von na něj nebyl zrovna hezkej pohled, jak tam stál, najednou nějak malej, jako shrbenej… klopu usaka natrženou, kravatu až někde za krkem, rudej jako krocan, udejchanej, pod vokem modřinu… anajednou se vám rozběh, že mě málem povalil, tác s flaškou a se skleničkama mi vyrazil z ruky, že se tovšecko rozcáklo na tisíc střepů, a křičel: ‚Ale já se s tebou eště vypořádám, ty holomku, ty uličníku, ty…dobytku! já tě zastřelím jako psa! Jako psa tě zastřelím!‘

A náš milostpán, najednou už zase takovej skoro klidnej, se tomu jenom smál, eště za ním výběh do halya houknul: ,Kdybyste nekecal, Árčí! A nezapomeňte doma pozdravovat slečnu Věrunku!‘

No a pak prásk ten pan architekt domovníma dveřma a to vlastně bylo všecko.“

„A žádnou dohru už to nemělo?“

„Dohru? Né. Akorát když asi za půl hodiny nato zvonil telefon a nějakej ubrečenej hlas chtěl panaHromadu, tak jsem milostpána k tomu zavolala, a než jsem došla do kuchyně, tak jsem eště slyšela, jakmilostpán řiká: ‚Tak koukej, Věruško, to je vod tebe strašně hezký, že mě miluješ, ale mezi námi jekonec! Že se ženit nebudu, to jsem ti řek. A na to, abych se kvůli tobě dvakrát tejdně pral s tvým tátou,nemám chuť ani náturu!‘ A prásk telefonem, až v něm zadrnčelo. Potom přišel za mnou do kuchyně a řek

mi, abych nejmíň dvě hodiny nebrala telefon, i kdyby řinčel jako budík, a jestli ho eště někdy bude volatslečna Brzobohatá, tak abych jí řekla, že včera umřel…“

A slečně Regíně Bejšovcové se najednou zalily oči slzami, protože milostpán skutečně včera umřel a ona

už ho nikdy neuvidí živého. Chvilku se strnule dívala a nechala slzy téci, ale potom jí zaškubalo kolem úst

a ona rychle položila hlavu na ruce, aby se na ni ten hubený pan doktor nemohl dívat, a hýkavě se

rozvzlykala.

Pětadvacetiletý koncipista seděl nad tím mokrým a hlučným žalem chvilku v rozpacích a nemotorně sepokoušel o útěchu, ale teprve jeho otázka: „A jaký byl pan Hromada na vás?“ dokázala služebnou Regínupřinutit, aby zdvihla hlavu a uslzenýma očima se na něho podívala.

„Na mě?“ odpověděla otázkou a koncipista Bernát se podivil, jak tou krátkou chvilkou pláče zošklivěla.Upírala zarudlé, maličko šikmé oči nad širokými lícními kostmi kamsi skrz něho, masité rty se jí chvěly.„Na mě byl dycky hodnej. Královno, vod prvního momentu mi jinak neřek než královno,“ řekla pyšně a zočí se jí znovu vyřinul proud slz. „A jakej byl uznalej. K vánocům mi dal pár hedvábnejch punčoch.Sousedi ho moc rádi neměli, dělali vo něm všelijaký drby, ale já… já si na něj…,“ a Regína vděčně přijalaBernátův velký hnědý kapesník, utřela si oči a hlučně se do něj vysmrkala.

„Jaké drby?“ kul železo Bernát.

„Ále… Andula vod sousedů mi jednou v neděli vodpoledne vyprávěla, že prej když bylo našemumilostpánovi vosumnáct, tak milostpaní prej kvůli němu vyměňovala služky každý tři měsíce. A vybírala siprej samý pěkný mladý holky. Prej jí to vyprávěla její milostpaní. A eště prej jí říkala, že náš milostpán jde

po ženskejch jako tchoř po slepicích. Jako tchoř po slepicích! Prosím vás, dyť vono to vůbec nejnipravda! Na mě si nikdá nic nedovolil. Vobčas mě plácnul, to jo, jednou mě pohladil po vejstřihu, to taky,ale jináč nic, vůbec nic,“ lítostivě si hrdelním hlasem postěžovala špalíkovitá Regína.

„Prej se honil za každou zástěrou. Aby tě huba nebolela!“ obrátila se na nepřítomnou milostpaní ze

sousedství. „Ženský se honily za ním! Copak von za to moh, že se pánubohu poved, že byl hezkej aurostlej, jako když ho namaluje? Ženský byly vinný, ty se za ním táhly jako myši za špekem! Svatej von

nebyl, to teda ne, ale to bylo jenom tím, že jim nedokázal vodolat. Jenom těch telefonů co bylo. Kolikrátjá ho slyšela říkat: ,Dneska nemůžu, Irenko, zavolej příští tejden,‘ a Irenka telefonovala hned druhej den

ráno nanovo. Takovejch Irenek sem volalo, svobodnejch i vdanejch. Ale copak to byla jeho vina, že jak

se podíval na ženskou, tak ji hned začalo něco šimrat dole v zádech, a když se na ni zasmál, tak se jí vten moment dělalo slabo, jako kdyby měla vodu v kolenách?“ zřejmě vylíčila vlastní pocity věrnáobhájkyně milostpána Hromady služebná Regína.

„A takových výstupů, jako měl s panem architektem Brzobohatým, jste tu zažila víc?“ snažil seusměrňovat hovor koncipista Bernát.

„No, aby se s někým pral, tak to teda ne. To tu tak vyváděl jenom ten pan architekt. Ale… pan doktorMíčař u nás taky jednou docela pěkně hulákal. Někdy v lednu to bylo, brzo po vánocích. Jestli prej mu náš

milostpán bude lízt za ženou, že ho zmydlí jako cikán koně. Von a zmydlit našeho milostpána! A jakokdyby náš milostpán lez za ní! Vona dolejzala, až jí nakonec musel říct, aby mu vlezla na záda a radši sevíc věnovala tomu svýmu uřvanýmu plešatýmu Otýlovi. Vona dolejzala, já ji dycky poznala po hlase, ikdyž do telefonu řekla jiný méno. Ženský byly vinný…“ A uplakaná Regína, spravedlivě rozhořčená nadženskou dotěrností, se odmlčela.

JUDr. Vlastimil Bernát, dlouhán s ptačí hlavou a vyčnívajícím ohryzkem, mladý muž, na kterémnejpřitažlivější mužskou ctností byl doktorát práv, aspoň pro jeho bytnou a její dceru, se chvilkuzávistivě pokoušel vmyslet do role Adonise, za kterým se ženské táhnou jako myši za špekem, ale brzy sevzpamatoval a vrátil se k úkolu, který ho sem přivedl. Zapsal si do notesu pár poznámek, podumal nadtím, co by se té baculindy ještě měl zeptat, ale protože už na nic nepřišel, rozloučil se a jen se ujistil, žekdyby snad bylo potřebí něco doplnit, že by si dovolil…

„Ale jó, jen přiďte zas, pane doktore,“ znovu mu ochotně ukázala řídké zuby služebná Regína, „vono se sváma tak krásně povídá… A taky vám musím vrátit ten posmrkanej šňupák!“

KAPITOLA ŠESTÁ,

ve které se vrchnímu inspektorovi Láskovi

dostává poučení,

že Venouš je samec od Venuše,

Árčí se jmenuje Karel

a Slávek je vlastně Ferda

„Jen račte dál, pane vrchní inspektore,“ teatrálním gestem uvítal svého návštěvníka na prahu vily v tichébarrandovské ulici Pod jasany skoro dvoumetrový majitel továrny na léčiva Aeskulap, asi čtyřicetiletýPhMr. Jindřich Rathouský. „Už na vás čekám.“

Usadil Lásku do hlubokého koženého křesla v kuřáckém pokoji, zůstal nad ním stát, zamnul si ruce jakopan vrchní ve francouzské jídelně hotelu Šroubek a zeptal se: „Mohu vám nabídnout koňáček, vizourka

anebo specialitu domu, bylinný likér Aeskulap, svou chloubu a pýchu? Vyrábím si ho jen sám pro sebe a

pro své přátele, pokud jsou mými hosty. Je to absolutní monopol, ani jediná lahvinka neopustí dobře

temperovaný sklep tohoto pohostinného domu.“

„Vřelý dík, pane magistře,“ s vážným výrazem naklonil hlavu na stranu vrchní inspektor, „ale přísnékatolické vychování, umocněné velmi vyhraněnými názory mé životní družky a nesmlouvavým služebnímřádem státní policie mi nedovolují dotknout se tvrdého alkoholu dřív, než zapadne slunce,“ a ještě než todořekl, podivoval se nad tím, jak je žvanivost nakažlivá, a byl by velice rád věděl, jestli ten pan továrník shlavou podoby koule, z níž trčí nos vymykající se všem policejním popisům, chce tím nabubřelým slovním výronem něco před ním schovat, anebo je opravdu takový snob.

„Nechci vás dlouho zdržovat,“ pokračoval s pohledem upřeným na stále ještě stojícího pana továrníka, „atak snad bude líp, když si na chvilku sedneme a docela neformálně si popovídáme.“

„Tak snad tedy aspoň šáleček kávy, mohu prosím nabídnout mokka, espresso, středomořskou,kapanou,“ neochvějně rozvíjel své hostitelské půvaby pan magistr.

„Děkuju, opravdu nebudu nic,“ už trochu unaveně odmítl Láska a musel vyvinout značné úsilí, aby v jehohlase nezadrnčel podrážděný tón. „Chci se vás jen zeptat na několik věcí, které se dotýkají vašeho přítele

pana Hromady…“

„Chudák Venouš,“ povzdychl pan továrník jako na divadle, konečně si sedí a vyvrátil tím Láskovopodezření, že si nechce pomačkat kalhoty elegantního, jako karta vyžehleného světle hnědého obleku.„Ale já jsem mu vždycky říkal…“

„Venouš? Pan Hromada se přece jmenoval Přemysl,“ divil se vrchní inspektor.

Úzké rty v úplňkovém obličeji pana továrníka se zavlnily v náznaku úsměvu. „To je pravda, pane vrchníinspektore, do matriky ho jistě zapsali jako Přemysla, ale nejbližší přátelé mu říkali Venouši. To bylvynález inženýra Zavadila, překřtil ho už kdysi dávno. Odvodil to z Venuše, tedy… jako že Venouš jesamec od Venuše… Víte, on Přemek Hromada byl tak krásný chlap, že to na mužského bylo až škoda.“

„Aha,“ hekl vrchní inspektor, jako kdyby z něho to vysvětlení vyrazilo dech. „Co jste to chtěl před chvilkouříct?“

„Já? Ach ano, už vím. Já jsem mu vždycky říkal, že kdo s čím zachází, tím schází. A tohle jsou ty konce…“

Panebóže, zaúpěl v duchu vrchní inspektor při představě, s čím zacházel a čím sešel Přemysl Hromada, avztekle si pomyslel, že v příslovích je nejen moudrost národů, ale i hloupost jednotlivců.

„Jak se to vlastně stalo, pane vrchní inspektore? Když včera večer telefonoval inženýr Strnad, ještě jsemnebyl doma, a tak vím od ženy jen to, že Přemka Hromadu někdo zastřelil na golfovém hřišti v

Klánovicích. Už jste ji dopadli?“

„No, je pravda, že Přemysla Hromadu někdo zastřelil, pravděpodobně z pušky, ale kdo to byl a jakéhopohlaví, to zatím ještě nevíme.“

„Z pušky? Tak to je docela jiná káva…,“ vyletělo z překvapeného magistra Rathouského. „A to ho nikdoneviděl?“

„Ne. Pachatel zřejmě vystřelil z houští ve chvíli, kdy kolem jel vlak a přehlušil výstřel, a potom zmizel zatratí,“ prozradil Láska v naději, že pana továrníka přiměje k přirozenějším reakcím.

„No, na hony chodí povícero pražských dam,“ zadumal se pan továrník, kterému se nechtělo rozloučit se s

představou střílející dámy, „ale nějak se mi to nechce zdát. Z pušky… Já myslel, že to bylo z pistole… Topřece není ženský způsob…“

„Víte snad o někom, kdo ho chtěl zastřelit pistolí?“ neudržel už svou trpělivost na uzdě Láska.

„Pistolí?“ vrátil se k němu pohledem továrník Rathouský, „víte, on Přemek Hromada byl velice společenský

člověk, a pokud vím, tak taky všeobecně oblíbený,“ uhýbal od tématu. „Já jsem o něm vždycky říkal, žeje miláčkem Štěstěny, protože ta je taky rodu ženského, ale… ty jeho milostné avantýry… To mi jen takproběhlo hlavou, jestli snad některá z těch jeho zhrzených lásek…, ale na nikoho určitého jsem při tomnemyslel.“

„Víte o tom, že asi před dvěma měsíci vyhrožoval panu Hromadovi architekt Brzobohatý, že ho zastřelí?“

„Árčí? Že Přemka zastřelí?“ pobaveně se usmál pan továrník. „O tom nevím. S tím se Přemek nepochlubil.Já jenom slyšel, že se trochu pomazlil s jeho dcerou, Árčí si na něho došlápl a páni si vyměnili názoryrukama. O tom se Přemek zmínil, ale že by mu Árčí vyhrožoval…?“

„Árčí? To je taky přezdívka?“

„Ovšem! Přece nepředpokládáte, že by se u nás našel tak krutý otec, aby svému synovi dal jménoArchibald? Brzobohatý se jmenuje Karel. Ale protože už několik let ze šetrnosti inzeruje v novináchtřířádkové heslo

Poctivá práce

Rozpočet svatý

Arch. Brzobohatý, stavitel,

tak mu toho Archibalda, potažmo Arčího, přišil právě Přemek Hromada.“

„Ono takových přezdívek je víc,“ uculil se pan magistr Rathouský, šťastný, že může zdrhnout bližní zesvých kruhů.

„Třeba zrovna inženýr Zavadil. Ten se zase stydí za jméno Ferdinand, kterým ho na počest toho řezníka zKonopiště ozdobil jeho nebožtík papínek, kdysi velice státotvorný mladočeský a starorakouský politýgr, atak se už před mnoha léty sám přezval na Slávka. Mnoho známých ho pod jiným jménem ani nezná.

To vám byl pohled pro bohy,“ blaženě se při vzpomínce usmál pan magistr, „když se Slávek ženil a přisvatebním obřadu u svaté Ludmily se farář zeptal jeho nastávající, jestli si dobrovolně bere zdepřítomného pana inženýra Ferdinanda Zavadila za manžela.“ A pan továrník se rozchechtal, div že se při

tom neplácal do stehen. „Ona z toho, chudinka, málem omdlela!“

„Pan továrník Hromada byl také ženatý, že?“ snažil se dostat do portrétu třetí a čtvrtý rozměr vrchní

inspektor.

„To byla taky krásná historie,“ dál se při vzpomínce bavil pan magistr. „Přemek se nikdy neměl ženit! Přijeho nátuře a slabosti pro krásné pohlaví to ani nemohlo dobře dopadnout. Ale to tenkrát na chvilkuzhloupnul, taky mu bylo teprve třiadvacet, a Sylvinka mu v něčem byla moc podobná: Taky musela mítvšecko, na co se podívala. On by byl ještě v poslední chvíli rád ucukl, nechtělo se mu do chomoutu, alejeho matinka se v nevěstě viděla a v jejím věně taky, a tak ho do toho hnala. Přemeček se při zásnubníhostině zlinýroval tak, že panně nevěstě pozvracel dědečka, ale protože to byl krásný Přemda, tak mu toprošlo. Jemu vůbec všecko vždycky prošlo,“ závistivě konstatoval pan továrník Rathouský a vůbec si přitom neuvědomil, že krásnému Přemdovi nakonec přece jen cosi neprošlo.

„Vydrželi to spolu tři měsíce. Když už toho měla Sylvinka dost, najala si soukromého detektiva. Za týden jí

přinesl fotografie hned čtyř slečen, které v těch sedmi dnech její manžílek na pár hodin navštívil, nebo jevyvezl na výlet do hotelu André kousek za Prahu. Ten detektiv prý byl z toho sám celý pryč,“ zasmál sepan magistr, „protože s jednou z těch slečen prý byl Přemek v tom týdnu na výletě třikrát, a on se stakovou výkonnosti za celou svou praxi dosud nesetkal.

Přemeček se hájil dost kuriózně. Zná prý ty dámy už bůhvíjak dlouho, dávno před svatbou, jedna o druhéví a vůbec jim to nevadí, tak co by to mělo vadit Sylvince. Ale Sylvince to vadilo, dokonce jí to vadilo moc,

protože Přemka považovala za svůj právoplatně nabytý majetek, o který se s nikým nechtěla dělit, a taknedala nic na řeči paní tchyně, že Přemeček se určitě brzo vybouří, takoví že jsou přece všichni mužští,než se usadí, a utekla k mamince a tatínkovi. Tatínek se do věci vložil celou vahou své fabriky na barvy alaky a Sylvinka byla za pár neděl rozvedená od stolu i lože. A Přemek se od té doby ženění vyhýbá jakočert kříži,“ zapomněl v té chvíli magistr Rathouský, že Přemysl Hromada už se nevyhýbá vůbec ničemu.

„A víte, co je na té historii nejhezčí, pane vrchní inspektore? Sylvinka se brzy nato vdala znovu, dneskamá dvě dětičky a na Přemka se úplně přestala zlobit. Sám jsem ji slyšel, když si loni na Štvanici na témaPřemek Hromada zažertovala: ,Takoví mužští by se měli zestátnit a pronajímat na čtrnáct dní, nanejvýštak na tři neděle.‘“

„Jaké byly majetkové poměry pana Hromady?“ vytrvale se snažil doplnit si obraz vrchní inspektor Láska.

„Majetkové poměry?“ zarazil se továrník Rathouský nad otázkou, jež v jeho prostředí sice byla velmičastým námětem rozhovorů, ale vyslovit ji takto otevřeně se považovalo přinejmenším za neslušnost.Potom si však uvědomil, že ten policajtský neotesánek má dobrý důvod klást neomalené otázky, a takopatrně odpověděl:

„Myslím, že majetkové poměry Přemka Hromady byly přinejmenším dobré. Tatínek, víte, on mu tátaumřel někdy před desíti roky, mu po sobě zanechal zavedenou fabriku, kterou jeho bratránek řídil takdobře, že nepřestala prosperovat ani v letech nejhlubší krize. To je asi tak všecko, co vám na tohle témamůžu povědět.“

„Jaké byly vztahy mezi oběma bratranci?“

„Mno, co já vím, tak dobré. Přemek chodil do své fabriky každý den. Sice jen na hodinku, ale naprostopravidelně, a všecka důležitá rozhodnutí si vyhražoval pro sebe. Ta prokura, kterou bratranci svěřil, bylaspíš formalita, něco jako flastr na ješitnost toho Kafky. Přemek říkal, že ta hodinka od devíti do desíti mustačí, aby ho nikdo nevodil za nos, i když jsem ho nikdy neslyšel tvrdit, že by se ten jeho bratranec o topokoušel. Víte, on ten Kafka se mezi námi ukazoval jen málokdy. Vůbec se nějak straní společnosti. Je totakový kulhavý morous. Přemkův táta ho nechal vystudovat nějakou textilní školu v Brně, a tak tomuprádlu rozumí líp, než mu kdy rozuměl Přemek, a fabriky i kšeftu si hledí. Přemek ho vždycky chválil jakozdatného pracanta. Neslyšel jsem, že by mezi nimi někdy něco bylo.“

„A co jste dělal včera odpoledne vy?“ znenadání se docela věcně zeptal Láska a jeho otázka zasáhla pana

magistra Rathouského jako rána pod pás.

„Já…?“ zalapal po dechu a z jeho hlasu bylo slyšet nevěřící a uražený údiv. „Snad byste nechtěl podezřívatmne? Já byl jedním z jeho nejlepších přátel.“

Přátelství? Lehký opar vína, křehký most… prolétla Láskovi hlavou polovina Puškinova čtyřverší, když tenvznešený cit bleskově porovnal s kratochvilnými historkami, které pan továrník a magistr farmacie právě o

svém příteli vyprávěl, ale vzápětí pana Rathouského ujistil:

„Prosím vás, pane magistře, neberte si to tak,“ a docela spokojeně se usmál. „To je jen taková rutina. Vestadiu, kdy vlastně ještě nic nevíme, se na to musíme zeptat každého, kdo se s panem Hromadou stýkal.“

„No, počkejte, včera,“ pomalu se uklidňoval pan továrník, „včera jsem byl asi tak do půl páté ve svékanceláři v podniku, potom jsem odjel domů… doma jsem se navečeřel, odešel někdy po sedmé hodině avrátil se až ve tři čtvrti na jednu. To vím přesně, protože na téma tohohle časového údaje jsem měldiškurs se svou ženou, která mi, ale poslyšte, pane vrchní inspektore, tak si teď vzpomínám na něco, comi prolétlo hlavou už v noci, když jsem se dozvěděl, co Přemka potrefilo.

Já nevím, jestli o tom už víte, ale k nějakému atentátu na Přemka Hromadu došlo už jednou, bylo toloni, někdy na počátku zimy, myslím, že to bylo… ano, určitě to bylo v polovině prosince. Já byl tenkrátasi deset dní mimo Prahu, nakupoval jsem na Slovensku makovice. Pár slov mi o tom řekl inženýr Zavadil

– s Přemkem o tom z nějakých příčin nebyla řeč.

Přemek byl tenkrát v hotelu Hubertus na Jílovišti, samozřejmě ne sám, a najednou si ho dal z pokojevyvolat nějaký pán, že s ním musí mluvit. Ale když Přemek vyšel, ten člověk namísto řečnění vytáhl nůž achtěl Přemka bodnout, jenomže ten byl mrštnější a málem prý mu zlámal ruku…

Ona prý to byla nějaká komedie plná omylů, ti dva se potom domluvili, aspoň tak to tvrdil Slávek Zavadil

, a nakonec se spolu krásně nadrátovali. Ale na to se zeptejte inženýra Zavadila, on v tom Hubertusu

tenkrát byl taky.“

„Zeptám, pane magistře, zeptám,“ přikývl vrchní inspektor. „Mohl byste mi ještě povědět, kolik měl panHromada přátel, myslím blízkých přátel, kamarádů?“

„Přátel… vidíte, to je vlastně divné,“ zamyslel se pan magistr Rathouský. „Přátel, skutečných kamarádů,Přemek Hromada moc neměl. Známých měl hodně, s jednou partou chodil hrát na Štvanici tenis, s jinou zase do autoklubu na kuželky, na golfovém hřišti v Klánovicích se stýkal s dalšíma lidma, ale kamarádyměl vlastně jen dva: Slávka Zavadila a mne. Občas se sice na něho přilepil někdo, kdo se u něho anebo sním chtěl nějak přiživovat, ale nikdy to nebylo nadlouho, na to měl Přemek moc dobrý nos.

No a potom tu ještě byla horda, no, řekněme přítelkyň, ale mezi těmi byla frekvence jako na nádraží, nic,co by vydrželo déle než pět šest neděl. Když si některá začala myslet, že už ho má osedlaného, tak ji ztoho rychle vykurýroval. V tom neznal Přemek žádné skrupule…“

„S kterou ženou se pan Hromada v poslední době stýkal nejvíc?“

„No, s kterou, ono jich vždycky bylo několik, ale…“

Panu magistru Rathouskému nebylo souzeno specifikovat svou odpověď. Do kuřáckého pokoje se bezklepání a bez varování vnesla vycházkově oblečená dáma v elegantním kostýmku z lehounké béžové vlny,

na hlavě široký světle hnědý klobouk, koketně posazený na pravé oko.

„Jé, promiň, Jindříšku, netušila jsem, že máš návštěvu,“ zatvářila se překvapeně, třebaže si za dveřmiposlechla poslední otázku i torzo odpovědi a domyslela si, oč jde.

Jindříšek se vztyčil v celé své impozantní výšce, představil Lásku své drobné, dobře o hlavu menší choti ahorečně přemýšlel, o čem byla v posledních minutách řeč a co asi jeho Hedvička mohla zaslechnout.Sotva se všichni tři posadili, projevil se temperament šedooké paní domu. Obrátila ne sice hezký, alekupodivu přitažlivý a určitě inteligentní obličej k vrchnímu inspektorovi a energicky spustila, jako kdybypředchozí otázku adresoval jí:

„Pan Hromada. Pan Hromada se neměl jmenovat Přemysl, ale Hromada ženských v hlavě. Nic jiného v tékrásné makovici neměl. Anebo Šalamoun Hromada. Ne snad kvůli moudrosti, té zrovna nepřebral, alekvůli těm třem stovkám ženských, které prý ten starozákonní mudrc pojal za manželky. On jich Hromadapojal nejmíň tři stovky taky, ale ne za manželky. On byl spíš tajnosnubný…“

„Ale Hedvičko! Přemek Hromada už je…“

„Jakýpak Hedvičko!“ hodila paní domu vzteklým pohledem po svém hlízovitém manželovi. „Já vím, že už

je… A jenom se divím, že teprve už je…!“

Vrchní inspektor Láska přenesl pohled z rezolutní paní na magistra Rathouského, který se mu zrovnascvrkával před očima, řekl si, že zoubky má ta paní Hedvička jako piraňa, kousat umí zrovna tak, azdrobnělina v té farmaceutické rodině rozhodně víc sluší hromotluckému panu Jindříškovi. Potom seznovu vrátil očima k výřečné paní domu, a protože mu bylo jasné, že jejím příchodem výpověď panatovárníka skončila, popíchl další otázkou ji:

„Vy jste pana Hromadu moc v lásce neměla, že, milostivá paní?“

Lítostivý tón hlasu toho ošumělého policajta v civilu způsobil, že milostivá paní Rathouská málemnadskočila.

„To tedy neměla, pane inspektore! Taky jsem neměla proč! Ten samolibý, do sebe zamilovaný sobeček,ten ideál služek a znuděných, věčně pubertálních hus, ten hezounek, který smysl života viděl v přelézání z

postele do postele, byl idolem mého muže… A ten dělal všecko, aby…“

„Ale Hedvičko!“ znovu se prosebně ozval pan továrník a jeho Hedvička po něm zlostně bleskla pohledem,ale potom přece jen spolkla, co ještě měla na jazyku, a odmlčela se.

Aspoň něco, řekl si vrchní inspektor Láska. Portrét v oleji to sice ještě není, spíš náčrtek kresby uhlem, ale

podoba už vyvstává. Francouzské: Hledej ženu! budeme tentokrát muset obměnit na: Hledej ženy!, zaněkterou z nich asi objevíme střelce, který toho golfového tygra skolil. Pana magistra budu musetvyslechnout důkladněji, ale bude líp, když si ho na to pozvu k sobě. I když to zatím má čas, nejprve semusím seznámit s dalšími „přáteli“ nebožtíka Hromady. A vrchní inspektor ironicky poděkoval zaneposkytnuté pohostinství a odporoučel se.

„Jistě, pane vrchní inspektore, považuju to za svou povinnost. Rád se s vámi sejdu, ale raději bych zašelk vám, do vaší kanceláře, já dnes už stejně končím a, abych byl upřímný, nerad bych, aby se tu v okolívykládalo, že za mnou do kanceláře… Víte, ono dělat daňového poradce, to vyžaduje především morálníkredit. Jistě si umíte představit, že etická kritéria mého povolání…“

„Tak dobrá, pane inženýre,“ přerušil Zavadilovu tirádu Láska, „přijďte za mnou do Bartolomějské. Alebudu tam až někdy…“ a vrchní inspektor se podíval na hodinky a pokusil se spočítat, kolik času mu asizabere návštěva u architekta Brzobohatého, skromná večeře někde na Vinohradech a cesta zpátky naředitelství, „… kolem sedmé hodiny.“

„To mi vyhovuje. Zajedu si na chvilku domů a úderem sedmé budu u vás,“ ujistil Lásku inženýr Zavadil.

Vrchní inspektor položil sluchátko a chvilku němě vrtěl hlavou. Morální kredit. Etická kritéria povolánístátem koncesovaného okrádače státu na daních. Na to bych namouduši hned tak nepřišel. A zazvonil na

koncipistu Bernáta.

Ono by se to spíš dalo nazvat: Kasař má taky svou čest a je moc nerad, když mu do toho jeho tituluněkdo přistrčí pé a považuje ho za kapsáře, pokračoval ve své úvaze. Takový vysoce placený odborník nahledání děr a skulin v daňovém systému zřejmě musí být pro své partnery v průmyslu a obchodu, a tímspíš pro kamarádíčky na berňáku, učiněný anděl nevinnosti a bezúhonnosti, jinak by se s ním asi báli

spolupracovat.

Koncipista Bernát nevešel sám. Spolu s ním vtrhli do Láskovy kanceláře oba jeho další spolupracovníci, inspektor Panocha, který se právě vrátil z Běchovic, a inspektor Karas, který se po noční přišel hlásit do

služby.

„To jsem rád, že jsme se tu tak pěkně sešli,“ vytkl Láska Panochovi a Karasovi jejich neohlášený anevyžádaný příchod, ale ti dva už svého „starého“ znali a viděli na něm, že jim to nijak za zlé nemá, ba že

ho jejich zájem o případ těší.

„Už víte, co na nás spadlo, pane Karas?“ zeptal se nejstaršího ze tří kriminalistů, ještě než se usadili.

„V hrubých rysech,“ odpověděl inspektor, „tady doktor mě trochu zasvětil. Kolega Panocha se vrátil teprvepřed minutkou.“

„Jemnější rysy to zatím nemá,“ pohladil si začínající strnisko na bradě vrchní inspektor a s pohledem nakoncipistu Bernáta dodal: „Leda že by nám pan koncipista nějaké přikreslil.“

JUDr. Bernát se omluvil, že zatím ještě nestačil zprávu naťukat, a stručně vypověděl obsah svéhorozhovoru se služebnou Regínou Bejšovcovou, přičemž pečlivě dbal, aby jen co možná přesněreprodukoval, co slyšel, a vlastní úvahy si nechal až na dobu, kdy na ně bude tázán. Tentokrát se všakLáska na jeho mínění nezeptal.

„Dobrá,“ přikývl pochvalně, když Bernát skončil, „ještě si tu počkejte na to, co nám poví pan Panocha, apotom můžete to slohové cvičení dokončit.“

Inspektor Panocha se podíval na své zaprášené boty, pokývl hlavou a spustil: „Cestou z Klánovic do

Běchovic jsem nenarazil na nikoho, kdo by byl toho rybáře viděl.

Na ty dvě louže za golfovým hřištěm jsem se byl podívat. Tam by napadlo chytat ryby leda blázna. Naběchovickém nádraží jsem měl víc štěstí. Pokladník mi řekl, že člověk, kterého jsem mu popsal, si včerapřed sedmou hodinou večer kupoval lístek třetí třídy na osobní vlak do Prahy. Ten vlak odjíždí z Běchovicv devatenáct dvanáct a je v Praze na Wilsoňáku v devatenáct třicet tři. Víc toho nemám,“ a bezmocněobrátil prázdnou levou dlaň, jako kdyby tím chtěl říci, že pokoušet se zjistit, kam muž v černýchmanšestrových pumpkách odešel z Wilsonova nádraží, by bylo zhola marné počínání.

Vrchní inspektor se nad jeho zprávou na několik vteřin zamyslel, ale rychle se probral a zarazil v pohybukoncipistu Bernáta, který se chystal vstát: „Teď ještě já. U magistra Rathouského, jinak majitele továrnyna léčiva Aeskulap, jsem se nic konkrétního nedověděl. Jen povšechně, podle toho, co říkal, a hlavněpodle toho, co říkala jeho žena, byl Přemysl Hromada člověk, no, řekněme chytlavý na ženské. Jeho konzumace paní a dívek prý byla neobvykle vysoká. A dovedl prý si tím nadělat dost nepříjemností. Obase docela svorně shodli v tom, že motivem jeho smrti musela být nějaká milostná historie, žárlivost,pomsta a tak. Zatím nám nezbývá,“ Láska rozhodil ruce, jako kdyby se mu nechtělo, „než dát se tímsměrem., Já teď zajedu za architektem Brzobohatým, a vy,“ změnil své rozhodnutí a znovu se obrátil nakoncipistu Bernáta, „pojedete se mnou. Přece jen jste zásluhou té Regíny fundovanější než já. Zprávu

dopíšete potom.

Vy, pánově,“ řekl Karasovi a Panochovi, „si zatím proberte všecko, co už víme. Myslím, že tak za hodinku

budeme zpátky.“

KAPITOLA SEDMÁ

pojednává o tom,

že vlk je fešák,

nakopat by vlastně zasloužila matka příroda

a nominativ singuláru způsobuje

prudký pokles sňatečné hodnoty

Architekt Brzobohatý posadil oba detektivy ve své solidní podnikatelské kanceláři ke konferenčnímustolku, nijak se nepolekal Bernátova stenografického bloku ani jeho tužek a docela žoviálně se zeptal, copány k němu přivádí a že kávu jim nabídnout nemůže, protože personál šel domů už někdy před tři čtvrtě

hodinou.

„Vy jste se znal s panem Přemyslem Hromadou?“ vypálil bez dlouhého míření vrchní inspektor Láska aupřel na něho pozorný pohled.

„Jak to, znal? Copak on…? Stalo se mu něco?“ překvapeně zamžikal architekt.

„Stalo, pane architekte. Někdo ho včera zastřelil,“ bez okolků pokračoval Láska.

„Zastřelil?“ podivil se architekt Brzobohatý celým obličejem a ještě jednou se nevěřícně zeptal:

„Zastřelil?“

„Ano, zastřelil,“ zcela věcně potvrdil vrchní inspektor a po krátkém odmlčení konstatoval: „A vy jste muasi před dvěma měsíci vyhrožoval, že ho zastřelíte. Že ho zastřelíte jako psa., Zastřelil jste ho vy?“

Architekt Brzobohatý naklonil hlavu na stranu, jako kdyby chtěl před tím útokem uhnout, a vzápětí vyrazilsám: „Prosím vás, člověče, neblbněte! Ale jo, slíbil jsem mu to, to je pravda. A taky jsem mu tenkrátvrazil facku. A on mi ji oplatil pěstí. To je taky pravda. A mít tam v ten moment u sebe nějakej revolver,tak jsem asi po něm střelil. I k tomu se přiznám. Protože jsem pruďas. A protože jsem v tý chvíli vztekyneviděl na oči. Ale sotva jsem z tý jejich vily vypad… Prosím vás, co všecko člověk ve vzteku neplácne! Akdo by taky neměl vztek…?“ znovu se rozpaloval architekt Brzobohatý, ale rychle se vzpamatoval aodmlčel se.

„Co vám vlastně provedl, že jste se dal tak strhnout?“ tvářil se Láska, jako kdyby o tom nic nevěděl.

„Ále… ani se neptejte. Bylo toho dost,“ znechuceně mávl rukou kulaťoučký a plešatý architekt a bylo naněm vidět, že se mu s tou záležitostí nechce ven.

„Pane architekte, určitě uděláte líp, když nám rovnou všecko řeknete. Paní Hromadová rozhlašuje, že jstePřemysla Hromadu zastřelil vy.“

„Pani Hromadová!“ ušklíbl se architekt Brzobohatý. „Matinka toho lva salónů… nebo spíš prasete salónů!“neudržel se. „Kance těch našich pitomejch salónů! Opičí máma, pro kterou ten její Přemeček byl pámbu,kterej smí všecko, kterýmu je všecko dovolený… Pitomost! Ať si ta baba rozhlašuje, co chce! Mně je tofuk!, Je vám snad jasný, že já jsem ho nezastřelil?“ Pan architekt rozčilením křičel jako na fotbalovétribuně.

„Abych řekl pravdu, tak zatím není,“ zchladil ho Láska. „O co šlo v tom sporu?“

„O co šlo!“ Panu architektovi se ještě pořád nechtělo o tom hovořit, ale nakonec ze sebe přece jenvypravil: „Šlo… šlo o mou dceru!“ A s pohledem upřeným do stolu: „Ten mizera mi ji svedl.“ A bylo naněm vidět, že ho ta rána ještě pořád bolí.

„A vy jste po něm chtěl, aby se s ní oženil, že?“ pokračoval v útoku vrchní inspektor.

Architekt Brzobohatý chvilku neodpovídal. Potom pohledem odhadl Lásku, dalším pohledem zvážil jeho

pomocníka a unaveně řekl: „Prosím vás! Ale jo… chtěl! Jenomže to taky byla taková pitomá první reakce!Vždyť bych tím potrestal jenom sebe a tu svou holku! Jako kdybych ho neznal! Říkám vám, že jsem setenkrát vzteky necítil! Jak by bylo vám, kdyby… Máte děti?“

„Mám,“ přikývl Láska. „Dva kluky.“

„No jo, kluky. Ale co kdybyste měl dceru. Sedumnáctiletou, pitomoučkou, naivňoučkou dceru, v který sevidíte. A kdyby vám takhle v půl třetí odpoledne někdo zatelefonoval schválně změněným hlasem,“ aarchitekt Brzobohatý sešklebil obličej, palcem a ukazovákem levé ruky si přidržel nos a huhňal: „Jestlipakvíte, pane architekte, kde se vám zrovna kurví slečna dceruška? Jestli to nevíte, tak já vám to řeknu: Vhotýlku André s vaším přítelem z kuželek Hromadou!“

Napřed jsem si myslel, že je to nějaký blbý vtip, holka přijela den předtím z penzionátu ve Velkém Meziříčína velikonoce, ale potom mi to přece jen nedalo.

Zatelefonoval jsem domů a žena mi řekla, že Věrka šla v devět ráno na tenis a ještě se nevrátila k obědu.

Volal jsem Hromadovi, ale tam se mi ohlásila jen ta jejich pitomá služka. Tak jsem sedl do auta a jel do

toho hotelu. Pan hoteliér a jeho pingl mi sice všecko zapřeli, bodejť by ne, když ten rošťák Hromada byljejich stálej kunčoft, ale venku jsem z podomka, nebo co to je, za desetikorunu vytáhl, že jo, že tam vpoledne přijel takový černovlasý pán v červené aerovce padesátce s takovou mlaďounkou slečinkou. Aleže už asi před hodinou odjeli.

Když jsem přijel na Vinohrady, holka už byla doma, a když jsem ji vzal na paškál, tak se přiznala. Ale jakse přiznala!“ Architekt Brzobohatý při té vzpomínce zavřel oči a pomalu zavrtěl hlavou. „Pane, já myslel,že…“ Víte, ona ta káča na to ještě byla pyšná! ‚Já ho miluju!“ řekla mi a vypadala při tom jako rozsvícenývánoční stromek! A to nebylo všecko! Já od něj chci dítě!“ vylítlo z ní, a já myslel, že se snad zblázním.

Tak jsem jí jednu vrazil, a jak jsem byl v ráži, rozjel jsem se za ním, za tím holomkem Hromadou. A on mi

ještě… No, neudržel jsem se… Poprali jsme se jako dva kluci, to je pravda, zařval jsem na něj, že hozastřelím, to se asi ve mně vzbouřily mý oficírský válečný roky, ale abych ho kvůli tomu… srozmyslem… tak to ne, pánové, to ne…,“ vehementně vrtěl hlavou architekt Brzobohatý a byl rád, že mátu zpověď za sebou.

„Máte vlastní revír, pane architekte? Jste členem nějakého loveckého sdružení?“ zeptal se po chvilce

Láska.

„Co vás vede! Mezi milovníky přírody, co chodí mordovat zvěř, nepatřím. Pane, já nesmím vidět ani

stahovat zajíce, to bych ho nejed.“

„Máte doma nějaké zbraně?“

„Myslíte střelný zbraně? Kdepak! Nic, z čeho se dá střílet, bych v baráku nestrpěl.“

„Můžete mi říct, kde jste byl včera odpoledne mezi druhou a sedmou hodinou?“

„Kde bych byl? Tady, ve svý kanceláři. Dřepěl jsem tu zrovna od těch vašich dvou asi do půl šestý.Svědků by se našlo nejmíň tucet. Dva moji zaměstnanci tu byli se mnou, když jsem zamykal. Potom jsem

si zašel do pivnice Flory na dvě plzně. Chodím tam denně, mám to předepsaný od doktora kvůli ledvinám,pan vrchní Smola mě zná…

Zatracenej pitomec! Nakonec si to přece jenom vykoledoval! Ten Hromada! I když…,“ architektBrzobohatý se odmlčel a zamyšleně se zadíval do stolu, „vším taky nebyl vinen jen on sám. Řekněte mi,“utrápeně zdvihl hlas i pohled, „čím to je, že mladý holky, a nakonec nejen mladý holky, nic na chlapovinepřitahuje tolik jako špatná pověst. To snad se v každý tý káče probudí nějakej samaritánskej komplexnebo co a ona si myslí, že ho musí napravit. A bere to jako nějaký poslání shůry, než zase spadne na

zem a dá se do breku nad mizérií, do který se najednou probudila.

Kolikrát já už na to koukal! A zrovna jako za trest právě u toho Hromady! A přiznám se, že jsem se občasnad tím i bavil,“ rozpovídal se architekt Brzobohatý na téma, o kterém v posledních týdnech zřejmě hodně

přemýšlel. „Ale to jsem vždycky měl pocit, jako když se na to divadlo koukám z galérie,“ zkřivil rtynahořklým úsměvem, kterým obviňoval sám sebe.

„A byla to pořád ta samá báchorka. Jehňátko a vlk. Jehně, který kašle na to, co mu maminka povídala ozlým vlkovi. Když ten vlk je takovej fešák! Anebo třeba husa a lišák. Jenomže, pane, když ta husa je vašedcera, jediná dcera, tak to z tý galérie rázem sletíte. A nevidíte v tý komedii vůbec žádnou legraci. Víte, já

vám to tu povídám jenom proto, abyste pochopil, jakej do mě tenkrát vjel vztek.

Když je to vaše dítě, pane, holka, který jste ještě před pár roky s nadšením utíral nos a zadek, a když seto k vám přitulilo a dalo vám pusu na tvář, byl byste kousal a trhal každý nebezpečí, který by se opovážilo

ten váš zázrak třeba jen z dálky ofouknout…

Já vím, že ta moje holka žádnej zázrak není. Anebo že je asi tak stejnej zázrak jako všecky ostatní. Ale…

víte, člověk je vždycky náchylnej vidět ve svým dítěti nějakou lepší repliku vlastního já, a já se vámpřiznám, že to je celý moje náboženství… Ale řekněte mi, co je to v nás chlapech, že máme dvoje oči, že

svoje mámy a dcery vidíme jinak než ostatní tvory v sukních, jako kdyby to ani nebyly mámy a dcery

těch druhejch…“

„Já vím, kvůli tomu jste nepřišli… to já jenom… víte, někdy mi tak napadá, že nakopat by vlastnězasloužila matka příroda,“ ztrápeně zakončil svou filozofickou úvahu architekt Brzobohatý.

„Mohu si promluvit s vaší dcerou?“ zeptal se Láska.

„Můžete, ale to si za ní budete muset dojet do penzionátu rodinný školy ve Velkým Meziříčí. Já ji tamtenkrát ze vzteku odvezl hned ráno na Velký pátek. Ani jsem ji nenechal doma přes velikonoce.“

„To je trochu z ruky., Poslyšte, pane architekte, máte nějakou představu o tom, kdo vám to tenkráttelefonoval? To o vaší dceři a Přemyslu Hromadovi?“

Architekt Brzobohatý našpulil rty a jen zasmušile kroutil hlavou. „Nevím. Ani tušení nemám. Hlas to byl

mužský, takový hlubší, jako když rozmazaný… ale jak už jsem vám řek: Ten škodolibý holomek si při tomasi držel nos, anebo mluvil přes kapesník, co já vím… sakra, vidíte… no jo, to vlastně znamená, ženechtěl, abych ho poznal po hlase… takže ho vlastně musím znát…!“

„Přesně tak. Zeptal jste se tenkrát dcery, kdo to asi mohl být?“

„Nezeptal. Víte, já tomu napřed nevěřil, a potom pro mě bylo důležitý jen jedno, že mi ten rošťák řekpravdu. Pro mě to znamenalo, že holka spadla nejen do maléru, ale i do lidskejch hub. Víte přece, jaká jePraha vesnice. Já chtěl, aby… Ale to sem nepatří.“

A na otci Brzobohatém bylo vidět, jak ho trápí pomyšlení na to, co sem nepatří.

„Člověk by tomu svýmu mláděti nejradši vystlal hnízdo samým kajčím peřím. Pipláte se s tím, vidíte se vtom, a docela vám ujde, že to vlastně už je ženská. Děláte si plány, už ji vidíte… a najednou tý kačeněpřeběhne přes cestu nějakej rošťák, ve kterým ona vidí prince, a do toho hnízda vám… Hergot, ale vodčeho ta holka taky má mámu? Copak to snad není její starost?“

Vrchnímu inspektorovi Láskovi se nechtělo zasahovat do rozdělení didaktických kompetencí v rodiněBrzobohatých, a tak přerušil žalozpěv pana architekta otázkou, jež vedla do jiné sféry: „Dnes je dvacátého třetího června. Kdy začínají vaší dceři prázdniny?“

„Až v sobotu. Pojedu pro ni v sobotu ráno. Ale povezu ji rovnou k sestře do Tábora. Já ji tu v Praze nechci

chvíli vidět. Žena měla nápad jet s ní na tři nebo čtyři neděle do Itálie, ale to by bylo jako dát jí za tuostudu ještě taky čokoládovej bonbón. Sestra má stejně starou holku. A taky si s ní užije svý. Jen ať siholky pěkně chladěj lejtka v Jordánu, když se jim tak zapalujou…“

Duchem nepřítomný Láska nechal architekta dost dlouho myslet nahlas, ale nakonec ho znovu přerušil:„To je moc pozdě. Je možné, že ji budeme muset vyslechnout dřív. Třeba už zítra.“

„Prosím vás, proč?“ lekl se najednou architekt Brzobohatý. „Co vám to káče může říct?“

„Především to, kdo všecko věděl, že s Přemyslem Hromadou odjela ze Štvanice do toho hotelu za Prahou,

a kdo vám o tom zatelefonoval. Rád bych věděl, jaký k tomu měl motiv. Řekl jste, že vám ten člověkvolal v půl třetí. Víte snad, kdy vaše dcera do toho hotelu přijela a jak dlouho se tam zdržela?“

„Ne,“ ztrápeně zavrtěl hlavou architekt Brzobohatý. „Mně úplně stačilo, že se k tomu přiznala. Napodrobnosti jsem se jí nevyptával. Pochopte, člověče, třicátýho března jí bylo teprve sedumnáct!“

Potom se zavrtěl v pevném dubovém křesle a požádal: „Prosím vás, pane vrchní inspektore, když už tomusí být… až s holkou budete mluvit… já nevím, jak bych vám to řek…“

„Rozumím. Nedělejte si starosti. O jejích citových záležitostech se ani nezmíním.“

„A ještě jedno. Když jsem ji tam na ten Velký pátek přivezl, tak jsem mluvil jen s ředitelkou školy, paníKunovou. Ne snad nějak moc otevřeně, spíš jen v náznacích, ono toho víc ani nebylo zapotřebí. A ona mi

slíbila, že bude diskrétní, že to zůstane mezi náma třema.“

„Nedělejte si starosti ani v tomhle. Půjdu tam vyšetřovat třeba dopravní nehodu, které byla vaše dcerasvědkem. Teď ještě několik formalit: Jak se jmenují ti dva zaměstnanci, kteří vám mohou dosvědčit, žejste tu včera strávil celé odpoledne?“

„Simandl a inženýr Vávra.“

„O tom, co jsme si tu vyprávěli, napíšeme u nás protokol. Byl bych rád, kdybyste k nám zítra dopoledne

zašel a podepsal nám ho.“

„V kolik hodin?“

„Řekněme v devět?“ zeptal se vrchní inspektor, a když architekt přikývl, počkal, až si koncipista Bernátuloží věci do aktovky, a rozloučil se.

„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Láska svého kriminalistického učně Bernáta, sotva se s řidičem Vajdouusadili v restauraci „U Sládečků“ a objednali si večeři.

„No, já nevím,“ opatrnicky si poposedl koncipista Bernát, ale potom se podíval na svého šéfa, pomalu

zavrtěl hlavou a dodal: „ale nevypadá mi na to.“

„Taky bych řekl,“ usmál se Láska. „Ani jsem si toho od něj moc nesliboval. Víte, člověk, který tak divoceavizuje vraždu, jako to udělal rozzuřený architekt Brzobohatý, se jí obvykle nedopustí. Mohl by ji spáchatv afektu, ale náš případ má k afektu daleko. Že pan architekt vzteky neviděl na oči, to mu docela rádvěřím, koneckonců…“

„Prosím vás, pane vrchní inspektore, vždyť se toho tolik nestalo,“ docela neuctivě vpadl svému šéfovi dořeči koncipista Bernát, rozhořčený majetnickou tvrdostí otce Brzobohatého. „Kdyby měl každý táta, jehoždcera citově trochu zabloudí a uposlechne volání mocné čarodějky přírody, rovnou střílet, tak… tak to byse u nás snad ani polovička mužských nedožila třicítky. A na tu Věrušku, jak to vypadá, přírodanevolala, ale zrovna řvala. Nač tolik rozčilování. Ženská není máslo, neubude, říká jedno ruské přísloví.“

„Fuj, jste vy ale kus chlapa otrlého,“ bavil se vrchní inspektor Láska poněkud zeleným cynismem svéhopodřízeného a vzepjal se k řečnickému výkonu, jaký od něho koncipista Bernát do té doby neslyšel.

„Jednak vůbec nejde o to, že neubude, vážený pane amanuensis, obavy vyvolává spíše možnost opačná.

A když ani ta nenastane, ještě pořád jsou tu věci, o kterých se vaší mladistvé moudrosti zřejmě aninesní. Něco vám o nich povím:

Mravnostní gramatika našich hořejších deseti tisíc je velice přísná na skloňování. První pád slečny navdávání, třeba v čísle jednotném, je obecně považován za škodu zcela nenapravitelnou. Sňatečnáhodnota takové ne už zcela intaktní děvy prudce poklesne, protože sice ještě může do manželstvíinvestovat hodnotu věcnou, nazývanou věnem, ale hodnota druhá, ideální, řečená panenství, jenenávratně fuč, a chudák nastávající majitel věna a manželky aby se užíral podezřením, že dáma jehosrdce si už před svatbou možná opatřila sexuální zkušenost, kterou on třeba nikdy nedokáže

reprodukovat. Tam je ten pes zakopán.

Logiky je v tom asi tak podle vzoru: Lev je král pouště, to ti přeje strýc Jindřich, protože po svatbě se naten nominativ singuláru stejně brzy zapomíná, kánon se uvolňuje a jedna nevěra se kompenzuje druhou.Ale před svatbou…?“ A vrchní inspektor Láska naklonil hlavu a zdvihl ukazovák, ale namísto abydopověděl, chopil se příboru, zamumlal: „Nápodobně!“ a pustil se do večeře.

Myšlenka se však spolknout nedala, a tak ji mezi jednotlivými sousty dopověděl: „Odtud prameníspravedlivý otcovský hněv pana architekta… Pravda, dneska se kvůli takovým věcem lidi střílejí už jen vkrajích, wo die Zitronen blühen… U nás ještě tak za časů krinolin, soubojů a neposkvrněné rodové cti…“ A

potom už se plně věnoval španělskému ptáčku s rýží.

„Zítra se vypravíte do toho Velkého Meziříčí, pane Bernát,“ přikázal Láska koncipistovi cestou na policejníředitelství. „Pořádně tam to děvče vyzpovídáte a zjistíte, kdo všecko byl v inkriminovaný den natenisových kurtech na Štvanici a kdo věděl o jejím výletu s panem Hromadou.

A rovnou se jí zeptejte, kdo o tom mohl telefonovat jejímu tátovi; jistě si nad tím dost lámala hlavinku. Avytáhněte ji z té knedlíkové instituce někam ven do restaurace nebo do kavárny, jestli tam nějakou mají.Pan architekt sice tvrdil, že ředitelka školy je diskrétní dáma a všecko zůstane pod pokličkou, ale protožejeho dcera se nade vši pochybnost svěřila své nejlepší přítelkyni, určitě jsou všechny žákyně školy o jejímdobrodružství informovány do takových podrobností, že by z nich pana architekta trefily nejmíň dvěmrtvičky.

Kdo asi nic neví, jsou učitelky, a ty jistě budou mít velkou chuť něco se dozvědět… Ale teď večer ještěpřeťukejte svůj stenogram, ať to zítra dopoledne může ten architekt podepsat.

Jo, ještě k té slečně. Ona asi ještě neví, co Přemysla Hromadu potrefilo. Počítejte s tím, že ta zpráva jímůže pořádně pocuchat nervy. Proto chci, abyste jí o tom pověděl někde mimo školní zdi. Rozumíte mi?“

Koncipista JUDr. Bernát rozuměl a nijak se na výlet do Velkého Meziříčí netěšil.

KAPITOLA OSMÁ,

ve které Jiřinka trpí podvýživou,

doktor Pithart je sprosťák

a ten trouba má tři neděle zpoždění

Na policejní ředitelství dojeli Láska s Bernátem s půlhodinovým zpožděním, a tak se stalo, že na ně čekalinejen inspektoři Panocha a Karas, ale už i inženýr Zavadil a, k jejich překvapení, také dva nosiči golfových holí z Klánovic, Toník Cajzr a Béďa Pokorný. Inspektor Panocha omluvně pokrčil rameny:„Mládenci něco mají, ale chtějí se s tím svěřit jen vám osobně, pane vrchní inspektore.“

Láska se se všemi pozdravil, poprosil inženýra Zavadila o chvilenku strpení, pozval k sobě nejprve obaklánovická „caddies“ a koncipistovi Bernátovi naznačil, aby zatím oběma inspektorům poreferoval ovýsledku návštěvy u architekta Brzobohatého.

Vrchní inspektor se ještě ani neusadil za psacím stolem, když Toník Cajzr vytáhl z kapsy kalhot krabičkuod zápalek, otevřel ji a položil před něho. Krabička byla vystlaná vatou, na vatě ležela téměřnedeformovaná celoplášťová střela ráže asi sedm milimetrů. Láska na první pohled viděl, že to je střela z

lovecké kulovnice.

„Když jste vodjeli, pane vrchní inspektor, tak jsme se tady s Béďou na to místo vrátili a pořádně jsme totam kousek po kousku prochmatali,“ hrdě hlásil Toník Cajzr. „Napřed jsme to vzali asi tak v metrovýmštráfu směrem, kterým jste to brali vy, a když jsme na nic nekápli, tak jsme to furt rozšiřovali až asi na třimetry. A potom jsme šli eště dál, než jste stál vy. No a tam jsme tu kulku vobjevili. Asi tak čtyry metry zatím flekem, co jste stál vy. Vyrejpl ji Béďa, von Béďa je vodjakživa klikař, byla skoro celá zapasovaná do

drnu.“

Vrchní inspektor Láska vybral střelu z krabičky, položil si ji na dlaň, chvilku si ji ze všech stran prohlížel a

zase ji uložil.

„Pane Cajzr a pane Pokorný, moc vám děkuju. Hodně jste nám pomohli.“ Láska vstal a potřásl oběmamladým mužům pravicí. „Udělali jste za nás pořádný kus práce.“

„Dyť to taky bylo horší než jednotit řípu na panským,“ ozval se tentokrát s pýchou v hlase Béďa Pokorný.

„Aspoň jste poznali, jak ta naše práce většinou vypadá,“ usmál se vrchní inspektor. „Asi bychom se byli na

to museli do Klánovic vrátit. Už jste večeřeli?“ Detektivové amatéři se na sebe podívali a oba současnězavrtěli hlavami. „My jsme napřed chtěli tu kulku vodevzdat,“ vysvětlil Toník Cajzr.

„Moc rád bych si s vámi ještě chvilku povídal,“ omluvil se vrchní inspektor, „ale čeká mě teď večer hodněroboty,“ a stiskl zvonek, kterým přivolal inspektora Panochu. „Prosím vás, všecko to ještě jednou povězte

panu inspektorovi.“ A k vcházejícímu Panochovi: „Pan Pokorný s panem Cajzrem našli v Klánovicích tuhle

vystřelenou kulku. Ať se na ni v laboratoři podívaj. Oběma pánům pošlete pro večeři, potom s nimisepište protokol a postarejte se o to, aby se dostali domů. Zaplaťte jim zpáteční jízdenky do Klánovic anavíc jim každému dejte za námahu třicet korun. Potom to srovnáme.“

A Láska vstal, ještě jednou oběma mládencům potřásl rukama a vyprovodil je až na práh kanceláře.

Toník s Béďou se nadýmali pýchou. Kdyby jim byl ještě včera dopoledne někdo řekl, že dnes budoudobrovolně spolupracovat s „fízly“ a na proslulé pražské „čtyřce“ se jim dostane přijetí s poctami, byli byse s ním asi poprali. Teď však byli sami se sebou dokonale spokojeni a už se těšili, jak u svýchklánovických vrstevníků stoupnou ve vážnosti.

„Smím vás poprosit?“ pozval k sobě vrchní inspektor Láska inženýra Zavadila a ten na sobě nijak nedalznát, že už dvacet minut čeká, naopak se nad Láskovými slovy pobaveně zazubil: „Zní to jako na bále,pane vrchní inspektore,“ vstal a vešel do kanceláře.

Láska ho dirigoval do křesla pro návštěvníky, požádal službu o dva šálky kávy, sedí si naproti svémuhostovi a pozorně se na něho podíval.

S výsledkem svého krátkého zkoumání byl spokojen. Neočekával sice, že daňový poradce dbalý svépověsti bude tak mladý, přibližně ve věku Přemysla Hromady, po návštěvě u magistra Rathouskéhoočekával někoho kolem čtyřicítky, ale oválná tvář s chytrýma hnědýma očima, husté kaštanové vlasy,pečlivě učesané na pěšinku, dobře padnoucí oblek z nenápadného šedivého ševiotu, drahá košile ikravata, všecko jakoby podřízené jedinému cíli, vytvářet dojem solidnosti, spolehlivosti, to vše přinutiloLásku poněkud zkorigovat první dojem o tom „státem koncesovaném okrádači státu na daních“,

pocházející z telefonního sluchátka.

„Promiňte mi, že jsem vás nechal čekat, ale zdržel jsem se u pana architekta Brzobohatého o trochu déle,než jsem předpokládal.“

„U architekta Brzobohatého?“ spolkl udičku inženýr Zavadil, ale k Láskovu zklamání se na nic nezeptal.Musel tedy pokračovat sám:

„Paní Hromadová mi dnes ráno řekla, že architekt Brzobohatý před velikonocemi vyhrožoval jejímu synovizastřelením.“

Návštěvník udělal rukou gesto, které jednoznačně svědčilo o tom, že takové obvinění považuje zanesmysl. „To bych nebral vážně,“ řekl s přesvědčením. „Ale na to jste už jistě přišel taky.“

Vrchní inspektor Láska viděl, že musí začít z jiné strany. Tvářil se, jako by Zavadilova slova přeslechl, azeptal se: „Myslím, že víte, proč s vámi chci mluvit.“

„Myslím, že vím o čem, ale proč, to mi není tak docela jasné,“ se soustředěným výrazem odpovědělmladý daňový poradce.

„Rád vám to vysvětlím, pane inženýre,“ řekl svým nejsametovějším hlasem vrchní inspektor Láska;uvědomil si už, že jestli se mu nepodaří přimět toho bystrého člověka k ochotné spolupráci, čeká ho

šachová partie a na jejím konci remis.

„Víte, co se stalo Přemyslu Hromadovi?“

„Jen to, že včera odpoledne kolem půl šesté ho někdo v Klánovicích na golfovém hřišti zastřelil.

Telefonoval mi to dneska brzo ráno magistr Rathouský, majitel.“

„Vím, odpoledne jsem u něho byl,“ přerušil ho Láska.

„A pan magistr Rathouský mně mimo jiné řekl, že vy jste byl nejlepší přítel pana Hromady. To znamenánejdůvěrnější přítel.“

„Je mnoho věcí, které o tom druhém neví ani jeho nejdůvěrnější přítel, pane vrchní inspektore,“ bránil seinženýr Zavadil a Láska pochopil, že udělal už druhou chybu. A tak začal znovu:

„Především bych vám snad měl říct tohle: Nejste u výslechu, vůbec z ničeho vás nepodezíráme.Vyšetřujeme příčinu smrti vašeho přítele. Budeme vám vděčni, když nám pomůžete, ale je to jen a jenvaše dobrá vůle.“

„Nevím, v čem bych vám já mohl pomoci,“ už trochu méně rezervovaně odpověděl inženýr Zavadil.

„Začneme tím, že vám povím, co jsme zatím o té včerejší události vyšetřili. Není toho mnoho. Víme jen,že pana Hromadu někdo zastřelil v levé polovině golfové dráhy v Klánovicích z bezového houští u trati,vzdáleného asi padesát metrů. Využil při tom hluku právě projíždějícího vlaku a zmizel.“ A vrchní inspektor

docela otevřeně vylíčil, co všecko se zatím podařilo vyšetřit, a nevynechal ani nalezenou střelu z

kulovnice.

„Byla to chladnokrevně naplánovaná vražda, pane inženýre,“ uzavíral své vyprávění, „a protože jedinýmvěcným důkazem, který jsme našli na místě činu, je ta kulka, nezbývá nám, než hledat motiv, apřirozeně i pachatele, v životním prostředí oběti. Taky se tomu dá říkat ,sprostě se šťourat vnejsoukromějších věcech člověka‘, ale já doufám, že se na to tak nedíváte. V tomto případě je to o todelikátnější, že, jak se zdá, byl leitmotivem veškerého konání pana továrníka Hromady jeho vztah kženám. Budu k vám upřímný. Můžete nám velmi mnoho pomoci, když ovšem budete chtít. Nutit vás ktomu nemůžu… Znal jste pana Hromadu dlouho?“

„Od primy gymnázia. Byli jsme spolužáci. Do maturity. Potom jsem studoval vysokou obchodní, Přemekšel na přání svého otce na práva. Ale brzy toho nechal,“ docela ochotně pověděl inženýr Zavadil.

„Ale stýkali jste se spolu dál…“

„Ovšem. S výjimkou dvou let, které Přemek strávil v Anglii. Ale i tam jsem za ním o prázdninách byl.

Pozval mne. Stálo mě to tenkrát jen zpáteční jízdenku na vlak… Bylo to nádherných šest neděl… i na lovlososů do Skotska mě vytáhl… Víte co, pane vrchní inspektore,“ znenadání se rozhodl inženýr Zavadil,„ptejte se, na co chcete. Odpovím vám poctivě, podle nejlepšího vědomí a svědomí. Vděčím Přemkovi

Hromadovi za tolik, že jsem mu to dlužen.“

„Vyprávějte mi o něm.“

„Jedno vám ovšem musím říct předem: Na nikoho vám prstem neukážu. Už od rána nemyslím na nicjiného než na to, kdo to mohl Přemkovi udělat. Leccos mi proběhlo hlavou, ale… všecko je to nějak nadmou představu. Přemek Hromada uměl provokovat lidi, svým zjevem, elegancí, sebejistotou, kterouleckdo považoval za nadutost, svými penězi, způsobem života… Uměl bych si představit, že někohovydráždil tak, že se na něho vrhl, ale zákeřná vražda… ne, opravdu si neumím představit nikoho, kdo

by…“

„Pan magistr Rathouský i jeho paní naznačili, že motivem mohla být nějaká milostná záležitost.“

Inženýr Zavadil se posmutněle usmál a přikývl. „To je oblast, ve které Přemek dráždil lidi nejvíc. Neznalmíru. Neuměl se ovládat. Neměl vůbec žádné skrupule. Víte, po svém návratu z Anglie se vůči mužůmsnažil chovat jako gentleman, nedávat najevo žádný cit, být velkorysý, až to hraničilo s bláznovstvím, při

sporu se spokojit s náznakem omluvy a tak podobně. Byla to ovšem jen póza, stejně jako to B.A., kterési v té době dal natisknout na vizitky za jméno…“

„On v Anglii studoval?“

„No, dal se v Oxfordu zapsat, po otcově smrti vymámil ten pobyt v Anglii na matce, aby se vymanil zjejího poněkud tíživého dozoru, a taky se vždycky obdivoval Angličanům, ale na přednášky chodil snadjen v prvním semestru, když neměl nic lepšího na práci. Ten titul bakaláře svobodných umění by tam bylimuseli dávat na tenisových kurtech, na golfových hřištích nebo při chytání žraloků na udici,“ usmál se

inženýr Zavadil, jako by vzpomínal na vlastní studentská léta.

„Později si z toho sám dělal legraci a říkal, že v Oxfordu studoval hlavně ženskou psýché, ale i to bylatypicky hromadovská nadsázka, protože tou psýché stejně rozuměl jen fysis. Pravda, tu fysis studoval takdůkladně, že by byl pomalu mohl graduovat v medicíně, v oboru kůže a lásky, protože se mu tam podařilo

třikrát ulovit nemoc, které říkal kavalírská rýma, kapavku. Přemek Hromada a ženy. Pane vrchní

inspektore, co všecko já s ním zažil! Víte, jak vypadal?“

„Viděl jsem ho v márnici. Ale i po smrti to byl velmi pohledný člověk.“

„Pohledný člověk. Nerad to slovo říkám, ve spojitosti s mužem zní vždycky trochu přisprostle, ale PřemekHromada byl doslova a do písmene krasavec. Oslnivý typ. Přitahoval ženy, jako plamen svíčky přitahujemůry. Přímo je elektrizoval svým zjevem. A samozřejmě o tom dobře věděl a jaksepatří toho zneužíval.

Víte, pane vrchní inspektore, takoví pěkní lidé se v době dospívání dopouštějí všelijakých excesů, už zčisté fyzické bujarosti, hladu po životě a z jakési, řekl bych, citové přesycenosti, ale potom obvyklezmoudří aspoň v tom smyslu, že se naučí vybírat a aspoň naoko se tváří nepřístupně. Je to takováduševní hygiena. U Přemka k tomu nedošlo,“ znovu se nahořkle usmál inženýr Zavadil.

„Naopak, u něho se to vyvinulo v úplnou posedlost. Musel okouzlit každou ženu, která se dostala do jeho

blízkosti. A to už když nám bylo patnáct. Patnáct… věk prvních ostýchavých milostných dotyků, dychtivost

mládí v konečcích prstů, aspoň pro nás ostatní. A pro něho, kolikrát jsem se na to díval, o přestávkách

ve škole, nebo třeba po cvičení v Sokole. Povídal si s některým děvčetem, jen tak, o něčem docelavšedním, usmíval se na ně a přitom mu lehce položil ruce nahoru na boky, vlastně skoro do pasu. Udělalto, jako kdyby to bylo jen takové přátelské gesto, na kterém vůbec nic není, bože, jak jsme mu tulehkost záviděli! A ta chudinka strnula a neodvažovala se pohnout, chvěla se, jako kdyby jí tělem protékal

proud o vysokém napětí, rudla a bylo na ní vidět, jakou sladkou závrať v ní ten jeho dotyk vyvolává., Kdekoliv se Přemek objevil, měla ho děvčata plné oči.

Víte, on za to pochopitelně nemohl, že tak utěšeně narostl, ale tvářil se, jako kdyby to byla jeho zásluha,bral to jako nějakou privilej od samého pánaboha.

Když se děvčata stýkala s námi ostatními, obyčejnými kluky a potom i mladými muži, vždycky sizachovávala určitou rozumovou rezervu, i když třeba byla zamilovaná. U Přemka to bylo jinak. Jako

kdyby je rozum najednou docela opustil. Jako kdyby se podívaly do slunce a osleply. Podléhaly mámivé

iluzi, že za tou pěknou a čistou fasádou musí být ještě taky nebesky nádherný interiér. Pane vrchníinspektore, co já bych o tom mohl všecko vyprávět! Zpočátku to ještě byly jednotlivé, po sobě jdoucíslečny, a strašně brzo i mladé paní. Přemek byl každou chvíli zamilovaný, ale ten jeho cit vždyckyshořel jako sláma, ani popel po něm nezbyl. Potom už to spíš připomínalo šachové simultánky a PřemekHromada si vysloužil titul Hromadný milenec. Věrnost, to byl pro něho pojem, který znal snad jen z hodinnáboženství a z Ovidiových Proměn.

Já jsem se ho pokoušel pochopit tak, že jsem se na věc díval z druhé strany. Taky jsem přece občaspotkal děvče, na které jsem se skoro ani neodvažoval podívat, jak bylo krásné. A ani ve snu by mi bylonenapadlo snažit se je získat, protože… víte, já nevím, jak bych to přesně řekl, ale v takové chvíli máčlověk pocit, že jeho nedostatky, o kterých ví, najednou narůstají do zrovna obludných rozměrů a že je tézářivé krásy nehodný… A když se taková princezna sníží k tomu, že se na vás usměje, jste ochotnýnapáchat horu pitomostí, než zjistíte, že vás jen zneužila, třeba jako poslíčka, a ten úsměv že byl jenzlaťák od cesty…“

Láska trpělivě naslouchal a čekal, kdy začnou Zavadilovy informace dostávat konkrétnější podobu.Nezdálo se však, že by pan inženýr spěchal od teorií milostného trápení k jeho praktickým důsledkům.

Mužští v jeho věku, a nejen ti, na něho měli pro ty jeho úspěchy v lásce vztek. Já pochopitelně taky,aspoň občas. To nám ovšem bylo kolem dvaceti, nebo ještě míň, a ještě jsme nemohli vědět, že VelkýObšťastňovatel Přemek Hromada je vlastně chudák. Že to, co my jsme v tom věku citového probouzeníprožívali jako velké a chvějivé mystérium, jako očistnou bohoslužbu, při které bychom se byli do krvestyděli za každou sebehubenější sobeckou myšlenku, se jemu ohyzdně rychle smrštilo na ubohý aktpáření, páření téměř bez ouvertury, při kterém je partner degradován na pouhý objekt vlastního ukojení.Ano, mívali jsme na něho vztek. Mě jednou rozpálil k nepříčetnosti… Ale nezdržuju vás, pane vrchníinspektore? Vybídl jste mě sice, abych vám vyprávěl, ale…“

„Nene, vůbec ne,“ přemáhal svou netrpělivost Láska, „já se přece musím dozvědět, kdo to byl Přemek

Hromada.“

„To jsme byli v sextě. Oba jsme v té době bydleli nedaleko sebe na Vinohradech.“ Na Zavadilových rtechse při tom výletu do jeho sedmnácti let objevil nepřítomný úsměv, „já si tenkrát namluvil děvče od nás zdomu, slečnu od dětí. Byla Němka, ale mluvila už obstojně česky, vlastně byla v Praze spíš na handlu nežco jiného, její táta měl v Tanvaldu hospodu a chtěl, aby se naučila česky. Jmenovala se Gretl, GretlWeissová, a mně se takhle v neděli odpoledne podařilo vylákat ji na Petřín. Vzal jsem ji do bludiště, vylezli

jsme spolu na rozhlednu, koupil jsem jí za dvě koruny bonbóny… a večer v osm jsme se měli sejít znovu,

že si půjdeme někam zatancovat.

Já se ji odpoledne ani neodvážil vzít za ruku, byl jsem celý roztřesený pomyšlením, že se mi večer možnápodaří vymámit na ní pusu… a když jsem na ni před barákem čekal, objevil se Přemek. Přemek celý vnovém. Nový plášť, nový klobouk, novou kravatu…

Vzápětí vyšla i Gretl. Přemek se dal představit, a kam že jdeme, že by šel s námi, asi mu nějaký jehoprogram nevyšel, no a já mu ledově řekl: Dělej, jak rozumíš. Rozuměl tak, že se na nás přilepil, a jájsem pro tu miloučkou Gretl doslova přestal existovat.

Moc jsme toho nenatancovali. Gretl musela být nejpozději v deset večer doma, a když jsme se ve třechvraceli parkem domů, můj nejlepší, a jak jste prvé řekl, i nejdůvěrnější přítel Přemek Hromada líbal toděvče tak, že podklesávalo v kolenou a málem omdlívalo, a kdybych u toho nebyl…

Rozpálená Gretl se s námi před domem rozloučila, nebylo ještě ani celých deset, a tak se Přemek ještěpozval ke mně, že si spolu zahrajeme šachy. Hráli jsme tedy šachy. Já měl takový vztek, že jsem si pletlkrále s koněm, pořád jsem musel myslet na tu jeho podlou zradu, a přitom mi připadalo nedůstojné aponižující přímo mu vytknout, že mi přebral děvče, na kterém mu vůbec nezáleželo. Smažil jsem se vevlastní zlosti asi pět minut, než mi ten vztek konečně vjel do rukou, já smetl všecky šachové figury napodlahu a zařval na Přemka: ‚Ale ty dvě koruny za bonbóny mi vrátíš!‘

Nechápal, o co jde, jaké bonbóny a jaké dvě koruny, a když jsem mu to vysvětlil, ječel smíchy jakoblázen. A hodil na stůl pětikorunu: ,Tady máš ty dvě kačky i s bolestným!‘ řekl mi a málem jsme sepoprali. Vidíte, a přesto to naše přátelství nezabilo…“

„Při těch svých milostných výbojích se přece musel dostávat do konfliktních situací…“ ladil svou strunu

vrchní inspektor.

„Taky dostával. A nebylo jich málo. Už na gymnáziu si kvůli němu Hanka Forejtová přeřezala žíly. KarluŠtrobachovi přerazil kvůli Mirce Cvejnové sanici; nic se mu za to nestalo, protože Karel ho napadl. MartaGrygarová se kvůli němu přiotrávila prášky. Ale ta byla opatrná. Vzala jich jen tolik, aby se jí toho mocnestalo. Nepříjemnou aféru měl hned po maturitě. Přivedl do jiného stavu o šest let starší švadlenku a tasi to dítě nechtěla dát vzít. Nakonec to spravilo jednorázové odstupné a Přemek Hromada se jako otec nakřestním listu neobjevil. Takových věcí bylo…

Řekl jste milostné výboje Přemka Hromady. Ale ony to vlastně žádné výboje nebyly. Přezdívalo se muDon Juan a Casanova a on si na těch přezdívkách moc zakládal, ale přitom ho vůbec nevystihovaly. On

nedobýval, nenamáhal se, neplýtval šarmem, on jen sbíral, co se mu samo nabízelo. I ten jeho arzenál

milostného vábení byl k zoufání stereotypní, frázovitý, chudý. Poslouchal jsem to bez jakýchkoli obměntolikrát, že bych ty jeho řečičky ještě dnes dokázal odemlet zpaměti. Kdybych si já byl dovolil říkat takovéotřepanosti na vlastní papulu, to jest na svou vizáž a figuru, tak bych byl sklidil jen útrpný úsměv.

V nejlepším případě. Ale z Přemkových úst fungovaly skoro neomylně. A když se přece jen někdy stalo, žetrochu narazil, a viděl, že by mohl neuspět, honem se stáhl. Přece jen nejsou všecky ženy stejné…“

„Máte pravdu. Mluvil jsem dnes odpoledne s paní Rathouskou. Tu určitě neoslnil…“

„Myslíte?“ zeptal se inženýr Zavadil a v koutcích úst mu zaškubalo, „je pravda, že od jisté doby ho paní

Hedvika neviděla ráda a že by mu místo té jeho pěkné hlavy nejraději nasadila psí, ale…,“ a pan Inženýrraději nedopověděl.

„Znám jen málo žen, myslím normálních žen, ne nějaké frigidní nebo jinak postižené tvory, které by siPřemek za pár minut nedokázal omotat kolem prstu, když chtěl,“ pokračoval po chvilce. „A on chtělhrozně často. A souhlas vždycky už předem vycházel od nich jen tak pro ilustraci: Jednou, je to asi sedmlet, jel Přemek z Černošic vlakem do Prahy. Zároveň s ním nastoupilo do kupé děvče, které mělo jet jenjednu stanici, vezlo tátovi do některé radotínské fabriky oběd. A on ji přivezl do Prahy i s tím kastrůlkem.

Přivedl ji tenkrát ke mně do bytu, protože věděl, že jsem sám doma. A potom ji ani nevyprovodil zdomu… Co já se mu za takové avantýry nanadával! Kolikrát jsem mu řekl: Proboha, dej ruce pryč od téovečky ubohé, vždyť to pro tebe bude zase jen hračka na jediný večer! Uvědom si, co to s tou holkouprovede! Na kolika mužských se bude mstít za tebe! Ale Přemek to vždycky odbyl smíchem: ,Uvidíš, že stouhle to vydržím dýl. Třeba se do ní zamiluju.‘

Kdo si s ním uměl poradit, to byly zase jen takové zářivé typy, jako byl on sám. A citově stejně otrlé. To si

jednou namlouval, že je zamilovaný, když ho Dáša Komínková poslala pro jeho věčné nevěry k vodě.Snad měsíc si k sobě vodil každý den jinou. Představte si to, celý měsíc! A když jsem nad tím kroutilhlavou, tak mi to vysvětlil: On jen ulamuje hrot bolesti nad ztrátou malované Dášenky! Já tenkrát myslel,že…“

„A co muži? Musel se přece dostávat do konfliktů se zklamanými milenci a podvedenými manželi,“ užpřímo soukal svou nit vrchní inspektor Láska.

„Taky se dostával. Jenomže trénovaný, sportem otužený ramenáč vysoký stotřiaosmdesát centimetrů byl i

tady ve výhodě. Navíc se, stejně asi jen kvůli tomu, skoro půl roku učil jiu-jitsu. Takže to obyčejnědopadlo tak, že když některý ten mužský chtěl hájit svou uraženou čest rukama, přidal mu Přemek kparohům ještě i pár boulí.“

„Člověk ovšem nemá jen růčo,“ nadhodil vrchní inspektor. „Co třeba doktor Míčař? Ten se přece taky dalslyšet, že pana Hromadu zbije jako cikán koně.“

„Prosím vás, doktor Míčař. Ten se Přemkovi jen zavděčil. Přišel na to až v době, kdy Přemek měl té jehoJiřinky stejně už dost, a tak se jí mohl jen snáz zbavit. Jiřinka Míčařová… Kdyby se doktor Míčař chtělpoprat s každým jejím amantem, musel by tu svou urologii pověsit na hřebík a věnovat se rvačkám po živnostensku. Když chlap nemá rozum, ožení se s děvčetem skoro o třicet let mladším, ona potom domatrpí podvýživou a chodí si na večeři jinam… Ale s těma rukama jste mi něco připomněl: Loni někdy předvánoci ohrožoval Přemka Hromadu v Hubertusu na Jílovišti nějaký člověk nožem, vida, jak nám to pěkně

jde do figury, to tam tenkrát byl zrovna s Jiřinkou Míčařovou…“

Konečně, s úlevou si řekl vrchní inspektor a čekal, co uslyší dál.

„Víte, ona Jiřinka asi dva roky dělala v manželství dobrotu, ale když už se jí začaly třást ruce, bledla ahubla, a doktor Pithart, ten starý sprosťák, jí ještě k tomu jednou řekl, že to nechce brát si na noc práškypro spaní, to že chce brát si na noc pořádného chlapa do postele, tak si ten jeho recept vzala k srdci.Doktorovi Pithartovi Míčař taky slíbil, že mu namlátí… ale abych daleko neodbíhal.

Ten rabiát s nožem si tenkrát myslel, že Přemek tam má v posteli jeho ženu. Ono se toho vlastně ani moc

nestalo. Přemek se nedal překvapit a ten nůž mu vykroutil z ruky. Dokonce ho při tom trochupochroumal. A přesvědčil ho, že dáma v posteli není jeho žena, i když mu z Jiřinky představil jen záda.Ten člověk byl nakonec rád, že to tak dopadlo, že Přemka nepobodal. Nakonec ho i odprosil a nausmířenou přinesl nahoru flašku koňaku, z které si oba pořádně přihnuli.

Já jsem tenkrát seděl dole v restauraci Hubertusu s mladým Veselým, znáte tu firmu: Veselý a Popelář.On nás tam Přemek Hromada odvlekl jako stafáž, a tak jsme spolu trávili příjemný podvečer a při dobrém

jídle a pití na Přemkovo konto jsme si povídali o tom, co za čtrnáct dní provedeme s bilancí.

Když ten usmířený násilník potom odjel, on si na to mordování přijel taxíkem, tak k nám rozjařenýPřemek seběhl do restaurace, vyprávěl nám tu historii a bláznivě se chechtal. Představte si,“ hýkal jakoosel, ‚ten trouba má tři neděle zpoždění!‘“

„Jméno toho člověka neznáte?“ velmi napjatě se zeptal vrchní inspektor Láska. „Třeba to zpoždění dohnal

až v Klánovicích?“

Inženýra Zavadila ta souvislost zarazila. Chvilku mlčel, potom už zdaleka ne vyprávěcím tónem pomaluodpověděl: „Ne, jeho jméno tenkrát Přemek Hromada nevyslovil. Ale… počkejte… snad by se to dalovyvodit z toho, s kým měl nějaké ty drobné tři neděle předtím. Jenomže já to nevím… Chronologii jehoavantýr v hlavě nenosím. A pokud vím, Přemek si žádný seznam skalpů nedělal… Vždyť to byl úplný

kaleidoskop, pane vrchní inspektore!

V Hubertusu se taky dá těžko něco zjistit. Přemek tam byl skoro abonovaný, zapisovat se nemusel a svéspolečnice recepčnímu určitě nepředstavoval.“

„Jistě měl nějaký kalendářík, do kterého si zapisoval čísla a adresy.“

„No, to měl. Červený, v kůži vázaný, zrovna takový, jako mám já,“ vytáhl inženýr Zavadil z kapsy u vestymalý modrý kalendářík, vázaný v modrém safiánu a ozdobený zlatou konturou hlavy v okřídlenémklobouku, nápisem HERMES a letopočtem 1936. „Mám ho od něho. Dával to dělat jako novoroční dárek.“

„Jakou barvu měl jeho kalendářík na loňský rok?“

„Jo, to kdybych já… ale myslím, že taky červenou. Na těch jeho kalendářích se měnil jen letopočet, jinakzůstávaly stejné. Ale přísahat bych na tu červenou nemohl.“

„V kanceláři jistě měl diář?“

„Ano, to měl. Každý rok. Ale jaký, to vám neřeknu. To zase byly dárky od jiných firem a určitě se každýrok měnily.“

„Můžete mi říct, kdy jste to tenkrát v tom Hubertusu byli? Kolikátého prosince to bylo?“

„Těžko,“ vtáhl do sebe sevřenými zuby vzduch inženýr Zavadil a podíval se na strop, „já jenom vím, že tobylo ve čtvrtek, asi tak týden před vánoci.“

Láska k sobě přitáhl stolní kalendář od firmy Odkolek a zalistoval v něm. „Prvního ledna bylo ve středu.Loni padl Štědrý den na úterý, to znamená, že týden předtím ve čtvrtek bylo devatenáctého. Nebo jste

tam snad byli už dvanáctého?“

„Určitě to nevím, ale spíš to bylo toho devatenáctého. Kdybych si vzpomněl přesně, zavolám vám.“

„Budu rád,“ nepřítomně zamumlal Láska. „Tak to znamená konec listopadu. Asi tak posledních deset dnílistopadu. A… poslyšte, pane inženýre, nějaký jiný motiv…?“

Inženýr Zavadil už jen němě vrtěl hlavou.

„Jak vycházel pan Hromada se svým bratrancem Kafkou?“

„Jak by spolu vycházeli?“ skoro po židovsku zdvihl ruce s roztaženými prsty inženýr Zavadil. „Pokud vím,

tak docela dobře. Asi jako ten Hermes, kterého má jejich firma ve znaku, s Hefaistem,“ usmál se. „Každýsi hleděl svého. Kafka má krásný plat a desetiprocentní účast na zisku, žije si docela dobře, odborník je to

zdatný… S Přemkem se mimo fabriku moc nestýkali. Každý si žil po svém. Firma prosperuje výborně.“

„Tak vám pěkně děkuju, pane inženýre. Aspoň mám ucelený obrázek…“

„Houby máte, ne ucelený obrázek!“ vzkypěl k Láskovu údivu zničehonic inženýr Zavadil. „Moc si tozjednodušujete! Ucelený obrázek! Ještě tak výřez, detail… Kde na tom obrázku máte, že vedle svéposedlosti ženami, on tomu říkal okouzlení krásou, uměl být Přemek Hromada ještě taky velkorysý,dobrosrdečný, že leckomu pomohl a že to udělal rád? To si jen tak namlouváme, že náš obrázek toho

druhého je ucelený. Jenomže…

Tak treba paní vládní radová Hamršmídová si o Přemkovi myslí, že to byl děvkař, kurevník, a taky to oněm říká… Paní Dolínková, víte, ty čistírny a prádelny, o něm zase rozhlašovala, že je to roztomilý člověk,ale chudák, kterému ženské nedají pokoj a obtěžují ho na každém kroku… Inženýrovi Hrubešoviimponoval jako někdo, kdo umí užívat života… Doktor Pithart,“ inženýr Zavadil se nahořkle ušklíbl,„Přemkovi Hromadovi asi před třemi týdny ve společnosti řekl, že neměl žádné mládí, protože bylodjakživa staré prase. Vidíte, a přece ho rád viděl, rád se s ním stýkal. Ten výrok totiž rozhodně víccharakterizuje doktora Pitharta než Přemka Hromadu.“

Inženýr Zavadil vstal. „A víte, co na to tenkrát Přemek? Jenom se zachechtal a zarecitoval poslání jedné zHořkých balad věčného studenta Roberta Davida, co jsou letos tak v módě:

U poezie komínů,

nač lhát, můj chtíč je nekonečný

a asi na něj zahynu,

ach, věřte, věřte mi to, slečny!

Jako kdyby Přemek to předznamenání tajemného anonyma, jehož jméno začíná Vítězslav a končí Nezval,přijal za vlastní, třebaže byl ve věku, kdy si člověk ještě myslí, že je nesmrtelný.“

Vrchní inspektor Láska se na Zavadila zamyšleně podíval a vstal také. Vida, řekl si, jak ta fráze panainženýra pobouřila. Najednou je mu proti srsti, co všecko o svém příteli pověděl. A potěšilo ho, že inženýrZavadil tak vybuchl. Přemysl Hromada přece jen měl přítele, řekl si.

„Ještě maličkost, pane inženýre. Znáte někoho, kdo nosí černé manšestrové pumpky a světlou, buď světle

šedou nebo béžovou nepromokavou bundu?“

Inženýru Zavadilovi však bylo líto, nikoho takového nezná. A chvatně se rozloučil.

„Tak, pánové,“ rozhlédl se vrchní inspektor Láska po vstupujících podřízených, podíval se na hodinky apočkal, až se všichni usadí. „je čas trochu si to celodenní lopocení sesumírovat.“

Přitáhl před sebe blok, do kterého si při rozhovoru s inženýrem Zavadilem psal poznámky, a spustil:„Nejdřív k výpovědi Hromadova přítele inženýra Zavadila. Povšechně charakterizoval Přemysla Hromadujako člověka, který se vyžíval v milostných pletkách, ale to už víme i odjinud. Také on naznačil, že motivHromadovy smrti můžeme hledat v této oblasti.

Velmi závažné je, že potvrdil a doplnil výpověď magistra Rathouského o tom, že loni v prosinci kdosi naPřemysla Hromadu zaútočil nožem. Stalo se to buď dvanáctého, nebo devatenáctého prosince vpodvečerních hodinách v hotelu Hubertus na Jílovišti. Ze Zavadilova vyprávění vyplynulo, že útočníkembyl žárlivý manžel, který se domníval, že Hromada je v hotelu s jeho ženou. Hromada ho napřed odzbrojila potom přesvědčil, že v pokoji je s ním někdo jiný. Útočník prý ho odprosil a nakonec ještě donesl láhevkoňaku, ze které se oba napili. A sotva odjel, seběhl Hromada dolů do restaurace, kde seděl inženýrZavadil ještě s dalším mužem, pověděl jim o svém dobrodružství a chlubil se, jak toho žárlivce přelstil.‚Trouba, má tři neděle zpoždění,‘ řekl o něm doslova.

Pravděpodobně to znamená, že s jeho ženou byl Hromada tři týdny předtím. Věděl tedy, kdo ho napadl,ale jeho jméno Zavadilovi neřekl, možná proto, že u stolu seděl ještě další muž.

Pro nás je důležité to, že pachatele útoku pravděpodobně někdo informoval, i když nesprávně. To už jedruhý případ, o kterém víme. Architekta Brzobohatého přece taky někdo informoval o poklesku jehodcery. V jeho případě však byla informace o mnoho přesnější.

Proto se zítra prvním ranním vlakem rozjede pan Bernát do Velkého Meziříčí a pokusí se tam zjistit uslečny Brzobohaté, kdo mohl jejího otce informovat. Pan Panocha si ráno vezme vůz a zajede napřed naJíloviště, vyslechne recepčního nebo recepční, mám na mysli množné číslo, s kým do Hubertusu jezdilPřemysl Hromada ve druhé polovině listopadu loňského roku, a podívá se do ubytovacích záznamů. Kdyžneuspěje, a s tím bohužel musíme počítat, přejede v Davli přes most a zopakuje svůj pokus v hotelu

André.

Slibná mi připadá třetí možnost. Pan Karas zatelefonuje zítra, nejlépe tak kolem deváté hodiny, do bytu

urologa doktora Míčaře, bydliště, telefonní číslo i ordinační hodiny by měly být v adresáři, a navštívíjeho paní, nebo si s ní sjedná neodkladnou schůzku. Paní Míčařová totiž byla s Přemyslem Hromadoutenkrát v prosinci v Hubertusu a její milenec a hrdina dne jí možná řekl, kdo ten žárlivec s nožem je. Alepozor! Doktor Míčař nesmí o ničem vědět! Sám na Hromadu žárlil a asi by se snažil každou výpověď svéženy překazit. Vás, pane Karas, informoval o její tehdejší přítomnosti v Hubertusu hotelový personál.

Já se zítra napřed podívám do Hromadovy továrny, potom pravděpodobně zajedu do té bubenečské vily.Když všechno půjde hladce, měli bychom se v jedenáct sejít tady, v mé kanceláři, „já vím,“ řeklkoncipistovi Bernátovi, který se zavrtěl na židli, „vy se vrátíte až k večeru. Už jste se díval, kdy vám to

jede?“

Koncipista Bernát už se díval a věděl, že přijede na Wilsonovo nádraží v sedmnáct čtyřicet tři.

„Nějaké otázky?“ zeptal se vrchní inspektor na závěr. Jeho podmračení pomocníci však žádné dotazyneměli, a tak je poslal domů a popřál jim, aby se dobře vyspali, „ať s tím zítra pořádně pohneme.“ Potomvytáhl ze zásuvky psacího stolu tři pražské večerníky s červeně zatrženými zprávami o zavraždění„předního pražského sportovce“, „oblíbeného pražského mecenáše“ a „význačného pražskéhoprůmyslníka“ Přemysla Hromady, přečetl si je a začal psát zprávu pro vládního radu JUDr. Chocholouše.Spěchal, pohánělo ho vědomí, že doma na Spořilově na něho čeká žena a nepůjde spát dřív, dokud se

nevrátí.

KAPITOLA DEVÁTÁ,

v níž Magda Lásková celebruje péči,

jejího muže pronásleduje tramvaj,

magistr Rathouský dojde tělesné úhony

a dušuje se, že nikomu nic zlého neprovedl

Vrchní inspektor Láska potichu odemkl dveře svého dvoupokojového bytu v prvním patře rodinnéhodomku na Spořilově, pověsil v předsíni klobouk na věšák a přezouval se do trepek, když se pomaluotevřely dveře do kuchyně a ve světelném obdélníku se objevila postava jeho ženy. Políbil ji na tvář, vzalji kolem ramen a odvedl ke stolu, na kterém ležela rozečtená kniha. Podíval se na obálku a zeptal se:„jaké je to?“ třebaže dobře věděl, že jeho žena se teď večer sotva dokázala na Čapkův „Povětroň“soustředit.

„Moc zajímavé,“ odpověděla nepřesvědčivě. „Budeš jíst?“

„Ne, večeřel jsem na Vinohradech, ale zajdu si do sklepa pro láhev piva.“

Nedovolila mu to, přinesla ji sama, obsluhovala ho a přitom vyprávěla, co dnes chlapci… „Nebylo s nima kvydržení, snad do nich vjel nějaký bacil prázdnin, když už jim v sobotu začínají. Domácí úkoly už žádnénedostávají; s Jirkou to ještě šlo, aspoň si chvíli něco vyřezával lupenkou, ale Honzík… i paní domácí si na

něho stěžovala, že místo aby si otevřel vrátka, rovnou leze přes plot… Jako už by byl duchem u babičky a

lítal s okrouhelskými kluky po lese…“

Láska s vážným obličejem poslouchal ty nevážně míněné stížnosti na osmiletého Honzíka a čtrnáctiletéhoJirku, ale spíš než ty překotně vyslovované věty vnímal chvějivý spodní tón, který se třepetal na jejichdně.

Hráli spolu tu hru už dva roky, ode dne, kdy se vrátil z nemocnice po těžkém pracovním úrazu. Alkoholik,který v opilosti zabil svou ženu, mu při zatýkání v karlínské hospodě probodl plíce. Pokaždé, když začínalvyšetřovat nějaký nový případ a jeho Magda o tom věděla, probouzela se v ní úzkost a on ji musel vždyaspoň několika slovy rozptýlit, přesvědčit ji, že jemu samému nebezpečí nehrozí.

Nikdy se ho přímo nezeptala. Dávno znala rizika povolání, které si její muž vybral a s chutí vykonával,nechtěla mu svými obavami ztěžovat život; každým pohledem se mu za svůj strach o něho omlouvala. Vtakových dnech měla potřebu aspoň letmo se ho dotýkat, pečovala o něho starostlivěji než jindy, ona tupéči zrovna celebruje, napadlo Láskovi, když to prožíval podruhé a musel se vžívat do své role, kteráspočívala v tom, že se bude tvářit, jako kdyby nic nepozoroval.

V takových dnech na něho čekávala v kuchyni, ať přišel jakkoliv pozdě. Sváděla to na knížku, která jizaujala, nebo na rozhlasový pořad, od kterého se nedokázala odtrhnout. A když se ho konečně dočkala,když se dost nasytila pohledu na něho, začala mluvit, hovořila a hovořila, jako kdyby ho vůbec nechtělapustit ke slovu. Mluvila o všem možném, říkala málo významné věci, ale Láska dobře vnímal, jak pod toulavinou slov na téma Jirka a Honzík, ty a já, vytváří obraz, který je pro ni ze všech věcí nejdůležitější,obraz své rodiny, a vyciťoval vibrující, omluvný tenor jejích vět: Odpusť mi, že se o tebe bojím, ale… coby si ti kluci bez tebe… Co bych já… A potom na něho v ložnici čekávala stejně rozdychtěně jako vprvních měsících po svatbě, jako by se teprve tam přesvědčovala, že se jí opravdu vrátil, jako by ho svým

objetím chtěla zaštítit před úklady světa.

A vrchní inspektor Láska, pověřený na pražském policejním ředitelství vyšetřováním vražd, trpělivěpřijímal hru své ženy Magdy. I tentokrát si bez přerušování vyslechl sumárium trampůtek a radůstek svérodiny, vonících mlékem, bramborovou polévkou a hlubinou jistoty domova, pochválil, jak krásně vypadávepřové s mrkví v kastrůlku, který jeho žena vzala se sporáku a odnášela do spíže, je tam přece dostchladno, do sklepa se teď už s tím neponesu, a teprve když se Magda Lásková vracela, lehkýmkonverzačním tónem poznamenal:

„To zas byl dneska den! Fabrikanta na prádlo Hromadu, víš, to je ta firma Hermes v Holešovicích, včeraněkdo zastřelil. V Klánovicích na golfovém hřišti. Asi nějaký osobní účet, on ten Hromada byl moc hezkýčlověk, přeborník v golfu a v běhání za ženskými. Vypadá to na žárlivost…“

„Já vím,“ mdle se usmála jeho žena, „četla jsem o tom ve večerníku,“ a podívala se na noviny ležící napříborníku. „Co Panochovic Petřík, už je po tom zánětu středního ucha v pořádku?“

„Vidíš, děvče, ani jsem se ho dneska na to nestačil zeptat,“ s úlevou a údivem uvítal konec hry manžel Láska. „Běhali jsme celý den po světě a ani večer nebyl chvilku pokoj. Ale zítra se ho určitě zeptám.“

Dopil pivo a podíval se na hodinky. „Proboha! Půl dvanácté pryč! Půjdeme spát. Zítra mě čeká perný

den.“ Odešel do koupelny a v duchu kroutil hlavou nad tím, že to Magdino trauma funguje ze

setrvačnosti, i když už o něho vlastně ani veliký strach nemá, že se z toho čekání na něho stává rodinnýrituál. Opláchl se, vyčistil si zuby, vyplázl na sebe jazyk a při pohledu na stíny únavy pod očima sipomyslel: No, snad se to časem poddá. Ale když vešel do ložnice a uviděl Magdu na své straněmanželského lože, usmál se a v duchu se opravil: A proč by vlastně mělo?

Když se mu těsně za zády ozvalo prudké zazvonění, vrchní inspektor Láska se lekl, poposkočil a dal se dotěžkopádného běhu. Kde se ta tramvaj vzala, divil se. Když vcházel do jízdní dráhy, stály na protějšístraně Vodičkovy ulice ve stanici tři vozy patnáctky, ale druhá kolej byla po obou stranách prázdná. A teďnajednou… A znova to protivné zařinčení zrovna u ucha! Hergot, copak ten chlap nevidí, že zleva přijíždíauto a přes ulici nemůžu?! Láska se vztekle ohlédl po tom tramvajáckém zloduchovi a zjistil, že s rukou na

klice reostatu se v tom motorovém voze na něho zlověstně šklebí vládní rada Chocholouš. A znova dupena ten svůj zvonec! Láska se snažil odlepit nohy od dlažby, ale nedokázal to, a tak to raději vzdal aprobudil se. Vteřinku omámeně civěl do tmy a pokoušel se uvědomit si, kde to vlastně je, ale hlas jehostaršího syna, důležitě se nesoucí z předsíně, mu to velmi rychle objasnil:

„Tady Jiří Láska mladší… Ano, hned tatínka zavolám!“

„Už tam jdu!“ oznámil starší Láska přeskakujícím hlasem, navyklým pohybem rozsvítil lampu na nočnímstolku a s těžkým povzdechem přehodil nohy přes pelest.

Jeho žena se převrátila na druhý bok a podívala se na budík. Za pět minut čtvrt na dvě! Nespal ani půldruhé hodiny! Taky už jsme ten telefon dávno mohli dát přemístit do ložnice, aby zbytečně nebudil kluky.A nařídit na měkčí zvonění, řinčí to na celý dům.

Starší Láska zívl, div si nevykloubil sanici, zahnal mladšího Lásku zpátky do pelíšku a s očima plnýma slzí

se hlásil: „Slyším!“

Chvilku poslouchal vodopád slov, potom prohlásil, že dobrá, že za chvilku budu před domem, překousldruhé zívnutí a pochválil noční službu: „Ale kde, to je samozřejmé, dobře jste udělal,“ a položil sluchátko.

Vrátil se do ložnice, sedí si na postel své ženy a vysvětlil jí: „Musím ještě teď na Barrandov. Někoho tampostřelili.“

„Postřelili?“ polekala se Magda Lásková.

„No, on ten střelec byl určitě jen jeden a teď už je bůhví kde,“ snažil se uchlácholit svou ženu vrchní

inspektor.

O pět minut později už stál oblečený v předsíni a vytáčel telefonní číslo inspektora Panochy. „To jsem já,“tlumeně řekl do mluvítka, protože věděl, že Panocha jeho baryton neomylně pozná, „je mi líto, že vástahám z kanafasu v tuhle nekřesťanskou hodinu, ale musí to být. Magistra Rathouského před chvílí někdo

postřelil. Vezměte si taxík a přijeďte na Barrandov do ulice Pod jasany. Vilu poznáte, bude před ní stát

mé auto.“

Blahobytná a tichá ulice Pod jasany tvoří podélný, asi tři sta metrů dlouhý zářez do barrandovského kopce

a je slepá. Na jejím konci, v místech, kde začíná řídký velkoměstský lesík, se rozšiřuje do kruhovitéplošinky, aby se auta měla kde otáčet.

Když tam vrchní inspektor Láska dorazil, viděl, že v pěti vilách na konci ulice se svítí a před sídlemtovárníka Rathouského stojí dvě auta. U otevřených vrátek mu zasalutoval uniformovaný strážník a hlásil,že dveře vily jsou otevřené. V hale před Láskou srazil paty revírní inspektor Kodejš ze smíchovskéhokomisařství a chtěl podat služební raport, ale Láska jen mávl rukou, docela civilně mu popřál dobrý večera ukázal na sedací soupravu v rohu místnosti. Sedl si, počkal, až se usadí i jeho protějšek, a vyzval Kodejše: „Tak vyprávějte, co se tu vlastně zběhlo!“

Revírní inspektor se okamžitě přizpůsobil a docela sousedsky spustil: „Osum minut před jednou k nám nakomisařství telefonovala paní Rathouská, že jejího muže někdo postřelil, když odmykal dům. A že se bojí,a abychom tam hned přijeli. Stalo prý se to asi dvacet minut předtím, ona paní Rathouská říkala, ženapřed musela manžela aspoň provizorně ošetřit, než mohla běžet k telefonu. Zeptal jsem se jí, jestli ví,kdo střílel a odkud. Řekla mi, že její manžel neví, kdo na něj vystřelil, a že to bylo z lesíka ha konci ulice.

Tak jsem teda s sebou vzal inspektora Marouška se služebním psem a další dva muže a rozjel se sem. Byli

jsme tu asi v jednu hodinu. Marouška s čekatelem Pasovským jsem poslal do toho lesíka a sám jsem šel

do vily.

Sotva mi paní Rathouská otevřela, vyletělo z ní, víte, ona byla strašně rozčilená: ‚To je hrůza, včeraněkdo zabil Hromadu, dneska střílel po mém muži… tak jsem pro všecky případy napřed volal naředitelství.“

„To jste udělal dobře. S panem magistrem Rathouským jste mluvil?“

„Mluvil, jenomže on je s ním dost těžký dohovor. Řekl bych, že pan továrník má trochu pod čepicí akromě toho je hrozně vyděšený… Tedy, raněný nijak nebezpečně není, je to jen takové hlubší škrábnutívzadu na stehně… Já se ho ptal, jestli ví, kdo mu to mohl udělat, ale on jen pořád hrozně naříkal a mlel,že to je pro něj záhada a že si neumí představit, že by ho někdo chtěl zabít… To je zatím všecko.Maroušek s Pasovským už by se brzy měli objevit.“

„Kde je teď pan magistr Rathouský?“

„Nahoře v ložnici. Je u něho doktor. Jsou to hned ty první dveře vlevo.“

Vrchní inspektor Láska vyšel po vrzajícím dřevěném schodišti do patra a zaklepal na dveře ložnice.Otevřela mu rozrušená paní Rathouská. Vyhlédla na chodbu, a když poznala Lásku, pozvala ho dál.

„To jsem ráda, že jste přišel vy,“ přivítala ho. „Vás už aspoň znám. Já se z toho pořád ještě nemůžu

vzpamatovat. Když si pomyslím, že mohl manžela…“

Vrchní inspektor Láska se sice zdravil s paní domu, ale díval se při tom na manželské lůžko, na kterémležel magistr Rathouský. Ten ho však vůbec nebral na vědomí. Se zavřenýma očima se šklebil a sténal, avypadal na bílé křivonohé posteli ve slohu Ludvíka XIV. jako poněkud rosolovitý svatý Šebestián, dokterého se právě zavrtal sedmý šíp. Lékař, asi šedesátiletý drobný pán s krásnou bílou hřívou a zlatýmibrýličkami, obratně dokončoval svou práci, důkladný obvaz stehna. Lásku sice udivilo, že pan magistrprojevuje asi tolik statečnosti jako chirurg ležící na operačním stole, ale protože věděl, že schopnostsnášet fyzickou bolest je u lidských tvorů velmi rozdílná, nijak se nad tím nepozastavil.

„Hotovo,“ řekl po chvilce lékař a vstal. Podíval se na vrchního inspektora, potom se pohledem vrátil kesvému pacientovi a poznamenal: „Takové dva tři dny bych s tím moc neběhal. Potom krátké procházky, aasi za deset dní už zase budete moci utíkat jako zajíc.“ Rukama s roztaženými prsty před sebou oznámil,že se půjde do koupelny umýt, a vyšel z ložnice.

Magistr Rathouský sice otevřel oči, ale obličej stále ještě křivil a úpěl jako na mučení, a Láskovi blesklohlavou, že panu továrníkovi se asi nechce mluvit před paní Hedvičkou o tom, co se přihodilo, ža ty jehogrimasy jsou jen obranná lest. Přistoupil k lůžku, podal magistrovi ruku, kterou ten jen slabounce stiskl ahned zase pustil, jako kdyby se nemohl soustředit na nic jiného než na své bezmezné utrpení.

„Můžete mi říct, co se vlastně stalo?“ zeptal se vrchní inspektor a upřel na magistra Rathouského klidný a

pozorný pohled.

Majitel továrny Aeskulap se na lůžku posadil, posunul se dozadu, aby se mohl opřít o polštáře, zakvílel přitom pohybu, jako kdyby ho trhali vlci, zavrtěl kulatou hlavou a s bolestně staženými rysy ze sebemučednicky vypravil: „Já nic nevím… Já chci spát… Já… Přijďte zejtra… Dneska už je toho na mě moc…“

„Prosím vás, paní Rathouská,“ obrátil se Láska na magistrovu ženu, „buďte tak hodná a nechte nás tu smanželem chvilku o samotě.“

V drobné šedooké paní Hedvice, vypadající v zeleném hedvábném županu a s natáčkami ve vlasech skoro

bezbranně, vyvolala žádost vrchního inspektora podivuhodnou změnu. Strach o manžela se rázemproměnil v rozhořčení nad jeho domnělými či skutečnými prohřešky, napáchanými ve společnosti a podvlivem toho krasavečka Hromady, a paní továrníková bleskla po svém muži vzteklým pohledem a vyjela:„No jo, to jsem si mohla myslet! Tak jen se panu inspektorovi pěkně vyzpovídej a koukej, ať na nicnezapomeneš! Rozhřešení ti potom dám já!“ A krokem uražené královny vycupitala z ložnice anezapomněla za sebou rázně přirazit dveře.

Vrchní inspektor s potěšením nechal energický projev té vůbec ne obrazné paní domu chvilku působit,potom šel k toaletnímu stolku, přenesl od něj taburet k magistrovu lůžku a posadil se.

Magistr Rathouský se skleněným pohledem díval na dveře, poslouchal klapot pantoflíčků své ženy adočista zapomněl áchat. Po chvilce se nejistě a neklidně zavrtěl, Láska se na něho s očekáváním podíval,ale magistr neřekl nic.

„Tak jak to bylo, pane magistře?“ stále ještě trpělivě doloval vrchní inspektor.

„No… jak to bylo… Někdo mě postřelil…,“ pomalu ze sebe soukal magistr Rathouský. „Byl jsem dole veměstě. Potřeboval jsem večer na chvíli vypadnout z baráku, já bych se tu byl snad udusil, a tak jsem nachvíli zašel do Lucerna-baru, poseděl tam, vypil pár koňaků a taxíkem se vrátil domů.“

„V kolik hodin jste se vrátil?“

„No, v kolik… copak mě napadlo, že to bude důležité? Ale bylo to už po půlnoci, asi v půl jedné. Zaplatiljsem taxikáři, ten na konci ulice obrátil, a než jsem za sebou zamkl branku, už se zase kolem mne vracelzpátky do města. Vyšlapal jsem těch osum schodů k domovním dveřím a zrovna jsem strčil klíč do zámku,

když jsem vzadu na levém stehně ucítil bolest, jako kdyby mě tam někdo spálil žhavým železem, a skorosoučasně jsem uslyšel výstřel. Vykřikl jsem a rychle vklouzl do domu…“

„To na vás ještě svítily reflektory toho taxíku?“

„Ale kde…,“ netrpělivě odporoval magistr. „Řekl jsem vám, že ten už mě minul. V tom momentu mohl býttakových padesát šedesát metrů od nás. Ale vidět na mě bylo. Přímo proti našemu domu je na sloupu

žárovka.“

„Střelce jste tedy ani nezahlédl?“

Magistr Rathouský rozmrzele zakroutil hlavou. „Říkám vám, že jsem v tom momentu odmykal dveře.Naštěstí byly jen přibouchnuté, on je tam zvenku mosazný knoflík.“

„Vite, kdo vás postřelil?“

„Prosím vás!“ Na magistru Rathouském bylo vidět, že se tou otázkou už chvíli intenzívně zabývá, ale dopřímé odpovědi se mu nechtělo. Těkal pohledem po ložnici, až se nakonec zastavil na vysokém oválnémzrcadle toaletky, pomalu zavrtěl hlavou a s nešťastným výrazem ze sebe stísněně vypravil: „Já… já sinedovedu představit, proč by na mne měl někdo střílet… Nikomu jsem nic neprovedl… To musí být nějaký

strašlivý omyl…“

„Na omyl nevěřím, pane magistře. Spíš bych řekl, že dnešní výstřel má nějakou souvislost s tímpředvčerejším. Se smrti vašeho přítele Hromady,“ otevřeně a dost ostře vyslovil svůj názor vrchníinspektor Láska a naléhavě dodal: „Prožili jste s Hromadou v poslední době nějaké společné… nořekněme dobrodružství?“

Magistr Rathouský se ani nepohnul, jen se upřeně díval na bíle povlečenou prošívanou pokrývku na svémlůžku, jako kdyby to bylo filmové plátno, na kterém se odvíjí nějaký děj, ale neříkal nic.

„No tak, pane magistře! Odpovězte mi! Každá hra na schovávanou by teď byla neodpovědný hazard!“

Jindřich Rathouský ještě několik vteřin mlčel, potom se zmučeným pohledem poprvé podíval vrchnímuinspektorovi do obličeje a chraptivým hlasem ze sebe stísněně vypravil: „Ne… Nikomu jsem nic zlýho neudělal. S Hromadou ani bez něj… Nedovedu si představit, že by mě někdo mohl tak nenávidět.“

„No, vy to musíte vědět nejlíp,“ skepticky a už trochu nevrle mu odpověděl Láska, a potom si řekl, ženeuškodí, když toho hromotluka, ze kterého škrábnutí kulky vypustilo všechen vzduch, trochu vyděsí. „Navašem místě bych se honem pokusil trochu zapátrat v paměti. Uvědomte si, že ten výstřel nemusel být

poslední!“

„Hergot, dejte pokoj, člověče!“ vztekle prozradil pan továrník, že na tuto možnost už pomyslel také.„Nemyslíte, že já bych byl taky rád, kdybych vám mohl říct: Byl to ten a ten? Pomyšlení, že na vás každou

chvíli někdo může namířit flintu, není vůbec nic příjemnýho!“ A magistr se při té představě otřásl.„Jenomže já vám, ksakru, nic takovýho říct nemůžu, protože nemám tušení, kdo to mohl být. Já jsemnikomu neproved nic tak zlýho, aby…“ Magistr Rathouský tu větu raději ani nedokončil.

„Jak myslíte, pane magistře,“ nevzdával se zachmuřený Láska, „ale jak potom máme my…“

Ostré zaklepání na dveře mu zabránilo pokračovat. „Dále!“ nazlobeně houkl magistr Rathouský a do

ložnice vešel inspektor Panocha.

Pozdravil a zvědavým pohledem přeběhl po ležícím továrníkovi, který se mezitím do pasu přikryl, takže naněm žádné zranění nebylo vidět.

„Dobrý večer,“ přikývl vrchní inspektor a představil svého pomocníka magistru Rathouskému. „Co dole?“

zeptal se Panochy. „Už se vrátili ti dva se psem?“

„Vrátili. Museli přijít těsně přede mnou. Bohužel s prázdnou.“

„Co napláčeme,“ smířil se s jeho zprávou Láska. Potom se obrátil na Rathouského: „Budeme muset jít,pane magistře. O té dnešní střelbě musíme udělat úřední zápis. Co myslíte, když pro vás odpoledne pošluauto, dovolí vám vaše zranění zajet na chvilku k nám na ředitelství?“

Magistru Rathouskému se vůbec nechtělo vzdát se výhody vlastního hřiště, a tak se pokusil přesvědčitLásku, že těch pár vět by snad páni mohli napsat hned teď tady v ložnici, ale neuspěl, protože vrchníinspektor velmi stál o to, aby si s panem továrníkem mohl popovídat v prostředí, do kterého nemůže

zasáhnout rezolutní paní Hedvika.

„Třeba se vám do té doby přece jen něco vybaví v paměti,“ namítl, „a potom bych se vás rád zeptal ještěna několik věcí kolem pana Hromady. Tak co říkáte, v kolik?“

Pan magistr poposedl, zaúpěl, zatvářil se, jako kdyby byl v posledním tažení, ještě se pokusil přesunoutLáskův výslech aspoň na zítřek, ale nakonec se podvolil a slíbil, že když pro něho Láska odpoledne kolemtřetí pošle vůz, na chvilku přijde.

„Tak dobrou noc, pane magistře,“ loučil se Láska, „dobře se vyspěte. A aby vás vůbec nic nerušilo,požádám smíchovské kolegy, aby vám tu jednoho svého člověka nechali do rána.“

Na továrníkovi Rathouském se nedalo poznat, jestli ho ten nenadále získaný tělesný strážce těší, nebo ne;

zato na něm bylo vidět docela jasně, že už by ty dva policajty docela rád měl z krku a že Láskovunabídku raději ani nekomentuje, aby neprodlužoval rozhovor.

„Kdybyste si přece jen vzpomněl na něco, co by pro nás mohlo mít význam, zavolejte třeba teď v noci,“dodal ještě vrchní inspektor a stiskl měkkou magistrovu tlapu.

Unavenému a zklamanému inspektorovi Marouškovi také nebylo do řeči. Německý ovčák Nero, jehochlouba, ho sice nezklamal, ale výsledek se stejně rovnal nule.

„Seběhl z toho lesíka dolů do úžlabiny,“ hlásil vrchnímu inspektoru Láskovi o pachateli nočního útoku,„vyběhl na protější stráň až nahoru k cestě, sedl na kolo, které tam měl schované v křoví, a ujel. Stopyplášťů jsme objevili, strkal to kolo přes pangejt na silnici, ale půda je tam dost písčitá a stopy jsourozmazané… Nahoře nad tou strání je několik zahrádkářských besídek, ale všecky jsou prázdné, to jsme si ověřili, a tak se nedá čekat, že by ho tam byl někdo viděl.“

„Mno, aspoň jeden zajímavý fakt jsme se teď v noci o tom útočníkovi dozvěděli,“ poznamenal vrchníinspektor Láska, když se Panocha usadil vedle něho ve služebním autu. „Víte který?“

Inspektor Panocha se na svého šéfa podíval, chvilku nad hádankou podumal, než odpověděl: „Přijel nakole. Ne v taxíku jako ten žárlivec do Hubertusu na Jíloviště.“

„Správně. To by nám ho taky mohlo zařadit do určité společenské vrstvy, nebo spíš svědčit o tom, dokteré kategorie pachatel nepatří. Člověku se nechce věřit, že by někdo z kruhů Rathouského neboHromady jezdil vraždit na kole. A s Hromadou tu velmi pravděpodobně nějaká souvislost je. Zbraní zřejmě

byla v obou případech puška.

Než se ráno vypravíte na Jíloviště, pošlete do toho lesíka pár lidí. Třeba se podaří najít nábojnici. To byaspoň bylo něco hmatatelného., I tak se mi zdá, že jsem vás dnes v noci vytáhl z postele zbytečně. Nato, co nám ten výlet vynesl, bych byl taky stačil sám.“

„To jste přece nemohl předem vědět, pane vrchní,“ odmítl Láskovu omluvu Panocha a potom se vrátil ktématu a zeptal se: „Co vám vlastně ten Rathouský řekl o maléru, který měl v Klánovicích?“

Vrchní inspektor Láska sebou škubl. Únava i ospalost z něj rázem spadly. „O čem to mluvíte?“ vylétlo zněho. „Rathouský měl v Klánovicích nějaký malér?“

„Měl. Vy, jste nečetl protokol, co jsem večer sepsal s těma dvěma mládenci z Klánovic, s tím Cajzrem aPokorným? Dal jsem vám ho přece na stůl!“

„Ne, já to jen zařadil do spisu. Nenapadlo mi, že tam máte ještě něco jiného než povídání o té nalezenékulce. Co vám řekli?“

„Ti dva kluci, vlastně jeden z nich, ten Cajzr, vypověděl, že asi před deseti dny byl v baráku klánovickéhogolf-klubu hned po ránu pořádný skandál. Hromada s Rathouským se v klubu zdrželi přes noc s nějakýmmladým děvčetem. Všichni tři přijeli Hromadovým autem dost pozdě odpoledne, asi dvě hodiny byli nagolfovém hřišti, po večeři seděli v klubovně a hodně popíjeli. Spát šli v celém domě jako poslední.Správce jim dal klíče od dvou pokojů v přízemí.

Asi v půl deváté ráno se v klubu strhnul rámus, ale Hromada už byl v té chvíli pryč, ten prý odjel užněkdy před osmou. Z pokoje, ve kterém byl Rathouský s tím děvčetem, se prý ozývalo zoufalé ječení arandál, potom děvče vyběhlo, prý se ani neučesalo a oblečené bylo jen tak napůl, a celé ubrečenéuteklo do vsi. Rathouský vyšel z pokoje až asi půl hodiny po ní, nasnídal se a vlakem odjel do Prahy.

Ten Cajzr se to dozvěděl od nějaké Marie Kisnerové, ficky, která v tom klubu má v prvním patře pokojík.“

„Cajzr to děvče viděl?“

„Ano, on jim odpoledne nosil hole. Podle toho, co říkal, dělal tomu Hromadovi nosiče holí pokaždé, kdyžpřijel do Klánovic.“

„Nezmínil se, ke komu mělo to děvče blíž, jestli k Hromadovi, nebo k Rathouskému?“

„Zmínil. Řekl, že slečna, které oba páni říkali Růženko, určitě patřila k panu Hromadovi; k Rathouskémuprý se chovala jako ke strejčkovi, kdežto na Hromadovi mohla nechat oči. Odpoledne prý jí oba vykali…

Prý to byla holka jako obrázek.“

„Tak vida! Přece jen jsem vás na ten Barrandov nevytáhl zbytečně! Pan magistr Rathouský zřejmě mámoc dobře ochočené svědomí, anebo se té své Hedvičky bojí víc než čerta. Mně tvrdil: Já jsem nikomuneproved nic tak zlýho, aby…‘ Tušil jsem nějakou podobnou historii, ale nepodařilo se mi vytáhnout ji zněho. Tak mu pořádně sáhneme na zoubek dneska odpoledne.

Pane Kňourek,“ obrátil se na řidiče, „řekněte garážmistrovi, ať pro mě pan Vajda přijede v sedm ráno na Spořilov… ačkoliv,“ změnil dispozici, když zjistil, že už jsou skoro tři hodiny ráno, „ať radši přijede v osm.“

A se zívnutím a pohledem upřeným na Panochu: „Zajedu si po ránu do Klánovic a znovu si vyzpovídám tu

, jak jste říkal, že se jmenuje?“

„Kisnerová, Marie Kisnerová,“ povadle odpověděl Panocha.

„Abychom byli odpoledne na pana magistra připravení. Jinak platí, co jsem řekl zvečera.“

„Hergot, no jo,“ opožděně reagoval zamyšlený inspektor Panocha, když vjížděli na most Palackého, „ono

už bude svítat!“

KAPITOLA DESÁTÁ,

ve které jedna slečinečka skučí,

jako když nešťastnou náhodou vopaříte štěně,

a jeden pan magistr se vyloupne ze slupky

Kancelář správce klánovického golfového klubu byla zalitá ranním sluncem. Ačkoliv bylo teprve něco popůl deváté, připalovalo už docela pěkně a docela pěkně rozpálená byla i paní Marie Kisnerová,osmačtyřicetiletá vdova po kolářském mistrovi, který se jí nevrátil z války, pomocná síla v kuchyni azároveň i pokojská v tom sportovním zařízení, honosícím se osmi pokoji pro hosty. Seděla proti vrchnímuinspektorovi Láskovi, slunce jí osvětlovalo levou polovinu tváře s bradavičkou na bradě, a nadurděně si ho

měřila.

„Copak já mohla vědět, že by se to mohlo tejkat pana Hromady?“ odpověděla na Láskovu otázku, pročmu o té historii s magistrem Rathouským a tmavovlasou slečnou nepověděla už včera. „Že já se taky stím klukem pitomým vůbec bavila,“ zlobila se sama na sebe, ale potom se podívala na otevřené okno aztlumila hlas. „Když jsem to tenkrát vyprávěla panu Libovickýmu, tak mi nakázal, abych vo tom drželazobák. Vocuď prej se žádný drby vynášet nebudou. Lidi ve vsi se prej už i tak koukají na to naše panstvos kopce, a kdybych někde něco cekla, tak by mi musel vylejt perka za dvéře. Tak jsem teda držela zobák.Až když včéra našli ty dva kluci nějakou kuličku nebo co a mohli se z toho potento, tak mi to ujelo…“

„Zaplať pámbu, že vám to ujelo,“ neznatelně se usmál vrchní inspektor, „jak to vlastně bylo?“

„No, von asi čert chtěl, abych just v tom momentu byla z personálu v celým baráku sama,“ mrzela se nazákeřného pekelníka ještě v té chvíli vdova Kisnerová a podmračeně se podívala na vrchního inspektora.„Správec si vodjel na kole do vsi k řezníkovi pro maso, správcová šla k zahradníkovi pro zeleninu, Fišárekse už vod časnýho rána motal někde po hřišti, a Andula, teda Pátková, co je se mnou v kuchyni, byla užvod středy v Kolovratech u dcéry, který se tam před tejdnem narodilo malý.“

„V který den to bylo?“

„Kterej den? No… v pátek to bylo… minulej tejden v pátek to bylo tejden. Teda… voni přijeli už ve štvrtek,

ale k tomu randálu došlo až v pátek.“

Vrchní inspektor Láska obrátil dva listy na stolním kalendáři, stojícím před ním, a konstatoval: „Tak tedydvanáctého června,“ a zapsal si poznámku do notesu.

„Tak vyprávějte, paní Kisnerová, co se v ten pátek dvanáctého června všecko stalo,“ pobídl hubenouvdovu, když viděl, že se stále ještě nemůže rozhodnout, co mu ze svých zážitků z pátečního rána předdvanácti dny má svěřit, a jak jí žilnaté ruce s vystouplými klouby nepokojně rejdí v klíně. „Jistě přecechápete, že se vás na ty věci nevyptávám ze zvědavosti,“ dodal trochu měkčím tónem.

„No… mohlo bejt tak vokolo půl devátý, já zrovna škrábala brambory na voběd… měli jsme už nový… a najednou slyším, i přes ty zavřený kuchyňský dvéře, jak v baráku někdo křičí,“ přestala žmoulat vprstech cíp zástěry ficka Marie Kisnerová a podívala se na otevřené okno. „Tak prosím vás aspoň to vokno

zavřete,“ požádala, aby snad vyprávění, ke kterému se s tak těžkým srdcem odhodlával, nezaslechlněkdo nepovolaný.

Vrchní inspektor tedy vstal, okno zavřel a s očekáváním si zase sedl.

„Já napřed nevěděla, co se to děje, a strašně jsem se lekla, ale když jsem votevřela dvéře do chodby, takse mi rázem rozsvítilo… Hned mi bylo jasný, že to ječení se musí vozejvat z dvojky… vony byly tu nocvobsazený jenom dva pokoje pro hosty, dvojka a trojka, no a tu trojku už jsem měla uklizenou, von v níspal pan továrník Hromada a já ji šla uklidit hned po tom, co jsem ho viděla v tom jeho červeným auťákuvodjíždět… ale to bylo už hodnou chvíli předtím. No, a když jsem už byla venku na chodbě, tak jsem takyrozuměla, co ta slečinka křičí. Víte,“ nejistě se podívala vdova Kisnerová na Lásku, jako kdyby mu měla za

zlé, že se o takových záležitostech musí bavit s mužským, „vona tam ječela, jako kdyby jí šlo vo život:‚Pusté mě! Prosím vás, pane magistře, pusté mě! Já vás poškrábu! Já to na vás řeknu panu Hromadovi!Pusté mě!‘ A furt tak dokola… Slyšela jsem, jak se v tom pokoji melou a strkají… A potom jsem takyuslyšela hlas pana továrníka Rathouskýho… Vztekal se, funěl…“ A vdova Kisnerová zmlkla, znovu vzala do

prstů cíp zástěry a bylo na ní vidět, jak velice se jí nechce opakovat, co v té ošklivé chvíli slyšela z úst

pana továrníka Rathouského.

„Tak co křičel pan továrník Rathouský?“ snažil se jí klidným hlasem napomoci Láska.

„No… von nekřičel… von spíš jenom tak sípal…,“ soukala ze sebe Marie Kisnerová, „jako když to cedí skrz

zuby…“

„Tak se přece nenechte prosit,“ ztrácel trpělivost vrchní inspektor.

„Kdybych to neslyšela na vlastní uši, tak bych tomu snad ani nevěřila…,“ nepřítomně a teď už skoroodevzdaně vyprávěla Marie Kisnerová, „von je přece pan továrník Rathouský jinak vždycky takovejvybranej, takovej uhlazenej… a najednou tam na tu sedumnáctiletou děvečku, vono jí víc jakosedumnáct ani bejt nemohlo, tak vošklivě syčel…,“ a paní Kisnerová se ztrápeně podívala na Lásku, jakokdyby se předem omlouvala za to, co ten vždycky vybraný a uhlazený pan továrník na tu děvečku ubohou

syčel, „jako… jako nějakej sprostej pacholek vod kolotoče: ‚Drž hubu, káčo blbá! V noci jsi držela jakoberan a teď budeš najednou dělat drahoty! Neřvi, nebo eště vzbouříš celej barák!“

A vona potom přestala křičet, jenom tak hrozně nahlas dejchala, jako kdyby jí zacpával papulu… Pak jsemeště slyšela, jak zapraskala postel… museli na ni padnout…“

Já nevěděla, co mám dělat… Já byla strašně rozčílená… Měla jsem strašnej vztek na pana Libovickýho, žezrovna v takovou chvíli musí trajdat někde po vsi… Měla jsem vztek na pana továrníka Rathouskýho, že sisem vodí takový všelijaký… Říkala jsem si fuj, že se nestyděj, to jsou pěkný sportovci, z klubu si dělajhambinec… Jak k tomu já, slušná ženská, přídu… A nakonec jsem radši zalezla zpátky do kuchyně.“

„Co se dělo dál?“

„No, co se dělo… Seděla jsem nad těma erteplema, jako kdybych měla vobě ruce chromý… v hlavě jakopo vyhoření… byla jsem z toho celá marodná… A jenom jsem se modlila, aby už se konečně vrátil někdo z

našich a já už tam nemusela bejt tak sama… Pak najednou slyším prásknout dvéře, tak se kouknu… tomohlo bejt asi tak vo čtvrt hodinky pozdějc, a votevřeným voknem vidím, jak ta slečinka… celáubrečená… napůl jde a napůl utíká do vsi… a skučí… jako když nešťastnou náhodou vopaříte štěně…vlasy rozcuchaný… polovičku těch svejch hadříků eště v hrsti… a po cestě se dovoblíká…

Já ji viděla už večír, pane… pane inspektor, ale teď po ránu jsem ji ani poznat nemohla! Večír byla taková

hlaďounká, upravená… i když na sobě nic tak moc extra neměla… A pořád se smála… mhouřila přitomvoči a na levý tváři se jí dělal takovej šťastnej dolíček…“ A při vzpomínce na ten šťastný dolíček v levétváři vdova Kisnerová zmlkla.

Mlčel i vrchní inspektor Láska. Očima sice sledoval mouchu, jež tiše pochodovala po okně, ale neviděl ji.Viděl vyžehleného, levandulí vonícího pana továrníka Rathouského, jak se nad ním sklání v kuřáckémpokoji své barrandovské vily a vemlouvavě šveholí: „Tak snad tedy aspoň šálek kávy? Mohu prosímnabídnout mokka, espresso…,“ ale po několika vteřinách se přinutil k návratu do kanceláře správce

golfového klubu Libovického a k slupky zbavenému panu magistrovi a zeptal se: „To bylo všecko?“

„No… skoro. Já se eště pořád klepala v kuchyni sama, když tam pan továrník nakouk… ale to bylo až zahodnou chvíli, a jako kdyby se nechumelilo, mi povídá: ,Dobré ráno přeji, paninko! Buďte od té dobrotya udělejte mi tři vejce do skla a dejte mi k tomu tři rohlíčky, máslo a trochu medu. Jo a konvičku moka atrochu smetany.‘ Přikejvla jsem a vstala, ale von se vod těch dvéří nehejbal a levou ruku si pořád držel na

krku, měl tam pěknej škrábanec, já to potom viděla,, když jsem mu tu snídani přinesla, a nakonec sezeptal po panu Libovickým. Řekla jsem mu, že jel do vsi, ale už se musí každou chvilku vrátit, a von jestliprej nevím, kde má pan správec toaletní věci, prej se trochu škráb při holení a potřebuje kamenec. Řeklajsem mu, to že bude muset počkat na pana správce, já že nevím, kde co má. No a von se polom najed avodešel na vlak. Na krku si pořád držel kapesník, já se za ním koukala…“

„Můžete mi to děvče popsat, paní Kisnerová?“

„No, snad jo. Vysoká byla asi tak jako já, anebo snad maličko větší,“ a paní Kisnerová vstala, aby si vrchní

inspektor mohl jejích necelých sto šedesát centimetrů změřit, „jaký měla voči, to jsem si teda nevšimla,ale řekla bych, že hnědý. Vlasy měla taky hnědý, tmavší, vostříhaný na takovej ten bubikopf.“ PaníKisnerová si zase sedla, „jo a postavu měla ta Růženka, von Tonda Cajzrů řikal, že voba ty páni jí v tenštvrtek vodpoledne říkali Růženko, tak teda postavu měla, no hubenější, ale né zas kór, všecko, co jakok ženský patří, měla, to teda zase jo.“

„A co měla na sobě?“

„Tak moment, já si to napřed musím v hlavě srovnat… Tak sukni měla vobyčejnou, hladkou… takovoutenčí, asi vlněnou, barvu měla asi jako bílý kafe… a do ní měla zastrčenou blůzičku s takovou tou šlajfkouu krku, béžovou, mohla bejt z umělýho hedvábí… přes to měla bolerko, stejný jako tu sukni… to sivoblíkala až cestou… Boty měla hnědý, baťovky za devětatřicet korun, s polovysokým kramflekem… na to

courání po golfovým hřišti zrovna dělaný nebyly, no a pak taky měla kabelku, hnědou, řekla bych, že uždost vopotřebovanou… a na hlavě nic… krom těch rozcuchanejch vlasů.“

Vrchní inspektor Láska si všecky podrobnosti pečlivě poznamenal. V hrubých rysech jen doplňovaly to, comu už řekl správce Libovický.

„Předtím ani potom už jste to děvče neviděla?“

„Né, neviděla. Zdejší ani z vokolí není, vypadala spíš jako Pražanda.“

„Mluvila jste s ní?“

„Né… jak bych k tomu taky přišla?“ udiveně se zeptala paní Kisnerová a vrchní inspektor Láska nevěděl,jak to vlastně myslí. Spokojil se však i s touto její informací a poděkoval za ochotu a spolupráci.

„A vy teď pana továrníka… tento…?“ projevila zvědavost jeho informátorka a otočila sevřenou pravourukou, jako když zamyká nějaké pomyslné dveře.

„Ale kde, tak horké to nebude,“ odbyl ji vrchní inspektor Láska a zdvihl se.

Na policejním ředitelství už na Lásku čekal inspektor Karas. „Právě to píšu,“ hlásil mu.

„Pojďte teď na chvilku ke mně,“ požádal ho vrchní inspektor. „Dopíšete to potom.“

„Tak povídejte,“ vybídl Karase, když se oba usadili. „Jak jste dopadl s milostivou paní Jiřinkou?“

„S milostivou paní špatně, pane vrchní,“ zasmál se jindy vážný Karas. „Tu milostivou paní si odpusťte,“vyjela na mě hned na začátku. „Můj táta ještě pořád slouží jako vechtr u závor v Buštěhradě a já namilostivou paní slyším jenom tam, kde se lidi bez toho nemůžou obejít, povídá mi.“

„A co jste se jinak dověděl?“ zkrátil Karasův úvod vrchní inspektor.

„No, nijak se neupejpala. Docela otevřeně vylíčila, co a jak, ale v zásadě řekla totéž, co už víme odRathouského a Zavadila. Pachatele útoku neviděla. On ji Hromada požádal, aby se posadila zády kedveřím. Jméno taky nezná. Ale Hromada toho člověka znal docela určitě. Jéje, to jste vy,‘ prý řekl, kdyžotevřel dveře, ale do pokoje ho nepustil. Pak prý došlo k té mele, pán povykoval, že musí Hromadu zabíta tu svou Dorotu taky. Když se omyl vysvětlil, tak se ti dva bavili na chodbě o kousek dál a paní Míčařováneslyšela, co si povídají. Abych to vzal zkrátka: Paní Míčařová ví od Hromady jen to, že ten pán dostal asihodinu předtím potrubní poštou anonymní dopis. Prý byl psaný tiskacími písmeny na čtverečkovanémpapíře a podepsaný: Dobrý přítel.“

„No vida! Aspoň něco,“ uznale kvitoval Karasovu zprávu vrchní inspektor. „Tak ne telefonické zavolání

jako u architekta Brzobohatého. Víc nic?“

„No, snad ještě to, že poznámku o troubovi, který má tři neděle zpoždění, slyšela ta veselá paní poprvé až

ode mě. Jí Hromada nic takového neřekl. Ptala prý se ho, jestli snad něco měl se ženou toho zuřivce, aleon ji usadil: ,Jiřinko, gentleman užívá, ale nemluví o tom!‘ A s kým Hromada co měl tři týdny předtím, otom že nemá ani tušení. Hromada prý střídal ženské jako Ludvík Čtrnáctý glazé rukavice, a ten prý jichdenně odkládal šest párů.“

Inspektor Panocha se vrátil těsně před desátou hodinou, zrovna když vrchní inspektor dojídal svačinu.

„Teda, na ty pány bysme si měli posvítit,“ vztekal se, sotva vešel do Láskovy kanceláře. „Ti chlapi si zčlověka vysloveně dělají blázny! V Hubertusu jsem vyzpovídal dva recepční i jejich pana šéfa. Já myslel,že snad mě… O Hromadovi tam nemají ani čárku! On prý se taky u nich nikdy neubytoval. Když se tamobčas zastavil, tak vždycky přijel na oběd nebo na večeři a potom zase odjel. A že míval přání, aby se muty obědy a večeře servírovaly v pokoji, na tom přece nic není, to prý je docela samozřejmé právokaždého člověka na kousek soukromí. Na to prý se žádná přihlašovací povinnost nevztahuje…

Měl jsem tisíc chutí vlítnout do nich,“ pokračoval Panocha po krátké odmlce, „já jsem si totiž vyhlášku opřihlašovací povinnosti přečetl, než jsem se tam rozjel, ale když jsem slyšel, jak se tam hned po ránubrebentí německy a francouzsky, tak jsem si to rozmyslel. Oni si tam zřejmě nechávají nosit večeře dosoukromí i jiní páni… možná diplomati… a bůhvíkdo ještě, a tak jsem si řek, že udělám líp, když…“

„A co v hotelu André?“

„To je na tom to nejhezčí! Jestli nebyli domluvený už předtím, tak se určitě domluvili telefonicky, kdyžjsem odjel z toho Hubertusu. Ti dva dobráci v hotýlku André mi totiž řekli nachlup to samý! Já se budumuset přeptat na mravnostním, jak je to s přihlašovací povinností v hotelích, kde se obědy servírujou vsoukromí pokojů a po jídle se krom ubrusů vyměňujou i prostěradla… Jak to přijde, že na hodinovýabštajgy je taková přísnost, a na nóbl hotely se to nevztahuje? Já bych v tom udělal pořádek.“

„Ale dejte pokoj, pane Panocha,“ chlácholil navztekaného inspektora Láska. „Jako kdybyste to neznal! Co

je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Mám vám tu snad vykládat, že peníze světem vládnou a nachudý lidi musí bejt přísnost? Ptal jste se na dámy, které do těch dvou hotelů chodily s panem Hromadouna obědy a na ty následující siesty?“

„To víte, že ptal. Ale jako kdybych se neptal! Kdybych jim prý tak mohl ukázat nějaké fotografie, tak to by

si možná vzpomněli, ale takhle… V restauracích prý zatím nebývá zvykem představovat dámy číšníkům,ani když jsou to vrchní. Prostě ti chlapi jako když na mě vyplazujou jazyk… A když jsem jim řekl, ževyšetřujeme vraždu, tak je to vzrušilo asi tolik, jako kdybych je poprosil, aby pozdravovali babičku.Prostě…“

„Prostě jste nepořídil. Nad tím se netrapte. Koneckonců, mravopočestnost není náš písek,“ ukončildebatu na téma Hubertus a André vrchní inspektor a zdvihl se. „Zajedeme teď spolu na Barrandov anavštívíme vždy vybraného a uhlazeného pana magistra Rathouského. Čekat, až se nám tu odpoledneobjeví, by byla ztráta času, kterou si nemůžeme dovolit.“

KAPITOLA JEDENÁCTÁ,

ve které slečna Růženka

drží příbor jako kráva lorňon

a hoří jako došková chalupa

po suchém létě

Dostat se ve dvaceti čtyřech hodinách do vily majitele továrny Aeskulap potřetí stálo vrchního inspektoraLásku nejen značnou míru trpělivosti, ale i diplomatického úsilí.

Stvoření, které se chvilku po jeho energickém zazvonění zjevilo v otevřených dveřích vily, ho přinutilopodívat se, jestli se snad nespletl v čísle domu. Mohutná postava asi čtyřicetileté plavovlasé ženy, o kterése spíše dalo říci, že zdravím kyne, než kvete, oblečená v letním horku jen do květované propínací zástěry

bez rukávů, se na oba pány nejprve tázavě podívala, ale když ji u chodníku stojící černá pragovka ujistila,

že do vily se nedere žádná podezřelá chamraď, sestoupila k vrátkům.

„Co si přejete?“ zeptala se hlasem, který byl v dokonalém souladu s její junonskou postavou a jistě by bylozdobou leckterého příslušníka pražského policejního sboru, a položila svalnaté předloktí na nevysokoubranku. A aby si ti páni nedělali zbytečné iluze, že snad je vpustí do vily, rovnou ze sebe vysypala:„Milostivá jela do města k švadleně, pán je marod a leží, a já nesmím…“

Vrchní inspektor valkýru přerušil. S nejúřednějším obličejem, jaký dokázal nasadit, se představil plnýmtitulem a požádal: „Otevřete! Musím s panem magistrem mluvit! Vyšetřuju útok, který na něho byl v nocispáchán, a mám naspěch!“

Plavovlasá obryně se na Lásku nerozhodně podívala, potom podrobila důkladné prohlídce jehopodřízeného a nakonec se energicky zeptala: „A co tenhle druhej? To je taky policajt?“

Vrchní inspektor přikývl a netrpělivě přikázal: „Tak už jděte pro klíče! Máme málo času.“

Strážkyně domu sáhla do kapsy zástěry, vytáhla klíče a odemkla. Potom otevřela branku a poodstoupila,

aby páni mohli projít. Prosmýkli se kolem ní mezerou, kterou jim na úzkém chodníku ponechala, a Láska v

duchu konstatoval, že úzkoprsost určitě není z vlastností, které se té Rathouských granátnici dají vyčítat.

Pustila je jen do haly a zavelela: „Moment, já se pána musím zeptat, jestli s váma chce mluvit.“

Vrchnímu inspektorovi přetekla trpělivost. Podíval se na služebnou pohledem krotitele slonů a zavrčel:„Nemusíte! Byl jsem u pana magistra před několika hodinami, a kdyby snad on nechtěl mluvit se mnou,musím já mluvit s ním!“ a kývl na Panochu, aby ho následoval na schodiště.

Služebnou Láskův výpad tak překvapil, že znehybněla jako golem, kterému právě vytáhli zpod jazykašém, a užasle se dívala za vetřelci. Inspektor Panocha si ji ještě koutkem oka změřil a cestou do patrapolohlasem svěřil svému šéfovi: „Teda, to je ale medvědice… to tak mít za tchyni.“

Vrchní inspektor na to nereagoval a jen zabručel: „Máme štěstí, že paní domu je ve městě. Doufejme, žev její nepřítomnosti bude manžel sdílnější.“ Hlasitě zaklepal na dveře ložnice, nečekal, až se magistr ozve,

a rovnou otevřel.

Jindřich Rathouský nebyl nijak překvapený. Seděl na lůžku, za zády dva polštáře, v rukách, ležících napokrývce, obrázkový týdeník, na jehož titulní stránce stály u jakéhosi rybníka tři dámy v plavkách nasedlech motocyklu a plavně zdvíhaly ruce, jako by se z toho silostroje chystaly se zářivými úsměvyrozletět kamsi do vesmíru. Slyšel zvonek, vyslechl i strohou konverzaci v hale a poznal hlas vrchního

inspektora.

„Dobrý den, pánově,“ přivítal kriminalisty se zdvořilostí, jež připomínala rytířské brnění, a trochu ménějistě dodal: „Copak tak brzy po ránu? Chtěli jste přece, abych k vám přijel…“

Láska ho nenechal domluvit. „Dobrý den, pane magistře. Chtěli, ale objevily se nové věci, které násdonutily přijet za vámi ještě teď dopoledne., Pane magistře, co se dělo v klánovickém golfovém klubu vnoci z jedenáctého na dvanáctý červen? A co se tam dělo ráno dvanáctého?“ A šel si k toaletnímu stolkupro taburet, na kterém seděl už v noci.

Magistr Rathouský zatěkal očima po ložnici, otevřel ústa, zase je zavřel a polkl. Potom si přemítavě přejellevou rukou přes oči. „Jedenáctého června?“ zeptal se nepřítomně. Na chvilku se soustředěně zadíval nastrop a počítal si při tom na prstech. „To bylo předminulý čtvrtek…“ A pohledem kluka, který se chystáříci, že to okno nerozbil on, přeběhl po tváři vrchního inspektora a hned zase sklopil oči. „No… to jsem byl

s Přemkem Hromadou v Klánovicích trénovat. Jeli jsme tam jeho vozem a zdrželi se v klubu do rána.“

„Kdo ještě tam byl s vámi?“

Obličej magistra Rathouského ztuhl. Majitel továrny Aeskulap se pár vteřin díval na své ruce na pokrývce,potom rozpačitě odložil časopis na noční stolek, podíval se vrchnímu inspektorovi do očí a uhýbavě se

zeptal: „Copak na tom záleží?“

„Záleží,“ s kamennou vážností mu potvrdil Láska. „Dokonce hodně. Tak kdo to byl?“

Magistr Rathouský se zavrtěl na bílé posteli s psíma nohama, nervózně si pohladil bradu s jednodennímstrništěm a polohlasem se obrátil na inspektora Panochu: „Prosím vás, podívejte se za dveře, jestli tam

ten bernardýn neposlouchá.“

Inspektor, který stále ještě stál nedaleko dveří, udělal dva kroky, otevřel a podíval se na chodbu. Bylaprázdná. Vrátil se do ložnice a zavrtěl hlavou.

„To je taková věrná otrokyně mé sedmé svátosti,“ s křivým úsměvem vysvětlil magistr Láskovi.„Zpříjemňuje mi život už jedenáct let. Já bych ji někdy…“

„Tak s kým jste to byli jedenáctého června v Klánovicích?“ skočil mu do řeči Láska. „Máme málo času,pane magistře.“

Továrník Rathouský se znovu ošil, přeběhl pohledem z Panochy na Lásku a rozpačitě požádal: „Prosímvás, pane vrchní inspektore, nemohl by sí tady pan inspektor zatím zajít do kuchyně na trochu kávy?“

Podívejme se, pan továrník se bojí, že by si před Panochou mohl přišlápnout důstojnost, řekl si vrchníinspektor Láska a měl chuť prudce ten požadavek odmítnout, ale vzápětí si uvědomil, že se asi dozví víc,když si to v té chvíli s panem magistrem vyříká sám, a tak dal Panochovi pohledem najevo, aby odešel.

Sotva za sebou inspektor zavřel dveře, roztáhl Rathouský úplňkovou tvář do širokého světáckého úsměvua polohlasitým důvěrným šepotem, kterým jako by se dovolával Láskovy diskrétnosti, prozradil: „Byli jsmetam s takovou mladou křepelkou, která chtěla mermomocí vidět, jak se hraje golf,“ a pan magistr si olízlrty, jako kdyby ta křepelka byla na másle. „Večer jsme se trochu rozšoupli, no a protože Přemek Hromada

měl trochu nakoupeno a nemohl řídit vůz, tak jsme tam zůstali do rána.“ A celým kulatým obličejempřesvědčoval Lásku: Nic zvláštního, jen takové malé mimomanželské osvěženíčko, znáte přece, jak to natom světě chodí.

„S kým z vás tam ta slečna Růženka přijela?“

„No, přijela s námi oběma, ale… pozval ji Přemek Hromada,“ zarazil se a rázem povadl magistr Rathouskýa v očích mu udiveně zaplápolalo: Kolik toho ten policajt asi ví?

„Co to bylo za děvče?“

„Jmenovala se Růženka, ale jak dál…“ Magistr zvlnil rty a pokrčil rameny. „Já ji nikdy předtím neviděl.“

„A potom taky ne?“

„Ne… potom taky ne,“ pomalu opakoval po Láskovi magistr Rathouský, jako kdyby se divil, proč by se stou Růženkou ještě měl kdy vidět.

„Přemysl Hromada jí znal?“

Magistr Rathouský se na chvilku zamyslel. „No, vlastně ji předtím taky neznal, ale ona znala jeho. Vědělatoho o něm dost,“ zdůraznil a podíval se na vrchního inspektora Lásku, jako by mu on měl vysvětlit, jakto, že ta Růženka toho o Přemyslu Hromadovi tolik věděla. „Nejspíš měli nějakého společného známého.“

„Jak jste k tomu děvčeti vlastně přišli?“

„Přemek Hromada pro mne měl ve tři odpoledne přijet, a přijel už s tou Růženkou.“

„Strávili jste přece odpoledne a večer všichni tři společně, tak jste se snad musel dozvědět, kde a jak se

ti dva seznámili!“

„Copak mě to zajímalo?“ vzepřel se magistr Rathouský.

„Tak by vás to mělo zajímat aspoň teď!“ okamžitě se naježil vrchní inspektor Láska. „Je docela dobře

možné, že tím moc posloužíte svému zdraví!“ A podíval se do míst, kde se pod pokrývkou rýsovala

Rathouského kyčle. „Jen si zkuste vzpomenout, o něčem přece ti dva mluvit museli!“

„No, snad jsem toho tolik neřekl,“ krotí pan magistr. „Počkejte… Ona mu něco přinesla k nim do vily.Mluvili o tom jen v náznacích, které mi nebyly tak docela jasné. Jo, a Přemek jí udělal takový přihlouplýkompliment: ‚Když si pomyslím, že nebýt náhody a toho pitomého lejstra, tak jsem se s vámi třeba vůbecnikdy nesetkal,“ a ona se při tom tetelila jako pod teplou sprchou… Ano… a taky se něco mluvilo o jejímtátovi. Kdybych já si vzpomněl… Aha, aby se brzy uzdravil a že to snad nebude nic vážného.“

„Byla to zaměstnankyně pana Hromady?“

„Ne, to určitě nebyla! Přemek říkával: ‚Co je v domě, není pro mě!‘ Aspoň od jisté doby. Asi se předtímspálil. A potom, se zaměstnankyní by tak nemluvil, aby si nezadal jako pan šéf.“

„Jaký byl váš vztah k tomu děvčeti?“

Magistr Rathouský ohrnul rty a zdvihl ramena. „Jaký mohl být můj vztah k takové holce? Žádný.“

„Máte velmi špatnou paměť, pane magistře,“ mrazivě konstatoval vrchní inspektor Láska a pozorněsledoval tvář šéfa firmy Aeskulap. „Anebo považujete za nic něco, co zákon hodnotí trestní sazbou od pěti

do deseti let! Vy jste tu Růženku dvanáctého června v půl deváté ráno znásilnil, pane Rathouský!“

„Co si to… Co si to dovolujete… vy… vy…! Vy jste se zbláznil!“ zaryčel magistr Rathouský. „To je úplná

blbost! Jak můžete něco takovýho vůbec vyslovit!“ Všecka zdvořilost z něho rázem vyprchala a jeho kulatý

obličej rychle dostával barvu zralého rajčete. „Kdo vám tu kravinu nakukal? Jestli si snad myslíte, že před

váma strachy padnu na zadek, tak to se teda sakramentsky mejlíte! A vůbec: Copak vona mě udala?“

„Ne, zatím to neudělala. Ale je tu svědek, který slyšel, jak jste s tou Růženkou po ránu milostněkonverzoval. A je schopen a ochoten to vaše pramálo něžné vrkání zopakovat.“

„Jakej svědek? V baráku nebyla ani noha!, Až na tu… No jo, až na tu babu v kuchyni… ale…,“ magistrRathouský se zarazil a chvilku mlčel. Potom z něho vyhrklo: „A vy si myslíte, že to ona, ta Růža, PřemkaHromadu…?“ A bylo na něm vidět, jak v něm ta myšlenka pracuje.

„Já si nemyslím vůbec nic!“ odsekl mu Láska. „Vyšetřuju vraždu a pokus vraždy a nemůžu si dovolitopominout žádnou indicii, zvlášť když tak krásně bije do očí. Proto musím přesně vědět, co sejedenáctého a dvanáctého června v Klánovicích stalo, abych tu vaši Růženu buď zavřel, anebo pustil zhlavy. Tak spusťte, pane magistře, a čím víc podrobností, tím líp. Už jste mohl pochopit, že o vašepostelové skopičiny teď vůbec nejde!“

„Jak to se mnou mluvíte?“ znovu se vzbouřil majitel továrny Aeskulap, ale jeho druhý výbuch už neměl

prvotní prudkost. „Ten tón si vyprošuju! Já si na vás…“

„Na ten tón si budete muset zvyknout!“ vzkypěl i Láska. „Nemám chuť ani čas opisovat nějakými

rokokovými kudrlinkami darebáctví, kterého jste se na té ubohé holce dopustili!“

„Darebáctví!“ nadskočil na posteli magistr Rathouský. „Co si o sobě myslíte?“ zařval na vrchního

inspektora. „já mám styky, pane…“

„Ty vám budou houby platné!“ skočil mu do řeči vrchní inspektor Láska. „Jestli na vás to děvče podážalobu, všichni ti vaši kamarádíčci se od vás odtáhnou, jako kdybyste měl prašivinu, a nehnou pro vásprstem!, Hromadovi bych uvěřil dokonce i to, že ho ta děvečka musela přemlouvat, ale vám? Opili jsteto děvče, a to zřejmě jde na váš vrub, protože Hromada nic takového zapotřebí neměl! A pak jste sepřiživil i vy! Nechtějte mi nakukat, že to děvče vám bylo po vůli z lásky na první pohled anebo že to byla

prodejná coura! A jestli neznáte paragraf, který vaše jednání hodnotí, tak já vám ho ocituju:

Kdo učiní ženskou osobu neschopnou, aby mu kladla odpor, ať už nebezpečným vyhrožováním, skutečněvykonaným násilím anebo lstivým omámením smyslů, dobře poslouchejte: lstivým omámením smyslů!, a v tomto stavu jí zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva.

Vy máte na svědomí obojí! Večer jste tu Růženu opil, ráno jste použil násilí! A následující paragrafodměňuje takové jednání těžkým žalářem v trvání pěti až deseti let. Pěti až deseti let! Ve vašem případěto nepochybně znamená tu horní hranici, protože jste tu prasečinu opakoval! Teď chápu vaše ,přátelství‘s Přemyslem Hromadou, tu divnou symbiózu…“

Magistr Rathouský seděl jako opařený a upíral na Lásku vytřeštěný pohled. Prudký výpad vrchníhoinspektora z něho vyrazil všecko sebevědomí a aroganci.

„Jaká divná symbióza?“ pokusil se o vyděšenou a skoro už pokornou obhajobu. „Kolem Přemka Hromadyse vždycky točilo hejno pěkných děvčat, no a já jsem si u té jeho vatry občas taky trochu přihřál ruce…“

„To jste řek moc výstižně,“ jízlivě poznamenal vrchní inspektor, „ale já bych to spíš nazval ohlodávánímzbytků,“ a napadlo ho srovnání: lev a šakal, ale nevyslovil je. Jen znechuceně zavrtěl hlavou a prohlásil:„Podívejte se, mě to všecko zajímá jenom jako eventuální motiv vraždy, a zatím se ještě vůbec nedá říct,

jestli to skutečně motiv je, tak se uklidněte a po pořádku mi povězte, jak se to všecko zběhlo. A snějakými styky na mě nechoďte, já se vždycky lekám až potom,“ dodal už klidným tónem.

„No… jak to bylo… Jak to obyčejně bejvá…,“ uhýbal do slovní vaty magistr Rathouský, mrzutě krčil čelo ahorečně přemýšlel, jak z toho nevydařeného výletu do Klánovic udělat docela nevinnou selanku.

„Přijeli jsme tam někdy kolem půl čtvrtý odpoledne, chvilku jsme museli sedět v klubovně, protože sezrovna strhla taková menší přeháňka, a asi ve čtvrt na pět jsme se vypravili na hřiště.

Přemek Hromada se té Růženě předváděl v roli golfového ,tygra‘, v tom byl perfektní, a ji taky nechalpárkrát plácnout do míčku. Stál při tom vedle ní a opravoval jí figuru, to víte, držela to železo jako panhrabě hrábě, občas se jí hluboce koukl do kukadel, a ta Růžena růžověla tak, že za chvíli vypadala spíš

jako Blažena.

Mohlo být asi sedum, když jsme šli na večeři. Přemek tu blaženou Růženu obskakoval jako nějakoukněžnu a vůbec mu nevadilo, že srká polívku a příbor drží jako kráva lorňon a každou chvilku si můževypíchnout oko. Holka hořela jako došková chalupa po suchým létě a nevěděla, či je.

Když jsme potom v klubovně zůstali sami, objednal jsem… tedy… objednali jsme láhev koňaku a sedli sike krbu. Ono tam sice nijak chladno nebylo, ale Přemek přesto poručil zapálit v něm pár polen. Říkal, žekvůli atmosféře, ale já tu jeho atmosféru znal…,“ nahořkle stáhl koutky úst magistr Rathouský a podívalse do okna. „Měl na to svou teorii: Posaď holku k plápolajícímu krbu, vraž do ní tři koňaky a ona se tizačne svlíkat sama!

Už při večeři jsme vypili dvě láhve bílého, aperitiv ta Růžena odmítla, že by se jí po něm točila hlava, asivůbec nebyla zvyklá pít alkohol, a tak měla špičku, ještě než jsme načali ten koňak. Napřed protestovala,

že už vůbec nic pít nebude, že už je stejně ,strašně vopilá‘, ale Přemek jí hravě přesvědčil, že se toho doflašky zakletýho francouzskýho sluníčka musí napít na jeho zdraví. ,Přece byste nechtěla, abych umřel,slečno Růženko,‘ řek jí a udělal na ni kukuč smutnýho novofundlanďana. Tak ho tedy poslechla a převrhla

to podle jeho vzoru naráz do sebe.

Chvilku kuckala, až jí tekly slzy, říkala: ,Jo je strašný, co jste mi to nalil,‘ ale za chvilku vokřála a už jí bylo

všecko jedno.

Začali jsme hrát takovou hru, ale to vy asi taky znáte: Když někdo zvedne sklenici na přípitek a odtáhneod ní malíček anebo se přitom levou rukou podrbe na bradě a ostatní si toho nevšimnou a neudělají to po

něm, tak musí za trest pít ex., Ale ona to stejně vydržela jen dvě skleničky, zezelenala a chtělo se jízvracet. Vyskočila, Přemek se zdvihl taky a vyvedl ji ven.“

Magistr Rathouský se odmlčel a věnoval několik vteřin ticha svému mrtvému příteli. Vrchní inspektorLáska také neříkal nic. Bál se, že kdyby v té chvíli promluvil, asi by nedokázal udržet rozhovor smagistrem ve věcném tónu, protože nevěděl, jestli snad on sám nedrží při jídle příbor jako třeba prasekost, a tak se raději díval na uličnické obličeje dvou andělíčků ve spodní části reprodukce Sixtinskémadony, visící nad požehnaným manželským ložem pana magistra, a čekal na pokračování příběhu.

„Víte, on Přemek Hromada, než se s některou vyspal, tak byl vždycky kavalír, ale jenom do tý chvíle…,“znovu spustil magistr Rathouský, a po další krátké přestávce: „Co jsem to…? Aha, už vím. Tak tedy asi zadeset minut přivedl Přemek tu Růženu zpátky. To už mohlo být asi tak půl desáté a v baráku všeckospalo. Trochu se vzpamatovala, i když byla pořád ještě bledá jako litr mlíka, a že chce domů, ale PřemekHromada jí vysvětlil, že po tom, co vypil, nemůže řídit auto a že tam všichni tři musíme přespat.

Chtěla tedy jet vlakem, lamentovala, co tomu řekne táta, na kterýho si předtím ani nevzpomněla, alePřemek ji přesvědčil, že by asi měla větší malér, kdyby přišla domů v noci a v tomhle stavu, než kdyžpřijde až ráno. Nejlepší že bude dát si šláftruňk a jít si lehnout. Tak ho poslechla. I s tím šláftruňkem. Noa Přemek ji potom odvedl do jejího pokoje a… a vrátil se do klubovny až asi za tři čtvrtě hodiny…“

„A co bylo dál?“ zeptal se vrchní inspektor, když viděl, že magistr Rathouský se tváří, jako kdyby už vůbecnechtěl pokračovat.

„No… co bylo…,“ unaveně po něm opakoval magistr Rathouský a pohodil rukama na pokrývce, alenajednou ožil, jako kdyby právě objevil, jak ten rébus rozřešit, a pokračoval: „Přemek si nalil panáka ařekl mi: Jindro, ta holka už nejen spí, ale taky chrápe. Víš co, já si lehnu do trojky a ty se nastěhuj dodvojky k ní. Ty taky chrápeš jako drvoštěp, tak můžete vytrubovat v duetu; já bych do rána okonezamhouřil a zítra musím být už v osm v Praze.‘

Ještě jsme chvilku poseděli a potom jsme šli oba spát., A když jsem se ráno probudil, byl Přemek užpryč.“

„Takže teď už zbývá povědět jen to, co jste zažil na té Přemyslem Hromadou opuštěné dvojce,“konstatoval vrchní inspektor, když viděl, že magistr Rathouský se tváří, jako kdyby jeho vyprávění o noci z

jedenáctého na dvanáctý červen bylo u konce.

Magistr sklonil hlavu, podrbal se bradou na prsou a zatvářil se jako světák, kterému je proti srsti vyprávět

o svých galantních dobrodružstvích, „je to taková banální historie, a vy mi ji nakonec ani nebudete chtít

věřit,“ vypravil ze sebe konečně se staženými koutky, kterými jako by říkal: Stejně mě nedoběhneš!

„Věřit vám možná nebudu, ale přesto trvám na tom, abyste mi pověděl svou verzi toho, co se tenkrát vKlánovicích dělo dál,“ rozhodně trval na svém vrchní inspektor.

„No dobrá, když myslíte… Tak jsem si tedy taky lehl, na druhou postel, rozumíte!, a přesto, že taRůžena pochrupávala, brzy jsem byl v limbu., To už mohlo být asi tak půl dvanácté, jenomže, už ztoho, co jsem vám vyprávěl, víte, že já taky chrápu. Chrápu, jako když fošny řeže.

Asi to tu Růženu probudilo, protože najednou jsem se probral, ona ležela vedle mě, líbala mě na krk ašuškala do ucha: ,Probuď se! Nespi!‘ a pořád mě hladila a brečela při tom, cítil jsem, jak mi slzy kapou na

prsa, tulila se ke mně, na sobě neměla nic, a pořád jenom: ,Nespi! Probuď se!‘, až jsem se tedaprobudil., Hergot, copak jsem ze dřeva? Já bych rád viděl chlapa, kterej by na mým místě…“ vemluvil se

do hraného rozhořčení magistr Rathouský a vrchní inspektor Láska uslyšel v tom komediantskémroztrpčení brutální sípot v klánovickém pokoji číslo dvě ráno dvanáctého června.

„Takže vy jste se vlastně stal nevinnou obětí té rozvášněné Růženy, která se spletla v adrese, že?“ironicky zhodnotil závěr vyprávění magistra Rathouského.

„Copak já za to můžu, že mě napřed považovala za Přemka Hromadu?“ vybafl magistr. „Potom přece užvěděla, že to jsem já…“

„A ráno jste se v té komedii plné omylů zase spletl v adrese vy, co?“ neudržel se Láska, vzápětí však mávl

rukou: „Ale to je vaše starost, ne moje. Já vyšetřuju vraždu, ne ty vaše…“ A vrchní inspektor Láskanedopověděl, jen se na pana magistra výmluvně podíval, ale ten upíral ustarané oči na prolamovanýpovlak prošívané péřové přikrývky a nehodlal je zvednout.

„Poslyšte…,“ změnil najednou tón Láska a v jeho hlase zaznělo napětí: „jak jste to říkal o Hromadověkomplimentu té Růženě?“

„O jakém komplimentu…,“ přece jen obrátil hlavu magistr Rathouský, „aha… no řekl to asi takhle: ,Kdybynebylo náhody a toho pitomého lejstra, tak jsme se my dva třeba vůbec nikdy nepotkali.‘ Slovo od slovauž vám to dneska neřeknu, ale tenhle smysl to dávalo.“

Láska jen zamručel, chvilku nad tím přemýšlel, ale znenadání vstal a měl naspěch. Podáním ruky senezdržoval, od dveří utrousil: „K protokolu vás pozvu asi až zítra. Ještě vám zatelefonuju. Tak nashledanou!“ a byl pryč.

Na policejní ředitelství se Láska s Panochou vrátili těsně před dvanáctou hodinou. Zamyšlený vrchníinspektor otevřel dveře Karasovy kanceláře a uviděl tři kriminalisty, kteří byli tak zaujati prohlížením jakési

fotografie na stole, že jeho vstup ani nepostřehli.

„… teda páni, ta vám má poprsí, že by měla na zádech nosit ruksak s dvouma cihlama, kvůli rovnováze.Ale ne snad nějaký polehlý, jako žito po bouřce, kdepák, jí ty mlíčný žlázy trčejí dopředu jako… jako psovi

čumák… a taky trochu do stran, jako kdyby se jedna na druhou hněvala… A ta tvrdost, páni, já bych jizařadil někam mezi křemen a karborundum…,“ barvitě líčil přednosti svého udánlivě nejnovějšího objevukriminální podasistent Picek, notorický proslulý svou nesmělostí v chování vůči něžnému pohlaví, a škublsebou leknutím, když za zády uslyšel Láskovo ostré: „Hergot, Picku, nechte si ty pubertální čuniny prosebe! Prosím vás, pane Karas, pojďte na chvilku ke mně!“

Kriminální podasistent Pícek se udiveně podíval na už zase zavřené dveře, chvilku nebyl schopenpromluvit, ale potom se přece jen trochu vzpamatoval a udiveně vrtěl hlavou:

„Co ho to dneska kouslo? Jindy dělá, že takové řeči ani neslyší.“

KAPITOLA DVANÁCTÁ,

ve které se vrchní inspektor Láska dovídá,

že pan továrník Hromada měl měkké srdce

a před záchvaty pracovní zuřivosti

se chodil schovávat do koutka

Továrna Hermes v holešovické Osadní ulici byl komplex tří budov, patrové administrativní, přízemníchskladů a dílen, obehnaný dvoumetrovou zdí s hřebenem ze zelených skleněných střepů. Nad bránou, ježbyla v pracovních hodinách otevřená, se klenul půlkruhovitý nápis z metrových mosazných písmenHERMES a pod ním se usmívala hlava antického boha s okřídlenou přilbicí. Vstupu do závodu bránila jenčervenobílá závora, umístěná asi pět metrů za bránou před domkem vrátnice s píchacími hodinami.

Když před závorou nedlouho po jedné hodině zastavila černá policejní pragovka, z vrátnice pomalu vyšelšedovlasý, asi šedesátiletý mužík v tmavě šedivém, na způsob uniformy střiženém obleku, přiložil dvaprsty k čapce se štítkem a zeptal se, kam páni chtějí. Vrchní inspektor Láska mu otevřeným oknem auta prozradil, že k panu prokuristovi Kafkovi, a vrátný ukázal přes dvůr na patrovou budovu, zdvihl závoru,počkal, až auto projede, a šel návštěvu telefonicky ohlásit.

Prokurista Kafka jen zavrčel: „Dobře, pane Režný, vím,“ a položil sluchátko. Měl kancelář v přízemí, abynemusel namáhat o čtyři centimetry kratší levou nohu chůzí po schodech, a psací stůl natočený tak, žemohl přehlédnout celý tovární dvůr, a tak už o návštěvě věděl. Přesto mu ji ještě jednou ohlásilasekretářka, sedící v úzkém pokojíku před jeho kanceláří, a on musel znova kývnout: „Děkuju, Boženko.Jen ať jdou páni dál.“

Láska s Panochou vešli do prostorné kanceláře, zařízené tmavým a těžkým kancelářským nábytkem veslohu kontoárů ze sedmdesátých let minulého století, pozdravili se s rozložitým panem prokuristou a byliusazeni do bytelných klubovek, rozestavených v koutě kolem kulatého stolku z tepané mosazi.

Prokurista otevřel velkou kovovou krabici s cigaretami, nabídl oběma kriminalistům, ale vzal si jen Láska.Kafka mu masívním stolním zapalovačem posloužil a klidně čekal, až pan vrchní inspektor promluví.

Láska se rozhlédl kolem sebe, podíval se do studených prokuristových očí pod těžkým huňatým obočím,jež se na něho upíraly, jako by říkaly: Tak začni, jsi na tahu, a snad právě proto se docela neúředně

zeptal: „Tohle je už hezky starý podnik, že, pane prokuristo?“

Kafka zkrabatil úzké rty svých širokých úst, jako kdyby chtěl odpovědět: Co je ti do toho, ale namísto toho

se podíval na zažloutlý fotografický portrét štíhlého starého pána s plnovousem, visící na stěně vlevo odněho, a přikývl: „Ano, je. Firmu založil v roce 1873 dědeček mého bratrance Přemysla Hromady. Jehootec,“ Kafka obdařil uctivým pohledem pána na protilehlé stěně, hladce vyholeného a nepřístupně setvářícího muže v kajzrroku, „ji potom začátkem tohoto století rozšířil a zmodernizoval. To byl velmi spořivý

a podnikavý člověk.“

Láska pochopil, že na rozdíl od někoho, kdo není nebo nebyl spořivý ani podnikavý, ale než se v něm takritika rozležela, podíval se jeho hostitel na stůl, zavalený jakýmisi stavebními plány, a přece jen spustilsám: „Copak pro vás mohu udělat, pane vrchní inspektore?“ A spodní tón jeho křemenného basu jasněříkal: Mám práci. Zdržujete mě.

„Rád bych si prohlédl pracovnu pana Přemysla Hromady,“ vysvětlil vrchní inspektor a pozorně sledovaltvář svého protějšku. „Snažíme se zjistit, s kým se váš bratranec v posledních šesti nebo sedmi měsícíchstýkal. Už loni, v polovině prosince, se ho v hotelu Hubertus na Jílovišti kdosi pokusil probodnout, a takbychom se rádi dověděli, kdo to byl.“

„O tom nic nevím,“ zahučel prokurista Kafka a vstal. „Nevím ovšem ani to, co by vám v tomhle směrumohlo pomoct v jeho kanceláři, on se tu zrovna moc nezdržoval, ale když myslíte… Prosím,“ dvorněukázal na dveře kamrlíku sekretářky a těžkým krokem je šel otevřít.

Do pracovny Přemysla Hromady se z místnosti sekretářky vcházelo protilehlými dveřmi. Staropanenskáslečna Sýkorová, které už mnoho nechybělo do padesátky, chvatně vstala, ale prokurista jí kývnutímhlavy dal najevo, že si zase může sednout.

Kancelář Přemysla Hromady se lišila od kanceláře jeho bratrance a prokuristy jako den od noci. Mělastejný půdorys, také z ní vedla dvě okna na tovární dvůr, ale světle zelený koberec, nábytek z lesklýchocelových trubek, kombinovaný světlým bukovým dřevem, dvě veselé kytice ve vkusných rámech nastěnách a lehké mušelínové záclony vytvářely přímý protiklad ponurosti Kafkova gründerského doupěte.

Láska do sebe nasál atmosféru té čistě uklizené kanceláře bez jediné stopy po vážném úřadování, otočilse kolem sebe, jako kdyby hledal, kam si sednout, ale potom se zřejmě rozmyslel jinak a omluvně řeklprokuristovi podniku: „Bojím se, že vás zdržujeme od práce, pane Kafko. Klidně nás tu nechte, my sespokojíme s přítomností vaší paní sekretářky. Jestli ji ovšem můžete chvilku postrádat,“ dodal zdvořile.

„Jak chcete,“ zabručel prokurista, ale k odchodu se neměl. Několik vteřin se zasmušile díval na portrét své

tety v téměř životní velikosti, visící mezi okny, než se konečně otočil a řekl do otevřených dveří:„Boženko, pojďte sem! Budete tady pánům asistovat při prohlídce.“

Počkal, až k němu sekretářka dojde, než se jí zeptal: „Máte od toho klíče?“ a ukázal na lehkou trubkovoukonstrukci psacího stolu s leštěnou bukovou deskou, na které ležela kožená psací podložka se zeleným savým papírem, plochá týková miska s několika různobarevnými tužkami, telefonní přístroj, ebenový nůžna papíry se stříbrnou rukojetí a malý stolní kalendář na mramorovém podstavečku.

„Klíče jsou v zámcích,“ odpověděla slečna Boženka, které už se nad světle ochmýřeným horním rtemzačínaly dělat droboučké stařecké vrásky. „Tady se přece nikdy nic nezamykalo.“

Kafka na to jen kývl, prohlásil: „Kdybyste něco potřebovali, budu ve své kanceláři,“ a kulhal ke dveřím,ale Láska ho zastavil: „Abych nezapomněl, pane prokuristo,“ a vytáhl z náprsní kapsy přeloženou, dostinaditou bílou obálku. „Prosím vás, mohl byste mi říct, čí je to podpis na tomhle výkazu?“ a vytáhl zpomačkané obálky čtyři listy papíru, sepnuté kancelářskou svorkou, z nichž poslední byl opatřenýozdobným, jasně čitelným podpisem Josef Mazánek.

Prokurista se vrátil dva kroky zpátky, vzal do ruky ty pomačkané, natřikrát přeložené papíry a zběžně si jeprohlédl. Potom se chladně podíval na Lásku a odpověděl otázkou: „Kde jste k tomu přišel, pane vrchní

inspektore?“

„Našlo se to mezi věcmi, které měl v pondělí pan Hromada u sebe. Bylo to v náprsní tašce.“

„No jo,“ povzdychl prokurista a zachmuřeně se podíval na tovární dvůr. „To byl celý on… Výkaz o expedici

hotových výrobků… Teď už je mi jasné, proč mi sem Bečvář včera přinesl soupis všech faktur, které jsme

za prvních pět měsíců letošního roku rozeslali… Víte, můj bratranec měl výrazné nadání dělat zbytečnévěci. Ale to bych vám těžko vysvětloval,“ ušklíbl se nevesele. „A tenhle elaborát je dílo našeho skladového

účetního Mazánka, jak svědčí jeho osobitý podpis.“

„Mohl bych s tím panem Mazánkem mluvit?“

„To asi nepůjde,“ odpověděl prokurista Kafka a potom se obrátil na svou sekretářku: „Nebo už se vrátil z

dovolené?“

Sekretářka Boženka zavrtěla hlavou. „Ne. Vzal si přece čtrnáct dní. Přijde až v pondělí.“

„Hmm… máte pravdu, už si vzpomínám… No ovšem. Předminulou sobotu mi dopoledne telefonoval, žemu sice ještě není dobře, ale doktor že už ho žene do práce, a že by si proto vzal od pondělka čtrnáct dní

dovolené.“

„On byl předtím nemocný?“ zdvihl obočí Láska.

„Ano. Měl něco se žlučníkem. Byl doma asi čtyři dny,“ potvrdil prokurista. „Přesně by nám to řekli vosobním, jistě je tam potvrzení od doktora.“

Vrchní inspektor obešel stůl, vzal do ruky kalendář, který stále ještě ukazoval pondělí dvaadvacátéhočervna, a listoval zpátky. „Říkáte čtyři dny?“ obrátil se na prokuristu. „To znamená, že naposled tu byl v

úterý devátého.“

„Ano,“ vmísila se do rozhovoru sekretářka a omluvně se podívala na svého šéfa. „V úterý po obědě sistěžoval, že už ho zase trápí kolika. Byl celý zelený. Omluvil se a šel k doktorovi.“

„Ano, ale na tom výkazu je datum jedenáctého června,“ pomalu řekl Láska a ukázal na papíry, které mělprokurista stále ještě v ruce.

Kafka se znovu podíval na čtvrtou stránku, potom upřel pohled na vrchního inspektora a trochu udiveně

potvrdil: „Máte pravdu. Tohle je datované jedenáctého.“

„Poslyšte, pane prokuristo,“ živě se zeptal Láska, „má ten Mazánek dceru?“

Prokurista Kafka nakrčil čelo. „Dceru? To vám neřeknu. Ale v osobním se to dá snadno zjistit.“

Slečna Boženka se udiveně podívala na svého šéfa a s určitostí prohlásila: „Pan Mazánek má dceru.Dokonce dvě. Ta mladší se učí u kožešníka. Už by měla být brzy vyučená.“

„A jmenuje se Růžena,“ suše dodal vrchní inspektor.

„Jak to víte?“ podivila se sekretářka Boženka.

Namísto odpovědi vrchní inspektor požádal svého podřízeného: „Pane Panocha, zajděte prosím vás do

osobního a vypište si tam všecko, co tam o panu Mazánkovi mají.“

„Je to v patře, číslo šest, paní Křivánková,“ bručivě informoval Panochu prokurista Kafka a potom seobrátil na Lásku: „Budete mne tu ještě potřebovat?“

„Mno,“ váhavě ze sebe vypravil vrchní inspektor, zamyšleně se na prokuristu podíval, ale nakonec přecejen zavrtěl hlavou: „Myslím, že ani ne. Kdyby něco, dovolil bych si ještě za vámi přijít.“

„Dobrá,“ blahosklonně přikývl prokurista a odbelhal se ke svým stavebním plánům.

Když Láska se sekretářkou osaměli, ovzduší se rázem změnilo. Do světlé kanceláře Přemysla Hromadyjako by najednou padl stín vraždy a zatemnil tvář staré slečny Boženky Sýkorové. Stála tam se svěšenýmirameny, v koutcích úst jí poškubávalo, vyděšenýma šedomodrýma očima nad ustaranými tukovými váčkyse dívala na pána, co vyšetřuje tu strašnou věc, a bylo na ní patrné, jak ráda by se vrátila pod ochranu

svého zavalitého šéfa.

Lásku to neudivilo. Ze zkušenosti dávno věděl, že citlivější povahy bývají při vyšetřování otřeseny užpouhou atmosférou zlého činu, s kterým nemají pranic společného, anebo snad jen to, že se udál v

jejich blízkosti, nebo postihl lidi, které znají.

„Tohle je o moc veselejší kancelář, než má pan prokurista Kafka, že paní…?“ zeptal se Láska, abysekretářku trochu vzpamatoval.

„Sýkorová. Já jsem Sýkorová. A jsem svobodná… Ano, máte pravdu,“ chytila se podávané ruky vyděšenáobstarožní slečna. „Pan prokurista nechává svou kancelář tak, jak ji kdysi zařídil jeho prastrýček,zakladatel podniku. On by tam jiný nábytek ani nechtěl. On vždycky říká, že tradice je moc dobrá věc, a

když už ji závod jednou má, tak si na ní má zakládat…“

Vrchní inspektor posadil sekretářku do trubkového křesílka u čtvercového stolku a sám se uvelebil naproti

ní.

„Vy jste pracovala jako sekretářka i pro pana Hromadu?“ zeptal se konverzačním tónem.

„Já jsem dělala sekretářku už jeho tatínkovi,“ s pýchou v hlase se usmála slečna Sýkorová. „Já tadypatřím k inventáři. Nastoupila jsem do podniku v roce tisíc devět set pět, hned jak jsem vyšla z obchodníškoly. Prvního července tisíc devět set pět, to mi bylo šestnáct roků a dva měsíce… Och, kde jsou tyčasy,“ povzdychla si nad ztraceným věkem mladosti, ale vzápětí se vrátila zpátky do současnosti: „Ano,mladému panu Hromadovi jsem taky dělala sekretářku, protože… víte, on tu býval tak hodinku denně, ana to nebylo potřebí přijímat extra sílu.“

Aha, tak proto měl Přemysl Hromada sekretářku, jako kdyby mu ji někdo vybral, aby neupadl dopokušení, řekl si vrchní inspektor a hbitě si spočítal, že v roce, kdy ta slečna s účesem, který by slušelmadam Butterfly, nastoupila u firmy Hermes, Přemysl Hromada se zrovna narodil a prokuristovi Kafkovibylo čtyři nebo pět let. To vlastně už ani není zaměstnankyně, to je spíš instituce, proběhlo mu hlavou.Něco jako podnikatelská chůva, když už ne kojná.

„Tak vy jste tu už tolik let,“ usmál se na sekretářku Boženku, jako kdyby jí chtěl udělit medaili za věrnostpodniku. „A co pan Přemysl Hromada, byl to přísný šéf?“

„Ale kde,“ rozsvítily se oči slečny Sýkorové, ale vzápětí se naplnily slzami. „Pan Hromada vůbec nebylpřísný,“ řekla do kapesníku a otřela si oči. „Ten byl tak hodný, že se na něho pan Kafka někdy až zlobil.“

„Zlobil?“ dost neupřímně se podivil vrchní inspektor.

„No, on říkal, že mu pan Hromada kazí personál. A taky měl pravdu. On pan Hromada opravdu měl mocměkký srdce.“

Propánajána, žasl tentokrát docela upřímně Láska. Jedenatřicet let sedí ta myšička v díře široké dvametry, podle toho, jak vypadá, tak jí tu platí asi jen tolik, aby udržela duši a tělo pohromadě, a ješéfovatější, než byl sám pan šéf! Pan šéf kazil panu prokuristovi Kafkovi personál! Kdo tu vlastně byl

šéfem?

„Čím se vlastně zabýval pan Hromada, když tady seděl?“ zeptal se.

„No… zabýval… Hrál si na pana šéfa…,“ vyhrkla Boženka Sýkorová.

„Jak to, copak on tu nebyl šéfem?“

„Ale ano, podle jména byl. Továrna mu patřila, ale… jak vám to mám vysvětlit? On tomu moc nerozuměl.“

„Slyšel jsem, že všecka zásadní rozhodnutí si vyhražoval pro sebe.“

„No… to snad ano… to on rozhodoval, ale vždycky až po poradě s panem prokuristou, a s maminkou…On se sice občas hrabal v účetnictví nebo si nechal přinést všecky objednávky a účty třeba za celýposlední rok, chvíli se v tom vrtal jako nějaký ouřada z berňáku, ale nikdy ho to dlouho nebavilo. On tovlastně dělal spíš kvůli lidem… a hlavně kvůli mamince,“ Boženka Sýkorová se vyčítavě podívala na portrét

asi čtyřicetileté paní Hromadové, jež i ve veselých letních šatech s velkými modrými květy vypadalahranatě a upjatě, „ta mu pořád kladla na srdce, aby se panu prokuristovi koukal na prsty. No a on toobyčejně dělal tak, že mi občas přinesl bonboniéru anebo třeba hedvábné punčochy a tahal ze měrozumy, jestli ho pan prokurista Kafka nešidí… A v poslední době dokonce chtěl, abych ho špehovala.“

„Špehovala?“

„No… abych mu nosila papíry, které pan Kafka odhazuje do koše… a abych mu říkala, s kým

telefonoval…“

„A vy jste to dělala?“

„No… jen tak naoko… abych měla pokoj.“

„A panu Kafkovi jste o tom řekla?“

„Co vás napadá!“ polekala se sekretářka Boženka a podívala se na dveře. „To by se tu potom vůbec

nedalo vydržet!“

„Takže pan Hromada tu vlastně nerozhodoval o ničem?“

„On se pan Hromada občas pokoušel jednat s některým naším dodavatelem nebo odběratelem přímo, obyčejně to dělával telefonicky, ale pan Kafka si vždycky ty jeho hovory vyslechl, a sotva pan Hromadadomluvil, tak zase dal všecko do pořádku.“

„Jak to, copak on má ve své kanceláři paralelku tohohle telefonu?“ ukázal vrchní inspektor Láska napřístroj na psacím stole.

„No, to nemá… Naopak,“ vyletělo z Boženky Sýkorové. „Pan Hromada si dal loni na podzim zavést novou,vlastní linku bez odboček… Pan Kafka huboval, že ani není uvedená v telefonním seznamu, ale…,“ asekretářka Boženka se odmlčela.

Vrchní inspektor Láska se na ni povzbudivě podíval: „No tak to přece dopovězte! Jaké je v tom ale?“

„No… on si pan Kafka právě kvůli těm hovorům pana Hromady s našimi dodavateli a odběrateli dal odjeho telefonu tajně natáhnout drát k sobě do kanceláře… jenom takové to kulaté sluchátko bez mluvítka…

aby věděl, kdy mu, jak obyčejně říkal, pan Hromada zase zkomplikuje život… Proto on taky…“nakousla sekretářka Boženka, ale nedopověděla, jako kdyby toho už i tak řekla příliš mnoho.

„Copak on taky?“ usmál se na ni vrchní inspektor a tvářil se, jako kdyby se nad tím operetním panemšéfem bavil. Ale Boženka Sýkorová vytrvale mlčela a nehodlala prozradit, „co on taky“.

Lásku průběh rozhovoru uspokojil, a tak nenaléhal a zkusil to z jiné strany:

„Slečno Sýkorová, vy znáte mladší dceru pana Mazánka, Růženku?“

„Znám,“ přikývla sekretářka Boženka a vůbec nechápala, proč právě ta toho pana vrchního inspektorazajímá. „Ale moc dobře ne. V posledních letech jsem ji viděla všeho všudy dvakrát. Naposled někdy předměsícem. Takhle v neděli odpoledne. Byla jsem na procházce ve Stromovce a ona tam s tátou u jezírkakrmila kačeny.“

„Sem nechodila?“

„Ne, nechodila.“

„Vůbec nikdy jste ji tu neviděla?“

„No neviděla,“ už trochu dotčeně vyhrkla Boženka Sýkorová.

Takže v ten čtvrtek jedenáctého zřejmě jela Růženka Mazánková rovnou do vily v Bubenči, řekl si vrchní

inspektor a na chvilku se zamyslel.

„Pánková i Jehličková ze skladu říkají, že Mazánek je na tu svou Růženu strašně přísný,“ vyrušila ho ztoho krátkého zadumání sekretářka Boženka. „Prý ta chudák holka nesmí ani na krok sama. Ani dotanečních ji nepustil…“

„A co ta druhá dcera?“

„V tom to asi bude. Říká se, že ta Karla se mu nějak nevyvedla. Proto on se o Růženu tolik bojí. Holka jeto pěkná, taková okatá… ale držet ji jako pod šturcem, v tom není zrovna moc rozumu. To ji taky můžehlídat tak dlouho, že se nakonec ani…“ Slečna Boženka Sýkorová nedopověděla a posmutněle se zadívalana tovární dvůr, jako kdyby se tam někde povalovaly všecky ty nevyužité možnosti jejího vlastníhozplanělého života.

Vrchního inspektora Lásku ten elegický zvrat rozhovoru trochu polekal, a tak rychle změnil téma:

„Slečno Sýkorová, má tu pan Hromada nějaký diář? Mohla byste mi otevřít jeho psací stůl?“

„Ale ano, jistě. Diář tu je. Hnědý, s koženými deskami. Je na něm takový had na klacku a nápisAeskulap,“ a Božena Sýkorová vstala, šla k psacímu stolu a vytáhla prostřední zásuvku. Hmátla do ní aradostně hlásila: „Vždyť jsem to říkala! Tady je.“ A podala tu věcičku s měkkými koženými deskamivrchnímu inspektorovi, který v té chvíli už stál vedle ní a nahlížel do otevřené zásuvky. Láska diář zběžněprolistoval a zeptal se: „A co loňský diář? Je tu snad ještě taky?“

„Loňský?“ nechápavě odpověděla otázkou Boženka Sýkorová, „to nevím… Ale ten už tu asi nebude. Já tonevím určitě, ale řekla bych, že ten loňský pan Hromada už někdy v lednu vyhodil.“ A byla by se veliceráda zeptala, nač by byl panu detektivovi loňský diář, když k té strašné věci došlo letos v červnu.

„Tak si ten stůl prohlédneme,“ nevzdával se Láska, „třeba je tu někde Zapomenutý.“ A otvíral jednu

zásuvku po druhé.

Zjistil, že zcela v rozporu se svými zvyklostmi zanechal po sobě Přemysl Hromada svůj pracovní stůl i poněkolika letech užívání ve stavu panenskosti takřka neposkvrněné. Našel v něm polštářek s několikarazítky, několik druhů tiskopisů a dopisních papírů různých velikostí, účet od firmy Emanuel Rath za dvědodané rakety značky Slazengers, dvě celuloidová pravítka a trojúhelník, sešívačku, tři krabičky tužek,lahvičku modrého inkoustu, dvě plnicí pera značky Pelikan, a to bylo až na vrstvičku prachu všecko.

„No, že by to byl zrovna pomník pracovního úsilí, to se asi tvrdit nedá,“ ironicky komentoval Láska

výsledek prohlídky a podíval se na slečnu Boženku.

Ta se na vrchního inspektora plačtivě usmála, přeběhla rychlým pohledem po dveřích a tiše řekla: „Jakokdybyste ho znal! Víte, on si odněkud přinesl takové úsloví a dost často ho v legraci říkával: ‚Když měposedne pracovní zuřivost, tak si honem zalezu někam do koutka a tak dlouho tam tiše sedím, dokud mě ten záchvat nepřejde.‘ Dokonce si to nechal napsat ozdobným písmem a zarámovat, byla na tom takovásmutná opička, jak sedí v koutku a podpírá si rukama bradu, ale pan Kafka se kvůli tomu na něj moczlobil, a tak to pan Hromada zase vyhodil… A teď už ho, chudáka, žádná pracovní zuřivost neposedne,“stáhla koutky úst Hromadova honorární sekretářka Boženka Sýkorová a oči se jí zalily slzami. „A takový to

byl hodný člověk. A krásný,“ dodala skoro zbožně.

„To byl,“ přikývl vrchní inspektor. A jak dokonale neužitečný, doplnil si sám pro sebe, protože věrnousekretářku obou pánů šéfů firmy Hermes by takovým svatokrádežným výrokem určitě pobouřil, a raději se

zeptal:

„Poslyšte, slečno Sýkorová, mohla byste mi říct, v čem chodí pan Mazánek do zaměstnání?“

Slečna Boženka na něho upřela nechápavý uslzený pohled a vypravila ze sebe: „No… v čem by chodil?,

V šatech…“

Láska chtěl svou otázku upřesnit, ale už se k tomu nedostal. Ozvalo se zaklepání a do místnosti vešelinspektor Panocha. Beze slova podal Láskovi list papíru, vrchní inspektor se posadil za Hromadův psacístůl a četl:

Mazánek Josef, nar. 5. února 1889 v Pečkách na dráze,

příslušný do Ratenic, okr. Poděbrady,

vzdělání: maturita na obchodní akademii v Resslově ulicí v roce 1932,

u firmy Hermes zaměstnán od 15, dubna 1924 nejprve jako skladník, od 1. února 1928 jako skladovýúčetní.

Bydliště: Praha, Libeň, Jirchářská 12,

vdovec (od roku 1933)

2 děti:

Karla, nar. 3. července 1914 v Praze,

Růžena, nar. 20. dubna 1918 v Praze.

Potvrzení o pracovní neschopnosti na dny 10. až 13. června 1936 vystavil MUDr. Václav Šiška, Praha,

Holešovice, Habrmanova 22.

Když Láska dočetl, podíval se na inspektora Panochu, zamumlal: „Šestatřicet a jedenáct…,“ a potomdocela spokojeně prohlásil: „Tak to bychom měli!“

Slečna Boženka Sýkorová poplašeně přebíhala očima z jednoho na druhého a neuměla si vysvětlit, pročtoho pana vrchního inspektora ten jednoduchý výpočet tak potěšil.

Najednou se však Láska zarazil a řekl Panochovi: „Jak se dostalo to lékařské potvrzení do osobníhooddělení?“ A k sekretářce Božence: „Copak on ho poslal poštou?“

Boženka Sýkorová zavrtěla hlavou: „To já nevím. Ale můžu se paní Křivánkové zeptat.“ Vzala sluchátko zvidlice, vytočila dvojciferné číslo a vyhrkla: „Jarčo, to jsem já, Božena. Kdo ti vlastně přinesl to Mazánkovo

lékařské potvrzení?… Aha, tak děkuju,“ a zmateně se podívala na vrchního inspektora Lásku. „Ona říká,že jí ho už skoro před čtrnácti dny dal pan prokurista Kafka.“

Láska nad tím vteřinku podumal, ale najednou do něho vjela netrpělivost. Vstal a už docela úředně sezeptal Boženky Sýkorové: „Jak vysoký je ten pan Mazánek? Je hubený? Nosí černé manšestrové

pumpky?“

Sekretářka Boženka na něho vykulila oči. „Černé pumpky nosívá… někdy. Vysoký je… no asi jako tenhlepán,“ ukázala prstem na sto sedmdesát šest centimetrů inspektora Panochy. „A hubený… hubený je…,“ av očích se jí najednou objevila hrůza: „Ale proč…? Snad si nemyslíte, že pan Mazánek…,“ a pro zděšenínedokázala tu větu ani dopovědět.

Vrchní inspektor Láska však neměl v té chvíli chuť cokoliv té rozrušené slečně vysvětlovat. Očima sedohodl s inspektorem Panochou, chvatně sekretářce Božence poděkoval za ochotu a loučil se.

Postarší slečně se chvěly rty, když přijímala Láskovu ruku, ještě ze sebe zajíkavě vypravila: „To jestrašný… Chudák pan Mazánek…,“ ale vrchní inspektor už ji skoro neposlouchal. Na skok ještě sPanochou zašel k prokuristovi, ve kterém vzbudilo zájem jen to, že oba páni už odcházejí, a nedočkavěpopoháněl Panochu do auta.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ,

ve které jeden bláznivý husita miluje své bližní,

ale neví,

kde je kolem sebe nachmatat,

a na své nejbližší je jako ras

Sotva se oba kriminalisté usadili na zadním sedadle pragovky a Láska řidiče požádal, aby je zavezl doJirchářské ulice v Libni, sáhl inspektor Panocha do zadní kapsy kalhot, vytáhl služební pistoli, důkladně siji prohlédl, ubezpečil se, že náboj je v hlavni a zbraň zajištěná, a zasunul ji do levé náprsní kapsy. Řidičichvilku trvalo, než na plánu hlavního města Prahy zjistil, kde ta Jirchářská je a kudy se tam dostane, a tak

měl vrátný továrny Hermes příležitost pozorovat Panochovo počínání, nad kterým mu lezly oči z důlků.

Vrchní inspektor Láska pobaveně zaregistroval vyjevený pohled toho drobného Hermova cerbera a podíval

se na Panochu. Odhodlaný výraz v obličeji jeho podřízeného ho přiměl k úvaze, zda je to u Panochypóza, nebo v něm hon na člověka vyvolává vzrušení, ale vzápětí si řekl, že to asi bude spíš vědomí rizika,snaha překonat strach tím, že se maximálně soustředí, a že tohle všecko by si měl s konečnou platnostíujasnit nejprve sám u sebe, a raději otevřel diář, který staropanenská sekretářka Boženka vylovila zHromadova stolu.

Listoval v něm jen zběžně, teď už mu nijak velkou důležitost nepřikládal, také v něm mnoho zápisůneobjevil, ale jedna poznámka přece jen upoutala jeho pozornost. Čtyřikrát, pětkrát si přečetl šifrovanýúdaj, zapsaný ve středu 15, ledna na řádce 11 hodin:

A.d. Mí. (4.)

a dumal nad jeho významem. Listoval dál, u data 24. ledna objevil zápis:

Lib. Č. 412253744,

u pátku 28. února, 14 hodin, poznámku:

A.d. Že. (5.)

a u dne 16. dubna ho na řádku 14 hodin zaujala zkratka

A.d. Bul. (6.)

a zazvonila mu v mozku svou periodicitou. Rychle listoval dál, ale žádný zápis s pořadovým číslem užneobjevil, jen u data 29. dubna jméno Lili Pa. a u dne 5. května zkratka Mil., doprovázené skupinamidevítimístných čísel.

„To je zajímavé,“ řekl Panochovi, když diář sklapl, ale protože zjistil, že už vjíždějí do libeňské Primátorskéulice, ani neobjasnil, co ho zaujalo, a také se pokusil soustředit na to, co ho v nejbližších minutách čeká.

Když naproti Lidovému domu pragovka odbočila z rušné Primátorské s tramvajemi a obchody v téměřkaždém domě do krátké Jirchářské ulice, vedoucí k Vltavě, měl Láska najednou pocit, že se bezjakéhokoliv přechodu rázem octl kdesi na počátku minulého století, či se snad ještě hlouběji propadl dodávno uplynulých časů.

„Prosím vás, pane Vajda, pomalu to projeďte, zajeďte za roh a zastavte,“ požádal řidiče.

Strážmistr Vajda tedy krokem projel tou šedou a ošklivou uličkou, jež se asi v polovině rozšiřovala, aLáska s Panochou měli čas prohlédnout si nevzhledné a omšelé přízemní a jednopatrové domky, jejichžstáří se dalo velmi těžko odhadnout, odbočil za roh a po několika metrech zastavil.

Oba kriminalisté vystoupili a vraceli se. První dům po pravé straně měl průčelí obrácené k řece a doJirchářské ulice stál bokem se štítem sedlové střechy, v jehož trojúhelníku hlásal velký černý nápis, že vněm sídlí ODBORNÝ OBCHOD LOJEM pana VÁCLAVA ŠIMŮNKA. Láska odehnal rozptylující myšlenku nato, jaký druh odbornosti asi vyžaduje obchodování lojem, přeběhl pohledem po čísle osm, což byljednopatrový dům s hospůdkou „U Hořkých“, do které se vcházelo po čtyřech schodech, vzal na vědomíoznámení na oknech, že se tu podávají přesnídávky na vidličku, teplé obědy a večeře, jež je možno zapítvelkopopovickým kozlem, vínem, kávou, čajem a limonádou, a zastavil se pohledem na čísle dvanáct, cožsnad byl nejstarší stavitelský relikt těch končin.

Šedě natřená, červenými taškami krytá chalupa se při pozornějším pohledu ukázala jako přízemní, ale topřízemí bylo vyvýšené nad úroveň ulice o více než dva metry, zřejmě byla postavena v dobách, kdy seneregulovaná Vltava po jarním tání dost často vylévala z břehů. Také ona stála do Jirchářské ulice bokema její tři okna byla obrácená k řece. Vcházelo se do ní ze zastřešené pavláčky s hnědě nalakovanýmdřevěným pažením, jež byla souběžná s ulicí a k níž vedlo otevřené, jen z boku kryté dřevěné schodiště,uzavřené na svém úpatí hnědými dveřmi se škvírou na vhazování dopisů a bytelným starodávnýmzámkem s ozdobným kováním. Všechna tři nevelká okna té dokonale venkovské chalupy měla čtvercové,nepříliš dávno lakované hnědé rámy, a zevnitř byla zastřená bílými, ve spodní části se rozvírajícímizáclonkami. Pod každým ze tří oken stál bíle natřený truhlík s kvetouc ími fuchsiemi.

Za domkem číslo dvanáct se až k Primátorské ulici táhl asi dvoumetrový plot z ohoblovaných nenatřenýchprken, ohraničující pozemek jakési nevelké továrny, jejíž prachem osleplá okna s mnoha tabulkami bylovidět kus za ním.

Tabulka vedle čísla domu oznamovala, že chalupa je pojištěná u banky Slavie, ale nebylo tam nic, z čeho by se dalo soudit, že v ní bydlí Josef Mazánek, skladový účetní firmy Hermes, s dcerou. Odbočkaelektrického vedení a žárovka s bílým plechovým stínítkem na pavláčce prozrazovaly, že v chalupě se svítíelektřinou, ale zvonek u dveří chyběl. Všecka okna i dveře byly v tom horkém, slunečném počasí zavřené.

Vrchní inspektor Láska přešel se svým podřízeným kolem chalupy a skulinami v plotě se snažil zjistit, jestli

snad z její zadní strany nevedou nějaké dveře na tovární dvůr, jak se dalo očekávat, ale nepodařilo semu to. Na chvilku se nerozhodně zastavil a starostlivě se podíval na Panochu, který už také přišel na to,že kdyby obyvatele toho domku napadlo před nimi utéci, sami dva by mu v tom nedokázali zabránit, alepotom se rozhodl a rázným krokem se vrátil ke dveřím vedoucím na schodiště. Zatloukl na ně pěstí apozoroval zavřená okna chalupy, ale odpovědi se nedočkal. Ještě si to třikrát zopakoval, potom mrzutěpoodstoupil a uvolnil místo Panochovi, který se snažil něco objevit škvírou pro vhazování dopisů. Když seotočil, zjistil, že v sousedním, skoro stejně starém a chatrném přízemním domku, v čísle deset, je votevřeném okně rozložená asi šedesátiletá paní v bílé plátěné halence a červeném květovaném šátku apodmračeně je pozoruje.

Vrchní inspektor Láska naladil tvář do úsměvu, šel až pod okno té zachmuřené sousedky a zdvořile

pozdravil: „Dobrý den.“

„Dobrý,“ skoupě ukrojila kyprá paní, jež zřejmě nejevila chuť konverzaci rozvinout. Láska chvilku čekal,jestli se ta majitelka dvou brad a stisknutých rtů přece jen neodhodlá promluvit, ale nakonec spustil sám:„Prosím vás, můžete mi říct, jestli je u Mazánků někdo doma?“

Sousedka si ukazovákem levé ruky uvolnila šátek pod bradou a úsečně ho poučila: „Přece vidíte sám, žemají všecko zabedněný!“

Vrchní inspektor to zkusil úředně: „Nutně potřebujeme s panem Mazánkem mluvit. Mohla byste mi říct,

kde ho najdeme?“

„A vy jste vodkaď?“ chtěla napřed vědět nerudná sousedka.

„Já jsem vrchní inspektor Láska z kriminálky,“ představil se plným titulem Láska, ale na strohou paní vokně to nijak viditelně nezapůsobilo.

„Copak já vím, kde může bejt?“ pokrčila rameny. „Já už ho neviděla asi čtrnáct dní. A jeho Růženu zrovna

tak.“

Láska se ohlédl po Panochovi, který se stále ještě zabýval škvírou ve dveřích domku číslo dvanáct, azměnil tón: „Mohl bych s vámi chvilku mluvit?“

„Když myslíte, že vám to bude k něčemu dobrý,“ zdvihla ramena a svěsila koutky drobných úst masitápaní, „ale musíte počkat, než si něco přetáhnu přes spodničku,“ a nečekaně hbitě se odsunula od okna.

Zdokonalování toalety jí dlouho netrvalo. Sotva Láska došel k nízkým domovním dveřím a přečetl si nanich malou mosaznou tabulku s krasopisně vyrytým Antonín Bílek, dveře se otevřely a malá kulatá babkakriminalista vyzvala: „Tak poďte dál! Ale moc se tu nerozhlížejte, já nejsem na návštěvy zařízená!“

Láska vešel do tmavé chodby, osvětlené jen okénkem nad dveřmi vedoucími na dvorek, a následovalsvou hostitelku do kuchyně.

Třebaže okna do ulice byla otevřená a slunce do nich nesvítilo, bylo v místnosti horko. Vrchní inspektor se

vzdor dobré radě kolem sebe rozhlédl a zaznamenal rozpálená kachlová kamna, na jejichž tálech bublalav černém železňáku polévka, o které mu nos prozradil, že musí být hovězí, a v oprýskaném, modřesmaltovaném kastrole se pod pokličkou voňavě dusilo jakési zeleninové jídlo. Po vyzvání si sedl knepokrytému stolu, stojícímu se třemi nepohodlnými židlemi s litinovým kováním u stěny vedle dveří, alehned zase vstal, šel k oknu a tiše zavolal na svého podřízeného, který se stále ještě nerozhodně díval dooken Mazánkova obydlí: „Pane Panocha!“, a když inspektor přišel pod okno, požádal: „Podívejte se zatímvedle!“ a kývnutím označil hospůdku v sousedním domě.

Jeho hostitelka zatím využila času k tomu, aby zamíchala obsahem kastrolu, a obrácená k Láskovi zády,poznamenala: „Von mi starej za chvilku příde z práce. Dělá naproti v přístavu…“

Láska si znovu sedí ke stolu a ujistil se: „Vy jste paní Bílková?“

„Jo, to jsem,“ kývla babka, obrátila se, kolébavě přešla od plotny a posadila ss naproti němu. „Už skoroosumatřicet roků,“ dodala a vrásky kolem jejích vybledlých modrých očí se stáhly do drobných vějířků.

Vrchní inspektor Láska uvítal ten náznak humoru, a aby ještě trochu uvolnil ovzduší, zeptal se: „Už tady

bydlíte dlouho, paní Bílková?“

„Bydlím,“ zvážněla paní Bílková. „Ten barák koupil můj dědek, ještě než jsem se narodila. To už je pěknářádka let…“

Láska se rozhlédl kolem sebe, ze zvyku zaregistroval značně odřené kanape vedle dveří do další místnosti,

dva barvotisky s Kristem Pánem a Pannou Marií s probodnutými hořícími srdci, visící nad ním, starožitnývyřezávaný kredenc, pod oknem letitou singrovku s poklopem z překližky, vrátil se pohledem ke svéhostitelce a jen pro úplnost se jí zeptal na to, co už stejně věděl: „Pana Mazánka znáte, že?“

Rysy kulatého obličeje paní Bílkové ztuhly. „Abych ho neznala, když tady vedle sebe žijeme takovejchroků,“ potvrdila a uhnula pohledem na vyšlapanou, kdysi dávno hnědě nalakovanou podlahu.

„Kde by tak mohl být?“ zkusil to ještě jednou Láska.

„Jo, to se mě moc ptáte. Mně von se svěřovat nechodí,“ zdvihla oči paní Bílková a podívala se nakriminalistu tvrdým pohledem, z kterého nedovedl vyčíst, patří-li jemu, nebo sousedovi Mazánkovi.

„Jaký je to člověk, paní Bílková?“ zeptal se, aby si to ujasnil.

„Mazánek?“ odpověděla otázkou a trochu se zarazila. „Jakej je člověk?“ stále ještě váhala s odpovědí. Apo krátké odmlce: „Jak vám to mám říct? Hodnej i zlej, jako všecky vostatní…“ Ale vzápětí se v ní cosiprolomilo a kulaťoučká paní Bílková ostře vyrazila: „Ten je tak hodnej a spravedlivej, že ze svý staršíholky udělal dorotu, a Anežka, jeho žena, šla kvůli tej jeho dobrotě do vody, ženská ubohá… Husita jeden

bláznivej!“

Rázem zpozornělý Láska čekal na pokračování, ale když viděl, že zamračené paní Bílkové se do

podrobností nechce, zeptal se: „Jak to… husita?“

„No, von je u tej církve československejch husitů, co mají modlitebnu tady za rohem,“ s nechutí objasnilahusitskou příslušnost pana Mazánka paní Bílková, podívala se na své upracované ruce na stole, zapletlaprsty do sebe a pomalu, jako proti své vůli, pokračovala: „Von je pořád samá láska k bližnímu… samýbratře sem, sestro tam…, ale nějak neví, kde ty bližní vokolo sebe nachmatat, protože na svý nejbližší jeučiněnej ras! Když já si představím, jak ta Anežka…“

A sousedka Bílková se s pevně sevřenými rty nepřítomně zadívala na své propletené, tvrdě stisknutéprsty, že skoro zapomněla na přítomnost toho pána od policie.

Láska ji nevyrušoval. Věděl, že teď už se dozví všecko, co vědět potřebuje. Nečekal dlouho. Paní Bílková

sebou trhla, jako kdyby se probouzela ze sna.

„Fanatik pravdy!“ vyhrklo z ní. „Já jsem fanatik pravdy, to mi jednou řek, když jsem mu vynadala, žeztřískal Karličku jenom proto, že mu ze strachu zapřela, že byla v biografu… Voni to mají vo tý pravděnapsaný v tý svý modlitebně, já se tam jednou byla ze zvědavosti kouknout: Miluj pravdu! Braň pravdu!,

To je všecko strašně hezký! Pravda! Pravdy má ten zkyslej svatej pořád plnou hubu, a tou svou

pravdou dohnal chudáka Anežku až k tomu, že si šáhla na život!

Člověk má žít v pravdě a čistotě, kázal ten bláznivej husita jednou dokonce tady vedle v hospodě, když sitam večír přišel pro sodovku a pro sirky, a vůbec nepochopil, že si tam chlapi z něj dělají srandu. Vpravdě a v čistotě, a ta jeho nešťastná Anežka se utopila v bahně! V rybníčku, ve kterým nebylo vodyani po prsa! U nich doma, někde na Rakovnicku. Jak jí asi, chuděře, muselo bejt, když tohle dokázala…bylo to někdy začátkem února v třiatřicátým… Když ji vod toho ani pomyšlení na tu mladší holku

nevodradilo…“ A paní Bílková se na chvilku zamyslela.

„Já s ním vod tý doby slovo neztratila,“ pokračovala potom bez vybízení. „Prosím vás, pane, jaká je to láska k bližnímu, když nedokáže vůbec nic vodpustit!“ upřela hněvivé oči na Lásku, jako kdyby on byl tímnemilosrdným, nic neodpouštějícím husitou.

„Vono se to tenkrát strhlo kvůli Karle. Poznal na ní, že čeká dítě, když už byla v pátým měsíci a už se tonedalo schovat, a holka se mu přiznala… Tady to už stejně kdekdo věděl… Vyhnal ji z domu. Karabáčem!Jako psa! Hnal ji až doprostřed ulice a řval, že takovou čubku nečistou pod svou střechou nestrpí. Kabát a

rádiovku vyhodil za ní do bláta. A Anežku, protože se holky zastala, vyhnal taky. I tu přetáh karabáčem a

hulákal za ní, že je to všecko stejně její vina, po něm že ta čubka nejni!

‚Měl jsem dcéru, nemám dceru!‘ ječel tu tenkrát na ulici a vypadal při tom, že z něj šla hrůza. Jó, pane,“vzdychla při té vzpomínce kulatá paní Bílková, „a vona to taky hrůza byla. Anežku už jsme živou neviděli.

Chraň nás pámbu před takovejma fanatikama pravdy. Teda, kdo ho nezná, ten by ho koupil. Vonnekouří a nepije, každej krejcar dvakrát vobrátí a i vo biografu řiká, že to je dílo ďáblovo… ale co je toplatný! To ten můj sice hulí jako špirituska na Zlíchově, zóry mu musím kupovat po stovkách a vobčas semi dokáže zrychtovat jako biskup, ale… Tenkrát taky vyběh před barák a řek tomu bláznovi bláznivýmu,aby měl rozum, že ho to jednou bude mrzet, ale ten, zdvihl ruce do vejšky a řval něco jako: Pohorší-li tě

voko tvý, tak si ho vydloubni, pohorší-li tě ruka tvá, tak si ji usekni! Tak si můj Tonda jen vodpliv a radšišel domů.“ A sousedka Bílková zmlkla a s očima upřenýma na vydrhnutou desku stolu jen vrtěla hlavou.

Vrchní inspektor Láska chvilku počkal, až se v ní to rozhořčení trochu slehne, a potom se tiše zeptal:

„A co ta druhá dcera, Růžena?“

„To je taky chudák holka. Ta je uvázaná jako pes u boudy. Na krok ji nepustí samotnou. Když jede do

práce, vodí ji až k tramvaji a vodpoledne zase na ni u tramvaje čeká. Běda jí, když se vo chvilku vopozdí.

– U Uršulinek by tý volnosti měla víc. Jako malá holka tu byla každou chvíli, ale teď už ani k nám nesmí…“

„Ona se někde ve vnitřní Praze učí kožešnicí, že?“

„Už je vyučená. Někdy začátkem měsíce dostala výuční list. A hned taky výpověď. To víte, vyučenýdělnici by ten její vykutálenej pan šéf musel platit, učednice se na něj dřela zadarmo. Tak co s ní teď včervnu, když ji zase bude potřebovat nejdřív v září. Než se s tátou ztratili, byla pár dní doma. Říkala, že

má dovolenou., Chudák holka.“

„Víte, kde se vyučila?“

„Počkejte… Do dílny jezdila někam k Vyšehradskýmu nádraží, ale krám má ten kožešník jinde, myslím, žev Jindřišský… Ale jak se jmenuje, to nevím. To víte, já moc často do města nejezdím, a kupovat kožichyuž vůbec ne.“

„Má pan Mazánek nějaké příbuzné?“

Kulatá paní upřela na vrchního inspektora vážné hnědé oči: „Já vo žádnejch nevím. Teda… z jeho strany.Anežka jo, ta měla sestru. Někde na Sázavě. Ale ta sem za ní už léta letoucí nesměla,“ mávla rukou.„Copak se ten janek bláznivá s někým snes? Karla tenkrát utekla k ní, k tetě. Musí to bejt hodná a

rozumná ženská, když se jí vo toho fakánka stará…“

„A kde teď žije Karla?“

„Karla? Někde v Teplicích. Když tu naposled byla, letos na Josefa, takhle vodpoledne, chtěla se nachvilku vidět s Růženkou, pár slov s ní promluvit, a taky si možná myslela, že táta trochu změk a že jívodpustí, když ji uvidí… jo, tak to mi řekla, že dělá číšnici v nějaký vinárně, menovala to Kasanóva nebotak nějak. Číšnici, znáte to! V inzerátech v novinách se tomu říká ‚slečna na oučet‘, a mezi lidma: dělat

animírku, nebo taky kurvu.

Ta se chudák zmejlila. Čekala na Růžu v Primátorský u tramvaje, ale nedočkala se jí. Zblejsk ji tamMazánek, když si šel něco nakoupit, anebo možná taky už pro Růženu, a hnal ji vodtamtuď. Dal prej jí

takovejch men, že by se byla na tý ulici nejradši propadla. Potom mi tady bulila skoro hodinu…

Poslouchejte, pane komisař… a co ten Mazánek vlastně proved, že ho tak sháníte?“ konečně došlo na otázku, na kterou vrchní inspektor čekal už od začátku rozhovoru.

„Potřebujeme jeho svědectví v jedné dost závažné věci,“ odpověděl záměrně neurčitě a hned se vrátil kvěcem, které ho zajímaly především: „Říkáte, že Růženu Mazánkovou jste v posledních čtrnácti dnechtaky neviděla?“

„Neviděla,“ zamyšleně odpověděla paní Bílková. „Tu taky hledáte?“

„Rádi bychom si s ní pohovořili,“ přiznal Láska a pro jistotu se ještě zeptal: „Kde ta její teta na Sázavěbydlí, to mi říct nemůžete?“

Paní Bílková bezmocně pohodila rukama: „Né. To nemůžu. Akorát snad ještě to, že ten její tam někdedělá hajnýho.“

Láska vzdychl. Hajného! Kolik hajných asi tak je na poříčí Sázavy od Davle až někam na Vysočinu, prolétlomu hlavou. Nebo snad ta sousedka mluví o obci Sázavě?

Minutku ještě nerozhodně seděl a přemýšlel, potom vstal, odříkal zdvořilostní floskuli o tom, jak mu paníBílková pomohla, a poroučel se. Ve dveřích do chodby se ještě zastavil, vytáhl z náprsní tašky služebnívizitku s telefonním číslem pražského policejního ředitelství a požádal: „Prosím vás, paní Bílková, kdyby se

tu pan Mazánek ukázal, zatelefonujte mi. Ale… tak, aby o tom nevěděl…“

„Tak to leda po mně nechtějte,“ rezolutně zavrtěla hlavou paní Bílková. „Já telefonovat ani neumím,“ araději odešla podívat se, co se děje na plotně.

Láska nevěděl, jestli je to obecná nechuť prostých lidí spolupracovat s policií, nebo nějaký pozůstateksousedské loajality, či snad jen to obvyklé „Co by tomu řekli lidi!“ a tak to zkusil z jiné strany: „Mají vedle

v hostinci telefon?“

„To mají,“ s vařečkou v ruce ochotně potvrdila paní Bílková. „Ať vám zatelefonuje Hořkej, tedahospodskej. Ten to udělá s gustem!“

Láska z toho pochopil, že vášeň „husity“ Mazánka pro pravdu a abstinenci naráží u jeho bližního ahospodského Hořkého na přinejmenším stejnou míru nepochopení jako u sousedky Bílkové, a tak jenještě poprosil: „Tak mu tedy aspoň řekněte, aby mi zavolal, kdybyste někoho od Mazánků viděla, a dejtemu moje číslo. Myslím, že vy byste si toho spíš všimla, kdyby se někdo z nich vrátil domů… Jo, abychnezapomněl, má pan Mazánek kolo?“

„Kolo?“ podivila se té otázce paní Bílková. „Určitě to nevím, ale já ho jakživa s žádným kolem neviděla.“

Vrchní inspektor jí podal ruku, potom jí do ní vtiskl svou vizitku a rozloučil se.

Sotva vešel vrchní inspektor Láska z červnové odpolední výhně do chládku výčepu hospůdky „U Hořkých“a nasál do sebe nakyslou vůni piva a nevyvětratelný pach studeného tabákového kouře, řekl si, že paní

Bílková se mýlila.

Asi padesátiletý hostinský v modře proužkované košili s vyhrnutými rukávy a ušmudlané bílé zástěře,obepínající výstavní pivní břicho, si ho zpoza pultu změřil posupným pohledem, který vzápětí přenesl naPanochu, sedícího u jednoho ze dvou stolů ve výčepu, a ještě než si Láska pověsil klobouk na věšák,nevrle zabručel: „Co si dáte?“

Vrchní inspektor mu stejným tónem odpověděl: „Pivo!“ a sedí si vedle svého podřízeného.

Ve výčepu bylo prázdno, ale ze sousední hostinské místnosti bylo slyšet hlasitý hovor, pleskání karet achvílemi i smích několika hostů.

Panocha ani nečekal, až se před jeho šéfem objeví naplněný půllitr, pokrčil rameny a s pohledem nakníratého pána nad pivní pípou polohlasem informoval: „Nic. Toho Mazánka samozřejmě zná, ale prýjenom od vidění, jako souseda, co tu v ulici taky bydlí. Nestará se o něj. Jeho host prý to není. Kde by mohl být, neví. Jestli se někam ztratil, tak nejspíš bude v Bohnicích, prý tam už stejně dávno patří. Akdyby se tu už vůbec neobjevil, tak prý by tu asi nikomu slza neukápla. Z toho pařeza těžko něcodostanete,“ dodal, když hostinský s porcelánovým třesknutím postavil před Lásku pivo a zmizel v kuchyniza výčepem. „Já se mu představil, a on mi na to: ‚Tak vy ste inspektor vod policie? To je vod vás hezký.,

Já jsem zase hostinskej, živnostník! Já tak akorát potřebuju, aby se tady vo mně začalo vykládat, že si ke

mně chodějí policajti pro rozum! A Mazánek mně může bejt ukradenej!‘“

Vrchní inspektor Láska se s chutí napil, otřel si pěnu a uklidnil svého podřízeného: „To nic, pane Panocha.

Tak se tedy obejdeme bez něho. Ještě si zajedeme na zdejší komisařství, požádáme je, aby nám toMazánkovo sídlo pohlídali, a vrátíme se na ředitelství.“ A než dopil pivo, v hrubých rysech seznámilinspektora Panochu s tím, co se od paní Bílkové o „husitovi“ Mazánkovi dozvěděl.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ,

v níž nově nasazené výsady

vrátí zpožděného paroháče Džordževiče

do líbánek

a doktor Míčař svými šedinami

určitě žádný práh zametat nebude

Vrchní inspektor Láska se vrátil do své kanceláře ve čtvrt na pět, a jen si sedl, zazíval, až mu zaslzely oči.Malátně hmátl po sluchátku, požádal telefonní ústřednu, aby ho spojila se státní policií v Teplicích-Šanově

a pokud možno sehnala k aparátu vrchního inspektora Mašína. Znovu zívl, pokáral se, že to byla hloupost,

pít v tom odpoledním vedru pivo, když toho tak málo naspal, a aby se aspoň trochu osvěžil, šel si umýt

ruce studenou vodou.

Když se po minutce vracel, našel přede dveřmi své kanceláře inspektora Karase s jakýmsi asičtyřicetiletým černovlasým pánem ve světle šedém dvouřadovém obleku. Karas mu popošel naproti ahlásil: „Tady pan Džordževič přišel za vámi, pane vrchní inspektore,“ a pohodil rukou k drobnému, napjatě

se tvářícímu návštěvníkovi, jehož tmavé oči za skly bez obrouček nervózně zamžikaly. „Chce si s vámi oněčem pohovořit.“

Láska si toho snědého a elegantního pana Džordževiče pozorně prohlédl, podal mu ruku a pozval ho dosvé kanceláře. Karasovi poděkoval a dal mu tím najevo, že ho při rozhovoru nebude potřebovat.

Štíhlý dvouřadový pán se posadil, popotáhl si kalhoty, navyklým pohybem si levým ukazovákem přitisklbrýle ke kořeni nosu a vcelku zbytečně se ještě jednou rozpačitě představil: „Já jsem Džordževič, panevrchní inspektore. Konstantin Džordževič. Přišel jsem za vámi, abych vám vysvětlil jeden takový hloupý

omyl. Já bych nerad…“

Nevysvětlil však ani to, co by nerad, protože ho přerušilo zazvonění telefonu. Láska vzal sluchátko, broukl:

„Slyším… ano, Láska,“ a zaradoval se: „To jsem rád, že jsem tě zastihl, Vláďo… Ale jo, všecko v pořádku,

Magda i kluci… To víš, že něco potřebuju, poslyš, Vláďo, máte vy tam nějakou vinárnu s názvemCasanova?“

Odpověď ho zřejmě uspokojila, protože se usmál, zaprotestoval: „Ale kde, na flám nemám anipomyšlení,“ na chvilku se zarazil, v rychlosti vykalkuloval, kolik toho smí jeho návštěvník slyšet, apokračoval: „Mají tam číšnici. Jmenuje se Mazánková. Karla Mazánková, svobodná, dvaadvacet let. Prosím

tě, pošli za ní někoho, ať se jí zeptá, kde žije její teta… no dobrá, tak kde bydlí, je to někde u Sázavy.Ta teta má za muže hajného a té Mazánkové se stará o dítě… Ne, jak se jmenuje, nevím… Ne, nic jinéhood té Mazánkové nepotřebujeme… Ale je to důležité, budu na drátě tak dlouho, dokud se neozveš.,

Dobrá, tak díky… a na revanš…“

Položil sluchátko, zdvihl hlavu, podíval se na svou obrýlenou návštěvu a povzbudil ji: „Tak už jsem vámzase k dispozici. O jakém omylu jste to mluvil, pane Džordževič?“ a pomyslel si: Jak to, že ten pán sesrbským či jakým jménem mluví česky stejně dobře jako já?

Pan Džordževič odtrhl pohled od okna, kam se způsobně zadíval, aby se snad nezdálo, že poslouchá věci,po kterých mu nic není, poposedl a pustil se do vysvětlování:

„Víte, pane vrchní inspektore, já jsem se dneska dozvěděl, že jste včera v hotelu Hubertus na Jílovištivyšetřovali něco, co se týká… co se týká smrti pana továrníka Hromady, a tak jsem si řekl, že snadudělám líp, když za vámi zajdu a povím vám, co se mi tam loni v prosinci přihodilo, abyste zbytečně

nemuseli…“

„Aha, chápu,“ přerušil svého návštěvníka vrchní inspektor, kterému blesklo hlavou poznání, že má předsebou žárlivého manžela, který měl koncem loňského roku tři neděle zpoždění. Chvilku mlčel, aby měljistotu, že ovládne svaly ve tváři, potom pokračoval: „My o tom omylu už něco víme.“ A protože tu verzipovažoval za překonanou, vybídl snědého pana Džordževiče: „Stačí, když mi jen stručně povíte, co se vtom Hubertusu zběhlo a kde jste byl tento týden v pondělí mezi pátou a šestou hodinou odpoledne.“

Návštěvníkovi se viditelně ulevilo. „Tak napřed k tomu Hubertusu. Stalo se to loni, pár dní před vánoci.Sedím v kanceláři na Smíchově, mohlo být asi tak čtvrt na pět odpoledne, když mi telefonuje neteř. Prými do bytu na Vinohradech přišel potrubní poštou nějaký dopis, a jestli mi ho má přečíst. Víte, je tobratrova holka, bydlí u nás… studuje v Praze chemii, představte si to, holka a chemie!, a zvědavá je

jako straka.

Nenapadlo mi, že v tom může být nějaká čertovina, a tak jí klidně povídám: Jen do toho, Milico, přečti mi

to!

Slyším v telefonu, jak trhá obálku, jak šustí papír, a potom nic. Když už mi to trvalo trochu moc dlouho,

povídám: ‚Tak co, bude to?‘ A ona se rozbrečela, a že mi to za žádnou cenu přečíst nemůže., Slovo zaslovem jsem to z ní musel páčit., Byl to anonymní dopis,“ zamračil se pan Džordževič a podíval se naLásku, jako kdyby ho podezíral z autorství té ničemnosti. „Pisatel v něm tvrdil, že má žena je mi v hoteluHubertus nevěrná. Jel jsem tam.“

„Ano, to vím. A našel jste tam pana Hromadu s někým jiným. O tom už mluvit nemusíme., Jen bych vásrád upozornil, že řešit takový problém nožem není ten nejvhodnější způsob. Jen si zkuste představit, co

všecko se mohlo stát!“

Pan Džordževič sklonil hlavu. „To já jsem si potom taky Uvědomil,“ řekl provinile. „Ale to asi ta mojemacedonská krev… Už tu sice žijeme tři generace, můj dědeček se usadil v Praze už někdy před půlstoletím, ale… Víte, on pocházel ze Skoplje… a tam ještě pořád mají ve zvyku vyřizovat podobné věcisekyrou… Když jsem si potom uvědomil, kam jsem to málem spadl, tak jsem se strašně polekal… a mocmě to mrzelo,“ prozradil na sebe s upřímnou lítostí.

„Ženě jsem o tom pověděl a taky jsem se jí omluvil., Ona tenkrát strávila odpoledne s dvěmapřítelkyněmi v kavárně Hlavovce a o ničem neměla ani tušení… Vlastně to všecko dopadlo naopak…,“trochu záhadně konstatoval se skoro spokojeným úsměvem snědý pan Džordževič. „Já bych sice toho…toho anonyma ještě dneska… kdybych ho tak dostal do ruky,“ blýskl tmavýma očima a zaťal pěst, alerychle zase změkl a pokračoval s úsměvem: „Ale když si pomyslím… Víte, já jsem ženatý už jedenáct let…

a když tenkrát žena přišla domů… zadýchaná, zčervenalá mrazem, rozesmátá… tak já ji zase viděltakovou… no jako kdysi před lety., Věřil byste, pane vrchní inspektore, že toho posledního půl roku zasežijeme s Jiřinkou skoro jako novomanželé?“

Tentokrát nemusel. Láska svůj úsměv schovávat. „Takže nakonec byste tomu anonymovi ještě měli býtvděční,“ poznamenal, trochu udivený podivnými peripetiemi manželského štěstí Džordževičových, alenajednou mu v mozku cosi zadrnčelo.

„Poslyšte, pane Džordževič,“ zeptal se tónem, který už zase byl docela vážný, „máte vy ještě ten dopis?“

„Mám,“ ochotně přikývl Konstantin Džordževič a hmátl do náprsní kapsy, potěšený, že se rozhovor s tímvrchním inspektorem vyvíjí tak utěšeně. Vytáhl černou ševrovou náprsní tašku, zalovil v hluboké zadnípřihrádce, vytáhl z ní nadvakrát přeložený list čtverečkovaného papíru a podal jej Láskovi.

Vrchní inspektor rozložil ten ohmataný a v přehybech už trochu roztřepený papír před sebou, uhladil jej ačetl:

VÁŽENÝ PANE PAROHÁČI!

CHCETE-LI SE PŘESVĚDČIT, JAK OZDOBĚ VAŠÍ HLAVY NARŮSTAJÍ NOVÉ VÝSADY, ZAJEĎTE SI DNES VPĚT ODPOLEDNE NA JÍLOVIŠTĚ DO HOTELU HUBERTUS. V POKOJI ČÍSLO DEVĚT NAJDETE SVOU ROZKOŠÍ VÝSKAJÍCÍ JIŘINKU S PÁNEM, KTERÝ VÁM NEZIŠTNĚ SNÍMÁ Z BEDER TÍHU VAŠICH

MANŽELSKÝCH POVINNOSTÍ.

19. PROSINCE 1935 DOBRÝ PŘÍTEL

Láska si ten dopis ještě jednou pomalu přeslabikoval, položil na něj ruku, vtáhl horní ret mezi zuby a spíšpro sebe řekl: „No ne, nejen přítel, ale dokonce dobrý přítel., Pane Džordževič,“ obrátil se potom nasvého návštěvníka, kterého zřejmě vytrhl z úvah o tom, jak by naložil s pisatelem toho anonymního

dopisu, kdyby ho tak dostal do ruky, „vy jste se s panem Hromadou znal?“

„No, jak se to vezme. Loni v říjnu jsem se s ním jednou viděl. Na Mělníce, při takovém vinobraní provinaře. Ona to vlastně byla spíš společenská záležitost. Pozvala mě tam konkurence, já totiž obchoduju s

jugoslávským vínem. Ve velkém. No a pan Hromada tam byl taky, ačkoliv nebyl z branže. Byl tam stakovou,“ pozdvihl ruce, „blondýnkou,“ ale potom si je jen zamnul a zahnal pokušení popsat tuplavovlásku rukama, „tedy… to byl opravdu exkvizitní… typ. Říkal jí Helenko. Kdosi nás představil, užvám ani neřeknu, kdo to byl. Chvilku jsme si povídali, potom jsme si jeden kousek zatančili, on s mouženou, já s tou jeho Helenkou, no a to bylo všecko… Ale v tom Hubertusu měl potom v prosinci nějakoujinou ženu, brunetu.“

Vrchní inspektor Láska si přejel dlaní po začínajícím strnisku na bradě a skepticky zavrtěl hlavou: „Prosímvás… to se těžko dá říct s určitostí. Dneska jsou ženy schopné měnit barvu vlasů podle toho, co si zrovnachtějí vzít na sebe,“ prohodil světácky, a sám se divil, proč vlastně chce v panu Džordževičovi mermomocí

vzbudit dojem, že na Jílovišti to přece jen mohla být ta výběrová Helenka z Mělníka. A raději uhnul odtématu, které pro paní Jiřinu Džordževičovou stále ještě skrývalo určité nebezpečí, a zeptal se: „A jak jstestrávil pondělní večer v tomto týdnu, pane Džordževič?“

Velkoobchodník s jugoslávským vínem se osvobozeně usmál. „To vám docela rád povím. Odpoledne jsemměl nějaké jednání v Obchodní komoře s panem komerčním radou Doubkem a s panem doktoremNetušilem, asi v půl páté jsme se všichni tři přesunuli do Supovy vinárny ve Spálené ulici a poseděli tamasi do tři čtvrti na sedm. V sedm hodin už jsem byl doma.“

Vrchní inspektor Láska přikývl. „Tak to by asi bylo všecko, pane Džordževič., Smím si tu ten papír zatímnechat?“ zeptal se a vzal do ruky čtverečkovaný anonymní dopis.

„Ale ovšem, Samozřejmě,“ ochotně souhlasil černovlasý Konstantin Džordževič. „Mně to na nic není.,

Ale kdybyste zjistil, který gauner mi tu sprostotu poslal, tak bych ho taky moc rád poznal,“ znovu projevil

svůj jihoslovanský temperament.

Vrchní inspektor se na pana Džordževiče chvilku zkoumavě díval, jako kdyby ho odhadoval, ještě seujistil: „Žádný další dopis toho druhu už jste nedostal?“, a když dostal zápornou odpověď, vstal. Obešelstůl, podal Konstantinu Džordževičovi ruku a řekl:

„Ještě maličkost. Abychom neurazili úředního šimla, musíme to všecko dát na papír. Zavedu vás teďvedle, kde s vámi některý z inspektorů sepíše protokol o tom, co jste mi vyprávěl.“

Láska se vrátil do své kanceláře a dlouho a soustředěně pročítal dopis adresovaný váženému panuparoháči. Potom jej odložil, vytáhl ze zásuvky psacího stolu diář Přemysla Hromady a pustil se dopodrobného zkoumání jednotlivých zápisů. Nejprve vzal list papíru a tužku, chronologicky pod sebe zapsal

všecky zkratky s čísly a pozorně je studoval, a potom to zkusil z jiné strany.

Napsal pod sebe všecka devítimístná čísla, jež v diáři objevil. Brzy zjistil, že v každém z nich je na druhém

místě jednička, na čtvrtém dvojka, na šestém trojka a na osmém čtyřka. Ušklíbl se nad tím naivnímšifrováním, vyškrtal z každého čísla ty čtyři zbytečné číslice a vypsal zbylá pětimístná čísla. Potom vzal doruky telefonní sluchátko a vytočil 42574. Po několika vteřinách vyzvánění se mu ozval starší nakřáplýbaryton: „Čermák.“ A když se Láska neozval, po chvilce znovu, už netrpělivě: „Čermák. Kdo volá,prosím?“

Vrchní inspektor opatrně zmáčkl vidlici, a když uslyšel volný tón, vytočil další číslo. Dozvěděl se, žeuživatelkou té účastnické stanice je paní či slečna s příjemným altem a jmenuje se Pavlatová. Spokojenězabručel, položil sluchátko a zadumal se nad zkratkami začínajícími A.d. Potom si vytáhl ze zásuvkypražský adresář, chvíli v něm listoval, než objevil, co potřeboval, podíval se na hodinky, a když zjistil, žeje za tři minuty tři čtvrti na šest, znovu natáhl ruku po telefonu a maličko sebou škubl, když přístrojzazvonil dřív, než na sluchátko šáhl.

Telefonistka ohlásila, že ho volají Teplice, a vzápětí se ozval jeho přítel Mašin:

„Nezlob se, Jiří, že to chvíli trvalo, ale ta tvoje Karolína, co si dává říkat Šarlot, už v tom pajzlíku není.Dala výpověď k patnáctému květnu. A v ten samý den se taky odstěhovala z podnájmu v Zelené ulici…Ovšem, policejně se odhlásila ke stejnému datu… Jako stálé bydliště uvedla: Praha, Libeň, Jirchářskádvanáct… Ale to víš, že jsme se ptali. Jenomže u toho Casanovy nikomu neřekla, kam má namířeno… Tovíš, taková bludička se časem okouká a tak zase táhne někam, kde ji ještě neznají… Ale báběWeisskopfové, své bytné, prozradila, že pojede do Hradce Králové… Ne, nic bližšího neřekla, ale nejspíš to

bude zase nějaký takový hampejz jako ten zdejší Casanova… Ne, nic tu na ni nemáme. Ta Weisskopfováříká, že jinak to byla docela slušná a pořádná holka… Ale dej pokoj, že o tom mluvíš. Rádo se stalo, škoda

že ti toho nemůžu říct víc… Pozdravuj Majdušku a pohlaď kluky…“

Láska se znovu podíval na hodinky a zvonkem k sobě zavolal inspektora Panochu.

„Prosím vás, pane Panocha,“ požádal, když se u něho inspektor objevil a tázavě se na svého šéfa podíval,

„zavolejte do Hradce Králové, ať nám tam zjistí, sedněte si a napište si to. Tak tedy: jestli tam majípolicejně hlášenou Karlu Mazánkovou, dvaadvacet let, svobodnou. Jako stálé bydliště udává Praha-Libeň,Jirchářskou dvanáct. Pravděpodobně je zaměstnaná v nějaké noční vinárně jako číšnice nebo něcotakového.“ A instruoval Panochu, na co se jí má hradecká kriminálka zeptat. „Ať nám to okamžitě zavolají

do Prahy. Ještě dnes! Že na to čekáme. Že v tom případu už máme jednoho mrtvého a jednohopostřeleného,“ kladl Panochovi na srdce. „Já si teď asi na tři čtvrti hodiny odskočím. Až se vrátím,sedneme si všichni na chvilku ke mně.“

Panocha okamžik čekal, jestli snad ještě něco nepřijde, ale když viděl, že „starý“ skončil, zamumlal„rozkaz“ a odešel do své kanceláře.

Vrchní inspektor znovu vzal do ruky adresář, nalistoval příslušnou stránku a vzal do ruky sluchátko.

„Ordinace pana doktora Míčaře,“ ozval se hned po prvním zazvonění odměřený ženský hlas.

„Policejní ředitelství, u telefonu vrchní inspektor Láska,“ rovnou spustil stroze úředně kriminalista. „Chtělbych mluvit s panem doktorem Míčařem.“ Slyšel, jak se to ženské stvoření na druhém konci nadechlo,řeklo: „Moment,“ a potom nastalo na pár vteřin ticho.

„Pan doktor Míčař dnes už končí,“ oznámila Láskovi ta sekretařící instrumentářka po krátké poradě sesvým chlebodárcem a rychle a odmítavě dodala: „Zítra ho zastihnete po deváté hodině na klinice doktoraHynka, soukromě ordinuje…“

„Musím s ním mluvit ještě dnes,“ energicky jí skočil do řeči Láska, „jen mu to sluchátko předejte!“

„Pan doktor je zaneprázdněn…,“ zadeklamovala ještě strážkyně ordinace, ale potom už se ozval sámnakvašený urolog: „Doktor Míčař! O co jde? Já už jsem dnes skončil!“

„Ale já ještě ne, pane doktore! A musím s vámi ještě teď večer mluvit!“ neudržel se Láska. „Nejde mi omočový měchýř, ale o vraždu!“

Na druhém konci bylo chvilku ticho, potom se ozvalo rezignované: „Tak dobrá. Co vlastně chcete?“

„To vám do telefonu vykládat nemůžu,“ lámal svým zavrčením už předem odpor vrchní inspektor a

podíval se na hodinky. „Za deset minut jsem u vás.“

„Tak přijďte,“ podvolil se už úplně doktor Míčař. „Ale, prosím vás, přijďte do ordinace v prvním patře, nedo bytu! Počkám tu na vás.“

Ordinaci v Londýnské ulici otevřel po zazvonění sám odborník na choroby močových cest. Když se muLáska představil, ukázal mrzutým gestem na otevřené dveře své pracovny a přivítal ho: „Jestli já jsem sito nemyslel už včera! Copak mě ten hezoun nepřestane otravovat ani po smrti? Co jsem já komu

proved?“

Proved. Sám sobě. Tím, že sis koupil za ženu dceru buštěhradského vechtra, pomyslel si vrchní inspektorLáska, když zhodnotil holou hlavu toho malého a obtloustlého pana doktora, jeho povislé syslí tváře atukové váčky pod šedozelenýma očima s těžkými víčky, a rozhodl se předstírat frontální útok:

„Kde jste byl v pondělí odpoledne mezi pátou a šestou hodinou, pane doktore Míčaři?“

Urolog jen znechuceně zavrtěl hlavou. „Tady v ordinaci, milý pane. Jako každé pondělí od čtyř do šesti.To vám mohla prozradit už tabulka na dveřích, a svědků na to mám nejmíň deseti“

„V polovině ledna jste panu Přemyslu Hromadovi vyhrožoval v jeho vlastním domě, pane doktore. Co vásk tomu přimělo?“ klidně a trpělivě pokračoval ve své linii vrchní inspektor.

Naježený urolog Míčař uhnul pohledem na vyleštěnou poniklovanou skříň s nástroji své profese a předLáskovýma očima se rychle měnil v pomrkávajícího, velice unaveného a ustaraného postaršího pána,

který si neví rady se životem.

„Vyhrožoval,“ vyhrklo z něho. „No vyhrožoval,“ poškubl rukama na psacím stole. „Ale to taky bylovšecko… Prosím vás, copak o tom musím mluvit?“ dodal zmučeně.

Láska pochopil, že pro toho možná úspěšného lékaře a docela určitě neúspěšného manžela znamenáhovor na toto téma cosi jako výslech třetího stupně, a proto se rozhodl změnit taktiku:

„Vy jste tenkrát dostal anonymní dopis, že pane doktore?“

A když viděl, že jeho protějšek dál nepřítomně civí na nablýskanou skříň, ponořený do neveselýchmyšlenek, s kterými se mu nehodlá svěřit, pokračoval:

„Nebyl jste sám. Takové dopisy dostalo několik lidí. Před vámi i po vás. Dopisy s nepravdivým obsahem,“zdůraznil a šáhl do kapsy.

Doktorovi Míčařovi ta samaritánská lež škubla hlavou. Jeho skleslost jako kdyby odfoukl vítr. Zvědavě sedíval, jak vrchní inspektor vytahuje z obálky složený čtverečkovaný papír. „Ukažte to,“ natáhl ruku, položil

dopis před sebe a dychtivě jej četl.

Láska ho pozoroval, viděl, jak ho věta o „rozkoší výskající Jiřince“ zarazila, jak si ji čte ještě jednou, jakznovu, teď už pomaleji, hltá ten útěšný hanopis určený neznámému druhovi v utrpení, pokládá jej na stůl

a zdvíhá těžký pohled k němu. Trpělivě čekal.

Doktor Míčař se znovu podíval na ten čtverečkovaný papír a položil prst na datum.

„Je to tak,“ přiznal konečně, „já dostal podobné svinstvo. Letos patnáctého ledna. Bylo to ve středu.Pošťák mi to přinesl odpoledne asi ve čtyři hodiny,“ soukal ze sebe trpce, a Láska na něm viděl, jak se mu

to nešťastné lednové odpoledne bolestně vrylo do paměti.

„Rukopis byl stejný, papír taky. Obsah…,“ doktor Míčař sklopil pohled na dopis, „obsah byl pochopitelnětrochu jiný… ne tak konkrétní jako tahle prasečina, ale zato o hodně sprostší… Psal to určitě jedenčlověk… Poslyšte, pane vrchní inspektore,“ oživl najednou, změnil tón a byl skoro zdvořilý, „můžete mi říct…“

„Nemůžu,“ zavrtěl hlavou Láska. „Není to moje tajemství. Řeknu vám jen to, že ten člověk se tenkrát doHubertusu rozjel, s Přemyslem Hromadou se setkal a přesvědčil se, že jeho žena byla nařčena naprostobez důvodu… Musím vás ovšem požádat, abyste si tu informaci nechal pro sebe. Důsledky…“

„Nedělejte si starosti,“ vpadl mu do řeči doktor Míčař. „Já s tím…,“ odmlčel se a znovu se olověnýmpohledem zavrtal do skříně u stěny, jako kdyby tam viděl výstup, který měl tenkrát v lednu se svou

ženou, „já s tím nikde hauzírovat nebudu.“

„Máte ještě ten dopis?“

„Nemám,“ pomalu zavrtěl hlavou urolog. „Žena mi ho tenkrát vytrhla z ruky, roztrhala a spláchla.“

„To asi bylo to nejrozumnější, co s ním mohla udělat,“ zamyšleně zabručel Láska a znělo to skoropřesvědčivě.

Doktor Míčař se na něho vděčně podíval, sešpulil masité rty a přikývl: „Asi máte pravdu.“

Tak těch dopisů bylo nejméně šest, nutil se Láska do soustředění, když se vracel na policejní ředitelství,ale myšlenky ho neposlouchaly a pořád se vracely k „uřvanému plešatému Otýlovi“ ze zlomyslně přesného

protokolu koncipisty Bernáta a k starci ze slavné třetí kapitoly Hamsunovy Viktorie, který svými šedinamizametal práh své milované.

Ale co, zahnal nakonec tu hořkokyselou úvahu o nekomické směšnosti paroháčů z vlastního přičinění.Doktor Míčař svými šedinami určitě žádný práh zametat nebude.

KAPITOLA PATNÁCTÁ,

ve které septimán Kubata kouká jako vrah,

po Karle Mazánkové se slehne zem

a slečna Boženka Sýkorová vypráví

jednu strašně starou historii

„Zatím nic,“ vrtěl na policejním ředitelství hlavou inspektor Panocha, mrzutý, že svému šéfovi nemůžehlásit nic příznivějšího. „Ten Hradec se sice už ozval, ale žádnou Karlu Mazánkovou tam policejněpřihlášenou nemají.“ A když viděl povytažené obočí vrchního inspektora, rychle dodal: „Měl jsem na drátěrevírního Slánce. Vysvětlil jsem mu, jak nutně potřebujeme tu tiplici sehnat, a on mi slíbil, že se podívajína všecky putyky a pajzly, co jich tam mají. Do osmi prý se ozve znovu.“ A s pohledem na hodinky: „ještě

na to má něco přes hodinu.“

Láska odměnil Panochovu píli a snahu hubeným „hmm“, pár vteřin se na inspektora nepřítomně díval,potom stočil pohled na telefonní přístroj a zeptal se: „Pan Bernát už se vrátil?“ A když uslyšel, žekoncipista přišel už někdy před půl hodinou, požádal: „Tak sem za pět minut všichni tři přijďte. Podíváme

se, jak vypadáme a co všecko máme v hrsti.“

Sotva osaměl, sáhl po sluchátku. Panochova poznámka o čase mu připomněla manželskou povinnost, ježse v posledních třech letech vyvinula z původně nezávazného návyku hlásit kolem sedmé večer ženě, žese ještě zdrží, povědět jí, anebo také nepovědět, kdy asi přijde, a vyměnit pár vět s kluky. Když se mupráce dařila, dělával to trochu rozmrzele, jako kdyby mu bylo líto plýtvat časem na banality, když mu nešla od ruky, býval srdečnější a s povděkem užíval té pupeční telefonní šňůry, jež ho spojovala s pevným

zázemím rodiny.

„Ale to víš, Majduško, že už jsem něco jedl,“ ubezpečil svou ženu, a protože Majduška si z té neurčité

formulace vyvodila své, musel si vyslechnout už mnohokrát reprizovanou filipiku na téma: Obložené

chlebíčky nejsou žádné jídlo, to je jen taková planota, takové šidítko, které šidí žaludek i kapsu! A kdyžjeho žena vzápětí přešla k tomu, co dnes vařila k večeři, pobaveně konstatoval, že vynález lordaSandwiche tentokrát vyvázl bez obvinění, že způsobuje žaludeční vředy, a rychle ji ujistil, že do desetipravděpodobně bude doma… ale ovšem, unavený a ospalý už je pořádně… ne, nic mu chystat nemusí… a

ratolesti odbyl: „Těm uličníkům řekni, že jim přeju dobrou noc!“

Když chvilku nato vstupovali do Láskovy kanceláře jeho podřízení, dívali se Karas s Bernátem na vrchníhoinspektora, jako kdyby si chtěli ověřit Panochovu informaci, že „starej je dneska nějakej divnej“. Rozsadilise v obvyklém pořádku a čekali, až „šéf“ spustí.

Ten se však k tomu neměl. Chvilku mlčel a potom vyzval koncipistu Bernáta: „Tak vyprávějte, paneBernát, jak jste pochodil na výletě do Velkého Meziříčí!“ Tónem, jako kdyby ta exkurze do dívčíhopenzionátu rodinné školy byla jen jakási kriminalistická etuda, na které stejně nezáleží.

Mladý právník to vycítil. Sáhl do postranní kapsy rezavého saka, rozevřel notes, zalistoval v něm a začalrozpačitěji než jindy: „Vaše domněnka se potvrdila, pane vrchní inspektore. Ta slečna Brzobohatá siskutečně hodně lámala hlavu nad tím, kdo tenkrát mohl otci o jejím poklesku telefonovat, a došla kzávěru, že to nemohl udělat nikdo jiný než septimán Kubata,“ koncipista Bernát se podíval do zápisníku,„Jaromír Kubata, který bydlí za rohem od nich, v ulici Na Šafránce, někde hned na kraji. Na Štvanici jelatenkrát na Zelený čtvrtek s ním. A…,“ mladý kriminalista se na zlomek vteřiny zarazil, protože se mu s tou

bombou vůbec nechtělo ven, „a Hromadu prý určitě nezastřelil nikdo jiný než on.“

„Cože?“ škubl sebou Láska. „Copak ona už o tom věděla?“

„Věděla,“ přikývl koncipista Bernát a znovu před sebou uviděl skoro ještě dětský obličej sedmnáctiletéVěrky Brzobohaté, rozrytý upřímným, nedětským žalem, a její chvějící se ústa, z kterých musel, sámdost rozechvělý a nejistý, každou souvislou větu zrovna dolovat. „Už včera k večeru jí to zatelefonovalajedna její kamarádka, nějaká Mirka Kamarýtová z Vinohrad, která se o Hromadově smrti dočetla vnovinách… Tam už to asi věděl kdekdo.“

„Jak to?“

„No, podle toho, jak se tam na mě dívali a jak se mnou mluvili.“

„Prosím vás, pane Bernát, trochu soustavněji a víc zeširoka,“ ztrácel trpělivost vrchní inspektor, kterého tazpráva trochu zmátla. „Co vám všecko vyprávěla ta Brzobohatá?“

Koncipista Bernát zrozpačitěl ještě víc. Láskovo vybídnutí ho vrátilo do honosného „salónu pro návštěvy“,kam ho zavedla upjatá, dokonale spisovná a bezpohlavní ředitelka toho vznešeného ústavu, kdyžrezolutně odmítla pustit svou svěřenkyni s tím mladým mužem do města, znovu měl před očima pláčemztrhaný obličej Věry Brzobohaté, a tak se raději znovu utekl ke svému zápisníku.

„No, tak na tenis ji pozval ten septimán. Ten Jaromír Kubata. A ona, protože prý to byl dotěra a dolízalza ní už od loňských prázdnin, s sebou vzala kamarádku, tu Kamarýtovou. Na Štvanici přijeli ve třech, akdyž se pro ně uvolnil kurt, tak i ve třech hráli. Někdy po desáté se tam objevil Přemysl Hromada a hnedse projevil jako kavalír. Nabídl se, že zaskočí do debla, prý to od něho byla oběť, protože hrál jakoTilden a ti tři toho moc neumějí, a vůbec prý se…“ a koncipista Bernát vzdychl a na chvilku se zarazil.Měl sice v dobré paměti uvzlykaný výlev slečny Brzobohaté o vznešeném chování rytíře svatého gráluPřemysla Hromady i jeho závěr: ‚A to si musíte představit, že ještě loni si mě vůbec nevšim!‘, ale přednést

jej vrchnímu inspektorovi si netroufal, a tak jej zkrátil a převedl do hutné prózy: „A vůbec prý se k ní

choval moc… moc hezky.“

Vrchní inspektor Láska sice chápal, že ten mladý adept řemesla kriminalistického mu poctivě referuje ovýsledcích svého celodenního, pro něho chvílemi jistě i dost nepříjemného lopocení, ale únava a taképravděpodobnost, že všecka ta námaha vede nesprávným směrem, způsobovaly, že v sobě muselpřemáhat vzrůstající podráždění. Proto se mu docela ulevilo, když do Bernátova: „No a asi ve tři čtvrti na dvanáct, když Hromada s Brzobohatou odpočívali a nechali hrát ty druhé dva…“

zazvonil telefon.

Vzal sluchátko, broukl: „Ano, Láska,“ chvíli poslouchal a vyplňoval všecka nadechnutí svého partnera jensamým „ano“ a „rozumím“. Nakonec zklamaně zahučel: „Tak díky… Co se dá dělat, pane revírníinspektore… tak dobrou noc!“ a zavěsil.

Pár vteřin se ještě zamyšleně díval na telefonní přístroj, potom přeběhl pohledem po svých podřízených aoznámil jim: „Po té Karle Mazánkové se slehla zem. Hradečtí tvrdí, že u nich v žádném nočním podnikuurčitě nepracuje. Prý je obtelefonovali do jednoho a do některých i zašli., Hrom aby do toho!“ zaklel.„Bez ní se těžko dostaneme dál… Že bychom po těch dvou vyhlásili celostátní pátrání?“ zauvažovalnahlas, ale z tónu jeho hlasu bylo slyšet, že se mu do toho vůbec nechce. „No jo, ale to by znamenalonapřed získat souhlas a ten už dneska sotva dostaneme…,“ pokračoval v samomluvě, „… zapřáhnoutčetníky… Ale co… uvidíme zítra., A tak se nám to po obědě slibně rozvíjelo,“ zalitoval a na chvilku seodmlčel.

Jeho tři podřízení se tvářili jako na zádušní mši za vzdáleného bratrance a nechtělo se jim promluvit,

dokud se „starý“ nevzpamatuje.

Netrvalo mu to dlouho. Láska se podíval na Karase, potom přeběhl pohledem na Bernáta a zeptal se:„Víte všichni, co se nám od rána podařilo vyšetřit?“

Ukázalo se, že inspektor Panocha už stačil kolegy stručně informovat o všem, co se ten den zběhlo.

„Tak to tedy shrneme,“ oblékl se Láska do majestátního plurálu. „Všecko ukazuje na toho účetního

Mazánka. Motiv, nátura, zmizení jeho i dcery, možnost dostat se ke zbrani u toho švagra hajného, znalost

životního prostředí a zvyků zastřeleného Hromady… Takže teď už možná bude stačit vyslechnout

Mazánka a jeho dceru.

Tu mladší, Růženu. Asi jsou oba u toho hajného, po tom maléru v Klánovicích děvče pravděpodobněuteklo k němu a táta se asi rozjel za ní. No jo, ale kam? Někam na Sázavu je trochu příliš široký pojem,

když nevíme, jak se ten hajný jmenuje…“

Najednou ožil. „Vlastně je tu ještě jedna možnost,“ řekl už veselejším tónem a vytáhl zásuvku na levéstraně psacího stolu. Jeho podřízení zbystřili pozornost.

„Zeptáme se zaměstnanců v dílně, kde ta Růžena Mazánková pracovala, jestli o její tetě na Sázavě nevědí

něco přesnějšího.“ A rozložil před sebou pražský adresář a hledal v něm kožešníka, který má obchod vJindřišské ulici a dílnu někde u Vyšehradského nádraží.

„Tak to bychom měli,“ prohlásil s uspokojením, když našel, co hledal. „Kožešník Kopecký. Krám má vJindřišské, dílnu v Neklanově třicet jedna. Po ránu se tam vypravte, pane Karas,“ obrátil se na staršího zinspektorů, ale potom mu napadlo, že sám nebude mít ráno nic důležitějšího na práci, a tak změnildispozici: „Ačkoliv… víte co, já tam zajdu sám.“

„Takže teď už je vlastně zbytečné, abych ještě…,“ osmělil se koncipista Bernát, ale vrchní inspektor ho ani

nenechal domluvit.

„Zatím ještě není vůbec nic zbytečné, pane Bernát,“ poučil koncipistu. „Nejsme ještě tak daleko, abychomsi mohli dovolit pustit se zřetele jedinou stopu. Jen tu svou historii klidně dopovězte!“

Koncipista se na Lásku udiveně podíval, nejistě zamžikal, ale potom se vzmužil a vzal celou věc zkrátka:

„Tak tedy před polednem pozval Hromada tu Věru Brzobohatou na oběd, řekl jí, že tam má vůz a mohliby to spojit s výletem za město. Navrhl restauraci André, prý se tam výborně vaří, no a ten septimánvšecko slyšel. A koukal prý, jak se vyjádřila slečna Brzobohatá, jako vrah. Ona to pozvání přijala a…,“maličko se zarazil, protože si vzpomněl, že ještě když mu o tom v „salónu pro návštěvy“ vyprávěla,

vypadala, jako kdyby jí Hromada nabídl povýšení do šlechtického stavu, „a nechala tu svou nepovinnougardedámu se zhrzeným nápadníkem na Štvanici a odjela.“

„Zbytek už známe,“ mávl rukou vrchní inspektor.

„Víte co, vy se zítra za tím mládencem vypravíte, pane Bernát. V jeho rodině si zjistíte, do kteréhogymnázia chodí, a tam si ho na chvilku vytáhnete na chodbu. Doma i ve škole na to jděte opatrně, abyste

mu nějak nepoškrábal pověst, ale na kluka uhoďte energicky… ať máme jasno. A nezapomeňte hovyzpovídat, co dělal v pondělí k večeru.

Tak to by snad pro dnešek bylo všecko,“ dodal po chvilce a rozhlédl se po svých podřízených. „Nebo snadještě někdo něco máte?“

Neměli nic, a tak je Láska poslal domů, sedl si k psacímu stroji a začal ťukat hlášení vládnímu radoviChocholoušovi. Už s tím byl skoro hotov, když mu napadlo, že by se snad měl zmínit o anonymníchdopisech, které dostali Konstantin Džordževič a doktor Míčař, ale po krátkém přemýšlení ten nápad zavrhl,

protože by mu u jeho nadřízeného stejně asi vynesl jen výtku, že se utápí v neperspektivníchpodružnostech. Dopsal a podepsal, zazvonil na službu, ale ještě než přišla, sáhl do náprsní kapsy, vybral z

tašky navštívenku prokuristy firmy Hermes a chvíli ji zamyšleně obracel v prstech. Podíval se na hodinky,zamručel si pro sebe: Ale co, tři čtvrti na osm je pořád ještě civilizovaná doba, a když se zbavil hlášení,sáhl po telefonním sluchátku.

Dunivý bas, který se ozval, se mu vlastně ani nemusel představovat. Láska se ohlásil, omluvil se, že ještětak pozdě vyrušuje ze zaslouženého odpočinku, a pokorně požádal: „Prosím vás, pane prokuristo, mohlbyste mi říct, kde bydlí vaše sekretářka slečna Sýkorová?“

Na druhé straně bylo vteřinku ticho, potom se ozvalo: „To vám samozřejmě říct můžu. Slečna Sýkorovábydlí U válcového mlýna sedmnáct. Je to v Holešovicích. A… a můžu se zeptat já vás, na co topotřebujete vědět?“

„Ale ovšem, pane prokuristo,“ ochotně odpověděl Láska. „Do případu se nám zamotaly jakési anonymnídopisy, a tak se chci slečny Sýkorové zeptat, jestli snad o tom něco neví. Asi to bude nějaká hloupost, ale

, znáte to přece: Dokud jsme případ neobjasnili, musíme se plahočit za vším, co nám přijde pod ruku… Aprotože čas už nás honí a nadřízení tlačí…“

„A co ten Mazánek?“ přerušil ho svým nejklidnějším hlasem prokurista Kafka.

„Mazánek?“ pomalu a jakoby udiveně po něm opakoval Láska. „S tím jsme zatím ještě nemluvili. Mockrátvám děkuju, pane prokuristo, a přeju vám dobrou noc!“

Vrchní inspektor Láska vystoupil ze služební pragovky před domem číslo sedmnáct v krátké holešovickéulici U válcového mlýna, přeběhl rychlým pohledem po nevzhledném dvoupatrovém činžáku, ozdobenémna římse prvního patra čtyřmi hlavami vousatých a vlasatých starců s dokořán otevřenými ústy avytřeštěnýma očima, připomínajících zatracence z Dantova pekla, a za doprovodu Marinarelly, ryčně seřinoucí z otevřeného okna v přízemí, vešel do chodby.

Vystoupil po čtyřech schodech a v postupujícím soumraku jen s námahou objevil na zarámovanémseznamu nájemníků okénko se jménem RUDOLF SÝKORA. Opatrně nasál kyselou vůni segedínskéhoguláše, peroucí se o prvenství s pachem vařeného květáku, a vyšel do prvního patra. Rozhlédl se počtyřech dveřích, už na druhých z nich objevil černý skleněný štítek s nápisem, který hledal, a protožetlačítko zvonku nenašel, lehce zaklepal.

„Božka, někdo klepe!“ ozval se vzápětí za dveřmi ostrý vysoký hlas a Láska pochopil, proč schodiště tohopředměstského domu má takovou hutnou atmosféru, že byty tu nemají předsíně a z chodby se vcházírovnou do kuchyní. Chtěl vzít za kliku, ale byl tam jen ohmataný mosazný knoflík, a tak čekal, až se dveře

otevřou. Dočkal se za několik vteřin. Ve škvíře se nejprve objevil nos s jedním okem, potom celá tvářsekretářky Boženky Sýkorové.

„Jé, to jste vy!“ vyletělo z ní, ale z tónu, kterým to bylo vysloveno, nemohl Láska ani při nejmenší vůlivyvodit, že jeho příchod byl přivítán s nadšením.

„Ano, já, slečno, Sýkorová,“ řekl, pozdravil, pokusil se o úsměv a omluvil se za to pozdní přepadení.

Boženka Sýkorová si přejela oběma rukama po účesu, který z ní spolu s župánkem kimonovitého střihu svelkými bílými květy dělal smutnou, zestárlou gejšu, pozvala kriminalistu dál, zavřela za ním dveře apředstavila ho své matce, jež seděla u kuchyňského stolu a nevraživě tu nezvanou návštěvu pozorovala:„To je pan inspektor… pan vrchní inspektor Láska, co vyšetřuje…“

„Já vím,“ skočila jí do řeči hubená stará paní s utaženým šedivým drdůlkem, scvrklé ruce položené vedlehromádky rýže, kterou na chvilku přestala přebírat, „toho zastřeleného pana Hromadu.“ A podívala se naLásku pohledem, z kterého se dalo soudit, že orgány zákona a pořádku nepatří zrovna do té kategorie lidí,

jež na potkání zahrnuje vřelými city.

No, toho zastřeleného zrovna ne, poopravil ji v duchu vrchní inspektor a nahlas se pokusil trochu si tunevrlou stařenku s černou hůlkou, opřenou o hranu stolu, a tlustým obvazem nad pravým kotníkemnaklonit: „To víte, služba je služba. Když se něco takového stane, musíme se snažit co nejrychleji všeckoobjasnit, a tak nám nezbývá, než obtěžovat slušné lidi i v době, kdy už má každý rád trochu klidu…,“ alekdyž viděl, že v té scvrklé, jakoby mumifikované panovačné tváři se nepohnul jediný sval a bledé šedivéoči s bezřasými víčky se na něho dívají stále stejně nepřátelsky, obrátil se na dceru Boženku, zakrývajícírozpaky nad chováním maminky plachým úsměvem: „Mohl bych s vámi chvilku mluvit, slečno Sýkorová?“čímž bylo zároveň řečeno: o samotě.

Boženka Sýkorová otevřela ústa, ale dřív než mohla něco říci, ozvala se její matka: „Co s tím má mojedcera společnýho? Ta ho nezastřelila. Tý dejte pokoj! Beztak už nás kvůli tomu drbe celej barák!“

„Vaši dceru přece nikdo nepodezřívá,“ snažil se o zdvořilý a přesvědčivý tón Láska. „Chci se jí jen naněkolik věcí zeptat, protože byla sekretářkou pana Hromady.“

A protože si uvědomil, že v bytě té nevrlé stařeny by neměla dost klidu Boženka Sýkorová ani on, dodalna adresu sekretářky firmy Hermes: „Nezdržím vás dlouho. Jen asi půl hodinky. Počkám na vás předdomem v autě.“

Když viděl, že sekretářka Boženka bezradně přeběhla pohledem po svém umělohedvábném županu,přidal: „Nemusíte se na to nijak zvlášť oblékat.“ A aby vyloučil námitky její nelaskavé kostnaté maminky,

pozdravil a odešel.

Rozčilením zrudlá Boženka Sýkorová vyběhla z domu asi za pět minut a za dalších pět minut už seděla sLáskou v tiché kavárně Zimního stadionu na Štvanici.

„Nesmíte se na maminku zlobit,“ pokoušela se omluvit starou paní, do jejíž podoby už sama pomalu

vrůstala, „maminka už jiná nebude.“

Proč bych nesměl, řekl si Láska a rozhlédl se po kavárně. Konstatoval, že čtyři dvojice milenců, nudící sepár postarších manželů ani dva čtenáři novin je rušit nebudou, objednal u filmového milovníka v číšnickéroli dvě kávy a nahlas sekretářku Boženku uklidnil: „To nic. Staří lidé bývají divní, zvlášť když je něcovyruší z klidu.“ A rovnou přešel k věci: „Slečno Sýkorová, víte o tom, že v posledním roce docházelyrůzným lidem v Praze anonymní dopisy, obviňující pana Hromadu z toho, že adresátům svádí manželky?“

Staropanenské slečně se zachvěly rty a její poplašený pohled Láskovi řekl, že postelové záležitosti jsoupro ni tabu, že to je téma, o kterém nechce vůbec s nikým hovořit, a tak rychle odbočil jinam: „Už loni vprosinci se jeden takový záměrně mystifikovaný manžel pokusil pana Hromadu probodnout. Slyšela jste o

tom?“

Boženka Sýkorová stiskla rty a pomalu zavrtěla hlavou. A když ten strašně úřední vrchní inspektor nicneříkal a jen se na ni upřeně díval, vypravila z vyschlého hrdla: „Ne… o tom jsem neslyšela…,“ anešťastně se usmála, jako kdyby se chtěla rozplakat. „Ono se o panu Hromadovi povídalo… moc ošklivých

věcí…“

„Ošklivých věcí?“

„No… o něm a o ženských,“ přemohla se slečna Boženka a potom už trochu plynuleji pokračovala: „Ale když říkáte, že někdo o něm posílal dopisy, tak to v dubnu…,“ a zmlkla, protože najednou dostala strachmluvit o věcech, které pro ni mohly znamenat nepředstavitelné množství nepříjemností.

„Co se stalo v dubnu?“ mírně naléhal Láska.

„No, v dubnu,“ s nechutí ze sebe vypáčila věrná sekretářka svých šéfů, ale potom ji nakousnutá větapřece jen donutila pokračovat, „… v dubnu se pan Hromada s panem Kafkou strašně pohádali… Oni se…oni se od loňského podzimka vůbec hádali dost často.“

„O čem se pohádali?“

„To já nevím,“ zdvihla úzká ramínka slečna Boženka a chopila se šálku s kávou a lžičky, jako kdyby tobyla kotva, která nedovolí, aby její život vyjel z koleje, po které by tak ráda dojela až na konečnou.

Zastavit se však už nemohla.

„On tenkrát… On tenkrát pan Hromada po ránu přišel a rovnou vpadl k panu Kafkovi. Ani neklepal… achvíli tam na sebe hrozně křičeli… Já slyšela rámus, ale nerozuměla jsem jim… on má pan Kafkačalouněné dveře, ale… ale když pan Hromada odcházel, tak ještě v otevřených dveřích na pana Kafkuvykřikl…,“ a slečna Sýkorová se zarazila a prosebně se na Lásku podívala, jako by ho chtěla požádat, abytu větu nemusela vyslovit. Ale vrchní inspektor se tvářil, jako kdyby neviděl, jaké trápení ta slečna naproti

němu prožívá, a tak s tím musela ven:

„Nikdo jiný to anonymní svinstvo na svědomí nemá!“ To vykřikl pan Hromada a práskl za sebou dveřmi. Ahned odjel někam pryč.

Pan Kafka potom dělal, jako kdyby se vůbec nic nestalo, za pár minut si mě pozval na diktát, ale… alekdyž jsem se vrátila ke svému stolu, byla jsem z toho tak strašně rozrušená, že mi všecko padalo z ruky…

Pořád jsem o tom přemýšlela… a najednou jsem si vzpomněla,“ pomalu se rozhovořovala BoženkaSýkorová, hnědé oči s tmavými stíny upřené do tváře svého přísného zpovědníka, „že den předtím si panKafka k sobě zavolal pana Šnajdra, co u nás jezdí s dodávkou… bylo to chvíli po obědě… a poslal ho nahlavní poštu. Bylo mi to divné, protože normálně se o poštu starám já, ale byla bych to pustila z hlavy,kdyby… kdyby nebylo toho rámusu druhý den.

Pan Šnajdr totiž… víte, on je to takový pytel nedobroty, pořád dělá samé hloupé a sprosté vtipy… kdyžodcházel od pana Kafky, zastavil se u mě a povídá mi: Jedu na hlavní poštu, slečno Boženko. Nemám sezaslavit u Hulaty a přivézt vám…“ slečna Boženka zrudla a sklopila oči, „,… přivézt kilo prasečích ocásků?“dopověděla statečně.

„Otočila jsem se na něho a vynadala mu, a přitom jsem si všimla, že má v ruce bílou obálku s adresou

psanou rukou.“

„Velkými písmeny,“ doplnil Láska.

„Ano,“ překvapeně se podívala Boženka Sýkorová na vrchního inspektora. „Adresa byla napsaná tiskacími

písmeny.“

Láska několik vteřin mlčel a díval se na lampu na mostě, jež se právě rozsvítila. Potom se vrátil pohledemke své společnici a zamyšleně řekl: „Já tomu nerozumím. Pan Kafka přece má krásný plat a k němu ještě i

podíl na zisku, v podniku si vládne, jako kdyby mu patřil, tak proč se ti dva museli hádat?“

Boženka Sýkorová neprojevila překvapení nad tím, jak dobře je ten pán od policie informovaný o vnitřníchzáležitostech firmy Hermes, a jen s ním smutně souhlasila:

„To já taky nevím. Mně to jenom bylo hrozně líto,“ vyhrklo z ní. „Vždyť já je přece oba znala od malička…a mívala jsem je oba ráda,“ a podívala se na Lásku, jako kdyby se o něho chtěla opřít. „Ale třeba to bylokvůli té… kvůli té strašně staré historii.“

„Kvůli jaké historii?“ lhostejně se zeptal Láska, aby starou slečnu nepoplašil.

Boženka Sýkorová se zadívala kamsi za Láskovo levé rameno, chvilku se ještě rozhodovala, jestli má o téstrašně staré historii vůbec začít, ale nakonec přece jen spustila: „Já jsem sice občas zaslechla narážku, z které jsem si neuměla nic vybrat, a snad bych dodnes nevěděla,

o co šlo, kdyby nebylo té scény… Bylo to brzy po smrti staršího pana Hromady, pan Přemek byl tenkrátna studiích v Anglii. Za panem Kafkou jednou přišla jeho maminka a náhodou se u něho sešla se svoušvagrovou, s paní Hromadovou… Nevím, kvůli čemu to vlastně začalo… ale najednou na sebe ty dvě nóblpaní začaly křičet jako báby na trhu., Hned nato si dal pan Hromada vytapecírovat ty dveře.“

„O co šlo?“ zeptal se Láska, když se mu mlčení slečny Boženky zdálo už příliš dlouhé.

„O věno,“ vyletělo z Boženky. „Vlastně o druhou půlku věna paní Kafkové. Hromadovi prý ji o tu půlku…

okradli.“

„Okradli?“

„Z toho, co jsem slyšela, jsem tomu rozuměla asi takhle,“ už plynule vyprávěla Boženka Sýkorová. „PaníKafková je starší a taky se dřív vdávala. Její otec, starý pan Hromada, vyplatil po svatbě jejímu muži jenpolovinu věna, ono to i tak muselo být hodně peněz, druhou půlku že vyplatí až za pět let, až uvidí, jakmladí hospodaří.

Víte, on napřed nechtěl, aby si jeho dcera toho pana Kafku vzala… a asi dobře věděl proč, ale ona si hovytrucovala. No jo, ale brzy po svatbě byly peníze fuč, něco prasklo na dluhy, něco se prospekuloval naburze, a pan Kafka, otec pana prokuristy, chtěl tu druhou půlku.

Starý pan Hromada se proti tomu opřel… že dřív jak za pět let nedá… a musely kvůli tomu být ošklivérámusy… Já nevím, jestli to spolu nějak souvisí, ale asi za rok po svatbě paní Kafkové starý pan Hromadaumřel a všecko zdědil syn, tatínek pana Přemka. To byl přísný a spravedlivý člověk, i když… To vám

jednou…“

„A asi taky zdědil povinnost vyplatit tu druhou půlku věna,“ rychle vrátil vrchní inspektor BoženkuSýkorovou k jádru příběhu.

„Ano,“ přikývla slečna. „Ale on to neudělal. Prý řekl, že do bezedného pytle peníze cpát nebude. Rozšířilza ně podnik… že prý tak svou sestru zabezpečí mnohem líp.“

„A co ten pan Kafka?“

„Ten?“ vrátila se slečna Sýkorová očima daleko do minulosti. „Utekl od ženy i od syna… a říkalo se, žešpatně skončil… prý někde v Maďarsku., Ale to všecko se stalo už hrozně dávno, ještě předtím, než jsem

tam nastoupila do práce.“ A slečna Sýkorová zmlkla.

Mlčel i Láska. Tak vida, říkal si, a obrázek má hned jiné pozadí. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by se měl

zeptat, co tím slečna Sýkorová myslela, když mu odpoledne o panu Kafkovi řekla: „Proto on taky,“ alehned ten nápad zahnal jako teď už docela bezpodstatný.

Vytáhl z kapsy notes, zapsal si několik poznámek, potom v něm zalistoval zpátky, na chvilku se zamyslel,zkoumavě se na Boženku Sýkorovou podíval a zeptal se: „Poslyšte, slečno Sýkorová, byla vy jste večtvrtek jedenáctého června vůbec v zaměstnání?“

Zasloužilá sekretářka firmy Hermes se na vrchního inspektora podívala dotčeně: „Určitě!“ ujistila ho. „Jájsem za všecky ty roky byla nemocná akorát čtyřikrát,“ prohlásila hrdě. „Naposled v devětadvacátém vbřeznu, to jsem měla zápal plic., Ale, počkejte…,“ zarazila se najednou, „ve čtvrtek jedenáctého… tobude zítra čtrnáct dní… to jsem odešla z kanceláře už v jednu. Musela jsem na pohřeb. Na vysočanskýhřbitov. Umřel starý Suchomel, bylo mu teprve dvaašedesát. On u nás pracoval skoro čtyřicet roků a panKafka mě tam poslal… jako za podnik. Do kanceláře jsem se ten den už nevrátila.“

Dopověděla a překvapeně se na Lásku podívala. Bylo jí divné, proč ten ještě před okamžikem docelapřátelský pan vrchní inspektor se na ni pro tu omluvenou absenci tak zamračil a tváří se, jako kdybyzahlédl čerta. Nemohla vědět, že kriminalista se na pár okamžiků stal společníkem jiné slečny, mladší apůvabnější, a že tu slečinečku se šťastným dolíčkem ve tváři doprovází na její cestě do vily v bubenečskéTišině.

Vrátil se za několik vteřin. Studený a nepřátelský. Na slečnu Sýkorovou se podíval, jako kdyby se divil, cou jeho stolu dělá, otočil se po vrchním a zdvihl ruku, aby ho na sebe upozornil. Zaplatil, požádal oúčtenku s razítkem a datem a vstal, jako kdyby najednou pospíchal na vlak.

Vstala i slečna Boženka Sýkorová. Celá se najednou scvrkla, pobledla, v očích se jí objevil strach z čehosineznámého a hrozivého, co teď vyzařovalo z toho mrazivě chladného pána od policie.

Láska zachytil její pohled, rychle uhnul očima na složitý, do smolné černi obarvený účes, který tustaropanenskou slečnu neměnné zdobil jistě už z dob před první světovou válkou, uvědomil si, že tamadam Butterfly, jež se možná nedočkala nejen sloupečku kouře z parníku, ale třeba vůbec ničeho, na co

snad kdysi v mládí čekala, za nic nemůže, a aby jí vrátil trochu barvy do tváří, prohlásil nemotorněkonverzačním tónem:

„Podívejme, a venku už se zatím docela setmělo,“ jako kdyby to byla nepřístojnost, která se vůbec nedalaočekávat.

Slečna Sýkorová se v chůzi podívala na okno, zjistila, že ten pan vrchní inspektor si nevymýšlí, a stáleještě nejistým hlasem odpověděla: „No jo, vždyť už taky je devět pryč.“

Láska odvezl slečnu Sýkorovou před dům s neslyšně řvoucími sádrovými vousáči, rozloučil se s ní, vzkázalpozdravení mrzoutské paní mamince a požádal řidiče, aby ho odvezl domů na Spořilov. Byl takzahloubaný do svého případu, že cestou vůbec nepromluvil. Až když vůz zastavil a Láska vystupoval,zničehonic se zeptal řidiče, kníratého mrože, který sloužil nejméně o deset let déle než on:

„Pane Vajda, vy přece máte dceru?“

„Mám,“ překvapeně přikývl řidič. „V Šumperku. Vdala se až na severní Moravu a žena teď má pořád

škuby…“

„A co věno, dal jste jí nějaké věno?“

„Prosím vás, pane vrchní,“ zahučel pan Vajda, čím dál víc udivený Láskovými otázkami, „policajt a dávatholce věno…,“ a potom udělal zdánlivě nelogický kotrmelec: „A proč taky? Copak byla hrbatá, abych jimusel prodávat?, To víte, nějakou výbavu měla: dvoje povlečení na postele, dvě peřiny, pár kastrolů.“

„Já jsem taky vždycky chtěl holku,“ svěřil Láska řidiči Vajdovi něco, co své ženě nikdy neřekl. „Ale, víte,že jsem docela rád, že mám dva kluky?, Tak dobrou, pane Vajda, a ráno pro mě nemusíte jezdit,“ dodala sáhl do kapsy pro klíče.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ,

v níž se Karla Mazánková vydá

na strmou stezku ctnosti

a advokát Holcman vyjádří názor,

že veselé večery se mají trestat

sazbou od tří do pěti otčenášů

Mezi sraženými stoly inspektorů Karase a Panochy zazvonil ve čtvrtek 25. června 1936 v půl deváté ránotelefon. Panocha si přestal čistit brýle a podíval se na naproti sedícího Karase, ale když jeho služebněstarší kolega nepřestával soustředěně psát a o přístroj nejevil zájem, sáhl po sluchátku sám. Ozvala sedomácí ústředna, že shání vrchního inspektora Lásku a že je to naléhavé.

„Ještě nepřišel,“ informoval slečnu Panocha a podíval se na hodinky, „ale myslím, že do devíti tu bude.Kdopak ho tak honí?, Cože, Hradec Králové…? Tak to mi je dejte, já jim posloužím zrovna tak dobře jako

pan vrchní… Ale ano, samozřejmě vím, o co jde., Haló… haló…,“ křičel Panocha do sluchátka a volnoulevou rukou mával na inspektora Karase, aby zdvihl kulaté sluchátko, ležící na stole. „Haló… ne, šéf tuještě není, u aparátu inspektor Panocha, ale jen klidně povídejte, já mu všecko řeknu, až za chvilkupřijde…“

Hradecký inspektor Sirotek by si byl sice raději vyslechl pochvalu od šéfa oddělení, ale když už měl tusmůlu a nezastihl ho, vzal za vděk i Panochou a s pýchou v hlase ho seznámil s novinou: „Tak tuMazánkovou jsme vám našli.“ Chvilku čekal, aby Panochovi umožnil projevit náležitý údiv a vděčnost, alekdyž uslyšel jen jeho zvědavé: „Prosím vás, kde?“, pokračoval už střízlivěji:

„Dneska po ránu jsme se po ní podívali i po hotelích a obyčejných hospodách, a v hotelu Avion jsme sedozvěděli, že tam šestnáctého května měla nastoupit nějaká Karla Mazánková… Ale ne, Avion je veliceslušný podnik… Kdepak, ani jako pokojská… měla tam pracovat jako pomocnice v kuchyni, ale oni už měli

to místo obsazené. Bylo jim holky líto, prý na ně udělala docela dobrý dojem, a tak ji doporučili doGrandu v Pardubicích. Před chvilkou jsem tam volal a bylo mi řečeno, že ji tam mají… Ale ne… Je vkuchyni, umývá jim tam černé nádobí.“

Inspektor Sirotek si vyslechl, že jsou pašáci, s hranou skromností tu chválu odmítl, to že je samozřejmé, unich se vždycky všecko vyřizuje důkladně, vzkázal poručení Láskovi a zavěsil.

„Podívejme se, tak ona jim tam umývá černé nádobí,“ uznale kvitoval návrat Karly Mazánkové na stezku

ctnosti inspektor Karas.

„Jo,“ broukl Panocha, který rychlými tahy čmáral na list papíru tužkou: Karla Mazánková Grandhotel

Pardubice, „dáma se pokouší vyhrabat z hnoje, a tak vyhandlovala šámbr separé za škopek s mastným

nádobím. Jenomže, čím hrnec navřel, tím je cejtit. Ta u těch připálených kastrolů dlouho nevydrží. Zapár dní přijde na to, že dělat pokojskou s čepečkem je vo moc příjemnější, než se celej den ráchat vmastný horký špíně, cesťáci začnou jeden druhýmu doporučovat, že v pardubickým Grandu mají kroměvynikající svíčkový na smetaně a dobře vychlazenýho plzeňskýho ještě taky ochotnou a zkušenoupokojskou Karličku, a za chvíli bude zase tam, kde byla., Z doroty může bejt zase jen dorota, to je málo

platný.“

„Kdybyste nežvanil, vy mudrci jeden!“ utrhl se na něho obyčejně mírný a málomluvný inspektor Karas.„Co vy víte o tom, jak se ta holka do toho, jak říkáte, hnoje dostala! Co ji tam zahnalo! Takovejch já už

viděl, nezapomeňte, že jsem kdysi začínal na mravnostním!“ a inspektor Karas se odmlčel a zadíval sezaprášeným oknem do pošmourného, deštěm hrozícího dne a do své minulosti.

„To se kolikrát taková sedumnáctiletá osumnáctiletá kačena spustí,“ pokračoval po chvilce, „z hlouposti, zlehkomyslnosti a lenosti, anebo taky jen z obyčejný sprostý bídy, rozumíte, protože neví kudy kam, alekdyž pak vidí, jak takovej život vypadá a kam vede, pokouší se dostat se z toho, když v ní vostalo aspoňkousek něčeho dobrýho. Ne každý se to podaří, vono je moc lidí, který strašně rádi hodějí kámen na cizíhříchy, ale já zažil dost všelijakejch rozvernejch osumnáctiletejch kačenek, ze kterejch v šestadvacetibyly vdaný a docela rozumný mámy dvou dětí, a dávaly si na sebe vo moc větší pozor než lecjakápanička z různejch těch vznešenejch kruhů. To byste koukal, kolik neplechy dokáže naprovádět leckterátaková navoněná a vymóděná dáma z nóbl společnosti, za kterou vy se ani nevopovážíte vohlídnout, ane snad že by ten jejich statut vždycky musel bejt čistě amatérskej… Ále… co vy tak můete vědět…,“vyčítavě uzavřel inspektor Karas svou přednášku o křehkosti, jejíž jméno je žena.

„Prosím vás, pane Karas, nebuďte labuť,“ nechtěl se dát přesvědčit inspektor Panocha. „Vždyť většinatěch holek má zrovna napsaný na čele, jak báječně jim vyhovuje vydělávat si ty svoje noční rohlíkyvezdejší na zádech. Kunčaftů na to svý hříšný maso najdou vždycky dost, kór když ještě není moc tuhý.“

„V tom to právě je,“ skočil mu do řeči už trochu rozpálený Karas. „Kdybysme my chlapi nebyli takovýčuňata, tak by…,“ rozběhl se, ale „co by“ už nedořekl, protože do kanceláře vešel vrchní inspektor Láska a

mravoučnou disputaci svých inspektorů přerušil.

Inspektor Panocha vyskočil a s potěšením šéfovi hlásil: „Tak ta Mazánková je na světě. Je zaměstnaná vpardubickém Grandhotelu. Před chvilkou to telefonovali z Hradce.“

A zklamaně si zase sedl, když viděl, že „starý“ se nad tou zvěstí nijak nerozjásal, ale jen podmračeněpřikývl: „Ano. A má v Noceradech strýčka hajného, který se jmenuje Bejček. Za chvilku, řekněme za pětminut, se tam vypravíme., Co pan Bernát, už přišel?“ Vzal na vědomí, že koncipista se dosudnedostavil, ve dveřích ještě zopakoval: „Tak za pět minut na dvoře!“ a zavřel za sebou.

Spor inspektora Karase s inspektorem Panochou zřejmě pokračoval i po Láskově odchodu, protože ještěkdyž po několika minutách čekali na dvoře u auta, Karas rozmrzele bručel: „Vidíte to všecko mocjednoduše, pane Panocha. Asi jste ještě moc mladej!“

Vznětlivý Panocha však musel mít poslední slovo: „Vono to taky nakonec jednoduchý je. Jen se koukněte,

z jakýho stromu to jabko spadlo!“

„O jakém stromu je řeč?“ zeptal se za jejich zády vrchní inspektor, který poslední věty vyslechl. Když muKaras vysvětlil, že jde o Karlu Mazánkovou, černé nádobí a strmou stezku ctnosti, prohlásil: „Mít tak vašestarosti! Musím ještě napřed zajet k panu vládnímu radovi Chocholoušovi. Vrátím se pro vás asi za půlhodiny. A k té Karle Mazánkové, já o ní dneska po ránu slyšel dost dobrého. Prý to zkoušela, jak uměla,ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Tetě na krku zůstat nemohla. Ta má čtyři vlastní děti., Tak zatím…“ anasedl do auta a odjel do zemské kriminální úřadovny.

„Tak to já zas ne, pane doktore,“ přesvědčeně prohlásil vládní rada JUDr. Chocholouš. „Mě do těch našich

světových lázní už nikdo nedostane na dovolenou ani párem koní. Než mi zemřela žena, měl jsemMarijánky povinné šestnáct roků po sobě., Oblíkat se jako na bál jen kvůli tomu, abych chodil cucatteplou vodu, která je mi protivná, na kolonádě potkávat za odpoledne víc známých než za půl roku naVáclaváku, v jednom kuse rukulíbat dámám, které tam chodí venčit róby, dejte mi s tím pokoj!

Já už teď čtyři roky jezdím každý léto na tři neděle na Vysočinu do Herálce. K bratrovi, má tam statek.Ten vzdoušek! Ty nádherný hluboký lesy! Obyčejná, nefalšovaná venkovská strava, a dvakrát v týdnutaročky s panem farářem a s panem řídícím. Tomu já říkám dovolená! Už se těším, jak se zase budubrouzdat po lese. Důkladné boty, v ruce pořádnou dubovou hůl…,“ ale co s tou sukovicí bude pan vládnírada dělat, to už nevysvětlil, protože se ozvalo tiché zaklepání, do dveří strčila hlavu usměvavá sekretářka

a ohlásila, že přišel pan vrchní inspektor Láska.

„Tak ať jde dál. Už na něj čekáme,“ odpověděl jí pan vládní rada tónem, ve kterém se stále ještě chvěloočekávání krás letní herálecké přírody a taroků s panem farářem a panem učitelem, a vstal.

Lásku trochu udivilo, že bručavý a obyčejně dost kožený pan vládní rada mu jde naproti až ke dveřím,dokonce mu podává ruku a obřadně a docela zbytečně ho seznamuje se svou návštěvou: „Tohle je pandoktor Holcman. Jistě znáte jeho advokátní kancelář v Celetné, že?“ a vzápětí byl překvapený ještě víc: „A

to je náš pan vrchní inspektor Láska, o kterém jsem vám napovídal tolik chvály, pane doktore!“

Advokát Holcman, vysoký a štíhlý šedesátník, který se ani v teplém letním počasí nemohl obejít bezšedivého flanelového obleku s vestou, také vstal, chytrýma očima pod huňatým prošedivělým obočím siLásku pozorně prohlédl, rozhodl se, že se usměje, a podal vrchnímu inspektorovi suchou kostnatou ruku.

„Posaďte se, pánové,“ vybídl oba své návštěvníky pan vládní rada, sám šel příkladem napřed a rovnou seobrátil na sedajícího si Lásku: „Pan doktor Holcman si s vámi chce pohovořit, pane vrchní inspektore.“ Apo krátké přestávce, ve které nechal Lásku hádat, co mu ten proslulý obhájce ve věcech trestních můžechtít, vypustil kočku z pytle: „Prý došlo k nějakému nedorozumění mezi vámi a panem továrníkem

Rakouským…“

Láska přeběhl pohledem ze selsky kulatého obličeje pana vládního rady na aristokraticky úzkou tvář stáleještě se žoviálně usmívajícího advokáta, v duchu se ušklíbl, jak rychle pan magistr Rathouský kuje železo,když mu tak brzy posílá na krk toho známého žongléra s paragrafy, a docela přesvědčivě si zahrál napřekvapeného:

„Ale to snad ne! K nedorozumění?“ zavrtěl hlavou, a dokonce si dovolil zažertovat: „To snad bude nějakénedorozumění.“

Úsměv pana doktora Holcmana zmizel pod hustým anglickým knírem. Podle toho, co včera odpoledneslyšel od magistra Rathouského, měl za to, že ten udánlivě sveřepý policajt půjde rovnou do útoku, aleteď viděl, že jeho klient se spletl v úsudku, že ten dobře se ovládající člověk v mírně oblýskaném modrém

obleku mu nic neusnadní, a tak se nerad pustil do vysvětlování sám:

„Pan magistr Rathouský mne jako starého přítele rodiny včera odpoledne požádal, abych se na něhopřišel podívat. Pověděl mi o záhadném nočním výstřelu a také o tom, že při své včerejší dopolednínávštěvě jste si mylně vyložil jeho vyprávění o…“ pan doktor Holcman maličko nadzdvihl ruce, přimhouřiloči a vykouzlil nový, tentokrát chápající úsměv, „o jednom veselém večeru v klánovickém golf-klubu, anamísto abyste v celé záležitosti viděl něco, co se obyčejně vyřizuje ve zpovědnici a oceňuje sazbou od tří

do pěti zdrávasů a tří až pěti otčenášů, považujete ji za trestný čin.

Je sice pravda, že můj přítel magistr Rathouský přestoupil jedno z přikázání desatera, ale to přecejednoznačně spadá do jurisdikce nadpozemské, ne do té naší přízemní světské, i když ani v té první se tov dnešní době nebere tak vážně jako kdysi, zejména…,“ a pan doktor Holcman vycenil chrup v úsměvu,který měl tentokrát znamenat nelíčené veselí, okořeněné slušnou dávkou škodolibosti, „… zejména kdyžuž se pan magistr ze svého hříchu vyznal. A je mu nutno přičíst k dobru; že se s ním nesvěřil svémuzpovědníkovi, ale někomu o mnoho přísnějšímu, své paní., No a protože už byl vytrestán svýmzraněním a navíc se velmi upřímně a účinně kál, dostal absolutorium. Takže…“

„Takže pro přestupek cizoložství být vyšetřován nejen nemůže, ale dokonce ani nesmí,“ věcně a střízlivědoplnil vrchní inspektor Láska a tvářil se při tom, jako kdyby byl o té eventualitě vážně přemýšlel.„Stíhána ovšem může být slečna, která na tom veselém klánovickém večírku dělala panu magistrovispolečnici, pokud se strana uražená, v našem případě paní Rathouská, rozhodne podat na ni žalobu,“dodal suše a v duchu si zaliboval, že si včera ty dva paragrafy trestního zákona přečetl.

„Ale to je přece nesmysl,“ vyjelo z advokáta, ještě než mu došlo, kolik ironie ten studený policajt do svých

slov schoval. Nezbylo mu však, než aby zatím na hru přistoupil, a tak pokračoval: „Přece nebude z takové

lapálie dělat veřejný skandál. Umíte si představit, jak by si na tom smlsly některé noviny?“ A zatvářil seznechuceně, což ovšem nevyplynulo ani tak z představy tučných titulků v bulvárním tisku jako znespokojenosti s dosavadním průběhem intervence.

„To je ostatně bod, na který bych chtěl upozornit i jinak. Doufám, že vaše informace tisku budou takové,aby se nedotkly cti a zájmů mého přítele Rathouského,“ pokračoval tónem, ze kterého bylo slyšetnepokrytou profesionální výhrůžku. „A byl bych rád, kdybyste v tomto smyslu instruoval i své podřízené,pane vrchní inspektore. Nebylo by mi milé, kdybych si na chování policie musel stěžovat na vyšších

místech…“

Pan vládní rada si v klíně mnul krátké tlusté prsty, díval se z jednoho na druhého a do rozhovorunezasahoval, ale teď se přece jen trochu polekal, že by vrchní inspektor mohl odpovědět ostřeji, než je v

okamžiku žádoucí a vhodné.

Láskovi advokátův výpad hnul žlučí, i když byl na něco podobného připravený už v okamžiku, kdy sedověděl, o co panu doktorovi Holcmanovi jde. Ovládl se však, se sešpulenými rty tiše a vážně odpověděl:„Copak chování policie,“ a bylo mu vidět na obličeji, že se mu v hlavě honí něco, nač předtím nepomyslel.„Policie není jediný zdroj, ze kterého noviny své informace čerpají… a já bych řekl, že v tomhle případě sinedají vůbec nic ujít.“

„Prosím vás, proč?“ vybafl na něho advokát.

Láska se vytrhl z krátkého zamyšlení. Energickým hlasem, který sice ještě tlumila přítomnost jehovysokého nadřízeného i míra možných nepříjemností, které mu může nadrobit ten uhlazený ohýbačparagrafů, sedící teď bojovně naproti němu, nevzrušeně řekl:

„Myslím, že bych vám měl vysvětlit několik věcí, pane doktore, aby snad nedošlo k dalšímunedorozumění. Jednak,“ Láska se omluvně podíval na vládního radu Chocholouše, „nevyšetřuju případmanželské nevěry pana továrníka Rathouského, ale vraždu spáchanou na Přemyslu Hromadovi a pokus

vraždy na magistru Rathouském.

Případ je už skoro objasněný. Pravděpodobně ho uzavřu ještě dnes do večera. Telefonické pozvání panavládního rady na tuto schůzku,“ Láska naznačil úklonu směrem k JUDr. Chocholoušovi, „mne zastihlo v

okamžiku, kdy jsem se chystal dojet si pro vraha. Domnívám se totiž, že vím, kde je., To je zatím jen

domněnka,“ zdvihl Láska levou ruku a zase ji pomalu nechal klesnout. „Něco jiného vím naproti tomudocela určitě: Že totiž bezprostřední motiv zavraždění Přemysla Hromady i útoku na pana magistraRathouského vyplynul právě z toho…,“ a vrchní inspektor se podíval na advokáta Holcmana lítostivě, „… ztoho, jak jste řekl, veselého večera v klánovickém golf-klubu. Takže,“ napodobil závěr advokátovaproslovu, ale potom si řekl, že dráždit toho starého lišáka je zbytečné, a pokračoval: „Takže věc jevážnější, než jste se pravděpodobně domníval, a já nevím, jak bych mohl novinářům zabránit, abynečenichali všude, kde je to zrovna napadne.“

„No dobrá…,“ přeladil se po chvilce zamyšlení na trochu jinou vlnu doktor Holcman, „já vám samozřejměnechci a ani nemohu mluvit do vyšetřování, zvlášť když jde o tak závažný zločin, ale snad byste miaspoň mohl říct,“ a advokát očima požádal o pomoc vládního radu Chocholouše, „jestli snad ta slečnaJánevímjaksejmenuje viní pana magistra Rathouského z nějakého… z nějakého násilí.“

„To vám neřeknu, pane doktore,“ přinutil se k lhostejnému tónu Láska. „Na to je ještě příliš brzy. Nikdood nás s ní zatím ještě nemluvil.“

„Tak jak tedy vůbec víte, že…“

„Pochopte, pane doktore, že o věcech, které se týkají dosud otevřeného případu vraždy, s vámi, jako sobhájcem, který se snaží hájit mandanta, který ještě ani nebyl obviněn, mluvit nejen nemohu, ale aninesmím,“ a tentokrát to byl on, kdo se s němou žádostí o podporu podíval na vládního radu Chocholouše.

Pan vládní rada byl v rozpacích, jeho kulatý obličej, jehož zvětralá narudlost nepocházela z rozvážnéchůze za lesklou radlicí v rodné brázdě, ale z pravidelné konzumace mutěnického červeného, které sidával posílat v padesátilitrových soudcích, ještě o stupínek potemněla. „Mno, snad byste přece jen mohlaspoň,“ nakousl, aby se tomu mazanému advokátovi snad nezdálo, že nechce vyhovět sekčnímu šéfoviministerstva vnitra ministerskému radovi Kolářskému, který mu ho poslal na krk se svým doporučením,ale na druhé straně si zase nechtěl zadat před svým podřízeným, kterého si vážil, a navíc se doslat do řečí

na policejním ředitelství.

Láska vycítil, v jakém dilematu se jeho vysoký představený zmítá, a tak aspoň naoko projevil ochotu kespolupráci, která mu byla jaksepatří proti srsti:

„Rád bych, ale dnes je všecko ještě příliš syrové a nepodložené, pane vládní rado. Navíc, jak už jsem sezmínil, mám v okamžiku velice naspěch… Snad za dva za tři dny, až budeme mít ve všem úplně jasno,mohl by pan doktor Holcman,“ obrátil se na advokáta, „za mnou přijít. Já mu rád povím, co budu moci.“ A

upřel na proslulého obhájce ve věcech trestních pohled málem farářský.

To víš, říkal si pro sebe, ta chudák Růžena se asi ještě nevylízala z jednoho traumatu, a já na ni pustímtebe, abys ji dostal do druhého, skoro stejně sprostého. A tu Kisnerovou si taky od tebe zviklat nedám. Otom, že by sis ji dokázal koupit, anebo zastrašit, nepochybuju ani vteřinu.

A z čiré zlomyslnosti, vyvolané překotnou snahou továrníka Rathouského zamíchat mu do hry falešnékarty, skočil do řeči advokátovi, který už už otvíral ústa:

„A abych nezapomněl. Prosím vás, vyřiďte panu magistrovi, aby dnes a zítra na sebe byl zvlášť opatrný.Ať nevychází z domu, pořádně se zamyká a na noc stahuje rolety.“

„Myslíte, že mu ještě hrozí nějaké nebezpečí?“ trochu zaraženě se zeptal JUDr. Holcman.

„Vyloučit to nemohu. Bohužel,“ bezmocně pohodil rukama vrchní inspektor.

Advokát Holcman nad tím varováním kýval hlavou. Byl nespokojený. Nenapadlo mu, kam by v tom

okamžiku ještě mohl založit páku, ale s tak hubeným výsledkem se mu přece jen nechtělo odejít, a takčekal, až se ten protivný vrchní inspektor zdvihne, že potom panu vládnímu radovi ještě jednoupřipomene sekčního šéfa Kolářského a jeho naléhavé doporučení. Vrchní inspektor Láska mu však zkřížilplány. Když už ticho trvalo asi pět vteřin, obrátil se na svého nadřízeného:

„Pane vládní rado, mohl bych s vámi… jen pár slov…“

„Ale ovšem,“ ochotně souhlasil pan vládní rada a duchapřítomně využil Láskovy žádosti k tomu, aby sezbavil návštěvníka, který mu také nebyl po chuti. „Já myslím, že tady panu doktorovi Holcmanovi toho vokamžiku víc… jaksi nemůžeme…,“ a vstal.

Zdvihli se i Láska s Holcmanem, advokát studeně poděkoval za dobrou vůli, potřásl si s oběma pány ruce,

vzal Lásku za slovo s tím, že by si tedy dovolil pana vrchního inspektora… řekněme v pondělí…obtěžovat, a odporoučel se.

Když se za advokátem Holcmanem zavřely dveře, řekl vrchní inspektor: „Dnes ráno jsem se dozvěděl,pane vládní rado, kde toho pachatele obou vražedných útoků hledat. Je možné, že ho zatknu ještě teď

dopoledne.“

„To jsem rád… To je dobře…,“ roztržitě ho pochválil pan vládní rada a vrátil se k tématu, které ho stáleještě zaměstnávalo: „A co ten pan továrník Rathouský? Jak to s ním vlastně vypadá?“

Vrchního inspektora Lásku to sice nijak zvlášť neudivilo, ale ve své odpovědi přece jen nedokázal docelapotlačit podráždění: „Pan továrník Rathouský…“ Znělo to jako zavrčení ne zrovna dobromyslnéhobernardýna. „Podle toho, co jsme zatím vyšetřili, to vypadá na jasný případ znásilnění. Ale to vám přesněřeknu možná už dneska odpoledne,“ a hleděl se rozloučit.

„Znásilnění… Jestlipak pan sekční šéf… Co ho to proboha napadlo…? To nám taky byl čert dlužen,“nepřítomně mumlal pan vládní rada, ale potom se vzpamatoval a řekl si: Jaképak copak, za dva roky jdudo penze a povýšení už nečekám, děj se vůle Kaifášova! A v milosti Lásku propustil.

Vrchní inspektor Láska seběhl do přízemí, před domem nasedl do auta a požádal řidiče, aby ho zavezlzpátky do Bartolomějské. Celou cestu se zamyšleně díval z okna, ale výpravou do noceradské hájovny sekupodivu nezabýval. V duchu probíral redaktory novin, s kterými se z úřední povinnosti musel stýkat, adumal nad tím, na kterého z nich je aspon trochu spolehnutí. Nakonec ale ty myšlenky zahnal, že je na ně

ještě dost času, a usmál se nad tím, že rozhovor s advokátem Holcmanem byl přece jen k něčemu dobrý.

„Zdržím se nahoře jen minutku,“ řekl řidiči, když vjeli do dvora. „Potom pojedeme do Nocerad. Zjistěte si

zatím, kudy se tam nejrychleji dostaneme.“

V kanceláři zazvonil na své dva inspektory a šel si do trezoru pro zbraň. Ještě tu svou nedobytnou ani

nezamkl, když vešli i s koncipistou Bernátem, který se mezitím dostavil. Láska šel k oknu, postavil se ke

svým podřízeným zády, důkladně si pistoli prohlédl, nabil ji a zajistil.

„Tak co, pane Bernát, jak jste s tím študentem dopadl?“ zeptal se koncipisty, když zbraň zasunul do levé

náprsní kapsy obleku.

Bernátovi bylo vidět na obličeji, že žádnou velkou kořist nepřinesl. „S tím septimánem Kubatou jsemmluvil, pane vrchní inspektore. Chodí do klasického gymnázia v Londýnské. On je to takový… houba. Stačí

trochu zmáčknout a dostanete z něj všecko…“

„Konkrétně, pane Bernát!“

„No… on byl konkrétně do té Věrušky Brzobohaté zamilovaný…, ale už prý se zase odmiloval, když je totaková,“ dál pramálo konkrétně pokračoval koncipista, a když viděl, jak Láska polkl a zakabonil se,znervózněl ještě víc.

„On tenkrát utekl z toho tenisového kurtu domů, zamkl se ve svém kamrlíku a odmítl obědvat… Odemklaž bratrovi… on má o šest let staršího bratra Pavla., No a ten, když ho viděl tak poničeného a dozvědělse příčinu, tak prý mu řekl: ,Nebreč a pusť tu husu z hlavy, troubo! Nestojí ti za to! Takovejch je do tuctunejmíň sedumnáct. A když je to taková mrcha, tak jí to laškování aspoň trochu osladíme.‘ A šel k telefonu,

zacpal si nos a zatelefonoval architektovi Brzobohatému., Jo a v pondělí odpoledne byl ten Jaromír

Kubata na tréninku. Hraje házenou za dorost Sokola Vinohrady. Požádal jsem ho, aby sem zítra

odpoledne přišel, že s ním sepíšeme protokol.“

„Nic takového. Žádný protokol se psát nebude,“ zakončil příběh nešťastné lásky septimána Kubáty vrchní inspektor Láska a vybídl své podřízené: „Půjdeme, pánové!“

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

je pozoruhodná tím,

že v ní vichr ukradne lavór,

tomu člověku svítí voči jako vlkovi

a do Růženy by se mělo vrátit aspoň trochu života

„Do hájovny?“ opakoval po inspektorovi Panochovi hubený opálený stařík s týdenním šedivým strništěmna bradě a rozdrbaným slamákem na hlavě, který právě vyšel na noceradskou náves z obchodu A.PAŘÍZKA se zbožím smíšeným a popošel k autu, aby nemusel překřikovat naprázdno běžící motor. „Stímhle vehiklem se vocuď do hájovny nedostanete,“ dodal přesvědčeně. „Vona je dost hluboko v lese.“

„Tak jak se tam dostaneme?“ zkusil to tentokrát vrchní inspektor Láska.

„Jedině po svejch. Tadyhle vokolo hasičárny ke hřbitovu,“ ukázal děda před chvilkou zakoupenýmkanárkově žlutým bičištěm na nedávno dostavěnou hasičskou zbrojnici, „a potom do kopce furt rovně zanosem až k hájovně. Za půl hodinky tam můžete bejt. Anebo… počkejte! Taky byste to mohli vobrátit ajet zpátky,“ podíval se za auto na dosti prudce se zdvíhající silnici, na níž se zvolna usazoval zvířený bílý

prach.

„Asi tak kilometr za vsí, možná vo kousek dál, vodbočuje doprava polní cesta. Poznáte ji podleelektrickech sloupů. Vodtamtuď je to vo hodnej kus blíž. A s tím auťákem se tam dostanete až k lesu.Splíst se dost dobře nemůžete., Vona tam jiná polní cesta neni,“ dodal ještě, ale to už Láska neslyšel,protože řidič přidal plyn a otáčel.

Stařík se díval za autem na znovu se zdvíhající sloup bílého prachu, odplivl si, zabručel: „Nadělají s tímprevítem smradu a prachu,“ a teprve v tom okamžiku mu začalo vrtat hlavou, co to může být za lesáckou

vrchnost, když ani neví, kde najde hájenku.

Řidič Vajda zastavil u vysokého listnatého lesa, počkal, až všichni vystoupí, a obrátil vůz, aby byl kdykolivpřipravený vyrazit na zpáteční cestu. Láska se podíval po svých podřízených a vydal instrukci: „Až nadohled půjdeme k té hájovně společně. Potom uvidíme. Zatím raději nemluvit,“ a vešel pod korunyrozložitých buků.

Dva a dva šli po vymleté cestě podmračeným, červnově voňavým lesem, vpředu Láska s Panochou, kterýsi nemohl dát ujít roli srdnatého pobočníka, za nimi dlouhán Bernát s tatíkem Karasem. Podle příkazu šlimlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Zachmuřený Láska jako na ostrou zdravotní procházku,Panocha napjatě a opatrně, Bernát klátivě, s očima pátrajícíma do všech stran a pravou rukou vevyboulené postranní kapse rezavého saka, Karas lhostejně, v očekávání přesnějších rozkazů.

Šli rychle, museli dávat pozor na cestu, Karas však přesto uviděl kozáka, panáčkujícího v zetlelém listí pod

vysokou břízou, ale odolal pokušení dojít si pro něj. Panocha se zasyknutím odehnal tlustou černoumouchu, jež jim s hlasitým bzukotem chvilku poletovala kolem hlav. Odkudsi zleva se ozvalo ťukání datlači žluvy, a zmlklo, když se nad nimi rozčileně rozkřičela sojka.

Asi po dvou stech metrech se cesta začala klikatit a klesat do mělkého a vlhkého žlebu. Když vyšli naprotější stráň, na okamžik se nízkými mraky prodralo slunce a v lese jako když rozsvítí. Ztvrdlé jílovitékoleje je vedly v mělkých meandrech po souřadnicích doprava klesajícího svahu. Po dalším půl kilometrupřešel listnatý les v dozrávající smrčinu s přísně vyřízenými štíhlými kmeny, a když vyšli z jedné zezátočin, objevil se kus před nimi sytě zelený palouk se svítivě bílou přízemní budovou hájovny a jakýmsihospodářským stavením, stojícím asi patnáct metrů pod ní.

Láska zastavil své lidi a chvilku pozoroval tu přičaplou podlouhlou chalupu s tmavě šedou břidlicovoustřechou a dvěma komíny, z nichž z toho bližšího stoupal bílý kouř, hnaný mírným větrem směrem k nim.

Hájovna k nim stála bokem. Z jejího průčelí viděl Láska jen dvě otevřená, háčky zabezpečená okna a třikamenné schody před domovními dveřmi; do míst, kde stáli, se dívalo jediné zavřené okno, zastřené

bílými záclonami.

Za vzdálenějším okrajem čerstvě obíleného stavení tekl potůček a pod hájovnou vytvářel kruhovitoutůňku, ve které se šplouchalo několik odrůstajících housat se třemi kachnami. Kolem hnojiště pod spodníbudovou pilně hrabalo asi tucet kropenatých slepic pod dozorem pyšně si vykračujícího kohouta. Uschodů do hájovny spal vedle boudy s černou lepenkovou střechou na řetízku uvázaný bílý chundelatý

pes.

Pod hospodářským stavením se prostírala asi čtvrthektarová, z poloviny posečená loučka, přetnutá dalšícestou s hlubokými kolejemi, ztrácející se ve smíšeném listnatém lese na protější straně.

„Pan Karas sejde se mnou na okraj lesa a zůstane tam,“ začal vrchní inspektor rozvíjet taktický plán akce.

„Pan Bernát se tamhle vlevo vyšplhá na svah nad zadní stranou hájovny a schová se do lískového houští,nebo co to tam je. Pan Panocha,“ ukázal na druhou stranu, „obloukem projde okrajem lesa pod tou

loučkou až na protější cestu a tam někde zůstane. Vítr fouká k nám, takže toho špice vůbec nemusínapadnout dělat rámus. Já počkám tady, dokud vás neuvidím na těch dvou stanovištích, a potom sejdurovnou dolů k hájovně. Zbraně si připravte, ale střílet jen v nejkrajnějším případě!, jo, a kdybych se podeseti minutách neobjevil před hájovnou, anebo kdybyste zpozorovali nebo slyšeli něco podezřelého,vpadnete tam. Vy, pane Bernát,“ obrátil se na pobledlého koncipistu, „se řiďte podle toho, co udělají panPanocha s panem Karasem., Tak už jděte!“

„Neměl bych radši,“ osmělil se inspektor Panocha, pro jehož vkus byla přidělená úloha trochu přílišpasívní, ale Láska ho nenechal domluvit: „Neměl. Jen už jděte!“

Sešel s Karasem skoro až na okraj lesa, počkal, až oba jeho podřízení zaujmou svá místa, ještě si projistotu sáhl na pistoli v náprsní kapse a volným krokem zamířil k zadní straně hájovny. I tam byla dvěokna otevřená. Zastavil se před prvním z nich a uslyšel, jak hladký a příjemný ženský hlas beznetrpělivosti říká:

„Bože, vždyť už jsi to slyšel čtyřikrát! Protože byl zlej, tak ho ten Vichr popad a vodnes.“

Chvilku bylo slyšet jen jakési hrkotavé zvuky, potom se ozval tenký dětský hlásek:

„Já jsem toho vichra viděl taky. Už zejtra. A ten vichr… von ukrad lavór.“

„Lavór?“ vážně a trochu pobaveně se zeptal ženský hlas.

„Jo. Lavór,“ trval na svém dětský hlásek.

„To jsou věci,“ podivil se ženský hlas a zeptal se: „A ten lavór byl porculánovej, nebo plechovej?“

„Plechovej. A visel vod něj takovej drát. A na tom drátě byla cvakačka. A ta cvakačka cvakla a střelila tenvichr. A ten vichr z toho docela zmrtvěl,“ pomstil se vichru dětský hlásek za to, že někoho odnesl, i kdyžten někdo byl zlý.

Ozvalo se zakuckání a po krátké odmlce se ženský hlas zeptal: „Poslouchej, Mirečku, víš ty vůbec, co to je

Vichr?“

„Jo. Vím. To je takovej obr. Velikej. A má bílý fousy.“

„Ale kdepak. Vichr je jenom vítr, Mirečku. Velikej vítr, kterýmu se taky říká vichřice, víš?“

„Vítr?“ překvapeně a zklamaně protáhl Mireček.

Láska po špičkách odešel od okna, protáhl se kolem boku stavení a zamířil ke dveřím. Sotva se objevilpřed průčelím hájovny, špic u boudy vyskočil a se zuřivým štěkotem se vrhl proti vetřelci. Řetízek ho zastavil asi dva metry před Láskou. Vrchní inspektor také zůstal stát a domlouval nesmiřitelně ňafajícímupsisku: „Ale tak už přece dej pokoj! Přece mi nebudeš nadávat!“

V otevřených dveřích hájovny se objevila tmavovlasá, asi pětačtyřicetiletá žena v plátěných bleděmodrých šatech s krátkými rukávy. Když uviděla městsky oblečeného pána s kravatou, trochu se zarazila,potom energicky houkla: „Tak dost, Fripóne! Buď zticha! Do boudy!“ a ukázala zamoučenou rukou na psípříbytek.

Špic poslechl okamžitě. „Nebojte se ho,“ uklidnila paní v modrých šatech Lásku. „Von jen dělá kravál, ale

nekousne…– Copak vás k nám vede?“

Vrchní inspektor popošel pod schody, usmál se na asi tříletého bosého caparta v červených trenýrkách amodře pruhovaném tričku, který se neslyšně objevil vedle paní hajné, a pozdravil: „Dobrý den. Rád bychmluvil s vaším mužem. Vy jste paní Bejčková, že?“

„To jsem,“ přikývla hajná, zamoučené ruce odtažené na dvacet centimetrů od těla. „Muž není doma. Jena Hrádku na správě. Čekám ho až k obědu., Co mu chcete?“ zeptala se bez okolků a pátravě se na

Lásku podívala.

„No… to já bych radši s ním… A co pan Mazánek… ten tu je?“

„Švagr?“ podivila se paní Bejčková. „Ne… Ten odjel už včera k večeru do Prahy, když ho to zase chytlo.Von má něco se žlučníkem. Je tu jenom Růženka.“

„Kde?“

„Naproti,“ ukázala hajná bradou na protější stavení, „máme tam dva takový kamrlíky., A co se vlastně

stalo?“

Láska se podíval na dveře domku, který z poloviny sloužil za příbytek domácímu zvířectvu, s ulehčenímkonstatoval, že okna těch dvou kamrlíků zřejmě vedou na louku pod hájovnou, a představil se:

„Já jsem vrchní inspektor Láska z pražské kriminálky. Copak vy nevíte, co se v Praze stalo?“

Hajná Bejčková. vykulila šedomodré oči a zavrtěla hlavou. „Nevím. Co se mělo stát?“

„Vy nečtete noviny?“

„Na co?“ zněla odzbrojující odpověď.

Láska se obrátil k lesu, kývl na Karase, aby seběhl k hájovně, a hajné chvatně řekl: „Pojďme radějidovnitř. Vaše neteř nemusí všecko slyšet hned teď, i tak se to doví až moc brzy.“

Hajná se udiveně podívala na průkazku v Láskově ruce, potom na přicházejícího Karase, otočila se, vzalaza ruku Mirečka s ušmudlaným hadrovým panákem v podpaží a řekla: „Tak poďte dál. Aspoň doválím totěsto na nudle,“ a vedla Lásku do prostorné kuchyně.

Došla ke stolu, vzala do ruky váleček, zeptala se: „Tak co se vlastně stalo?“ a hned zase váleček položila a

s úzkostí ze sebe vyrazila: „Snad ne něco Karle?“ a podívala se na drobného blonďáčka, který si sedal nanízkou stoličku pod oknem a nespouštěl oči z toho cizího, nedělně oblečeného pána, stojícího před ním.

„Karle Mazánkové se nestalo nic, ale zaměstnavatele vašeho švagra, pana Hromadu, v pondělí někdozastřelil a my máme důvodné podezření, že to udělal váš švagr, pan Mazánek.“

„Lidi na světě!“ vyjekla hajná Bejčková, zbledla a sesula se na bílou kuchyňskou židli za sebou. „To snadani není možný… Co ten člověk už všechno…,“ a náhle ji napadla souvislost. „Že von kvůli Růženě…blázen jeden!“ a rozplakala se. Mireček se rozběhl ke své pěstounce, zavrtal jí hlavu do klína a rozplakal

se také.

Venku se znovu rozštěkal špic. Vrchní inspektor šel ke dveřím, houkl na psa a řekl Karasovi: „Nic seneděje. Není tady. Sedněte si zatím tamhle pod strom,“ ukázal na hrubou lavici pod starou jabloní. „Ti dva ať zatím zůstanou, kde jsou.“

Když se vrátil do kuchyně, hladila plačící paní chlapce po světlých vlasech a naříkala: „Ty moje chuďátkoubohý… Ty moje chuďátko ubohý…“

„Od kdy tu máte neteř, paní Bejčková?“ tiše se zeptal Láska.

„Od kdy?“ přestala plakat hajná. „Od pátku… Zejtra tu bude čtrnáct dní… To taky bylo…,“ a znovu jí

vytryskly slzy.

„Co bylo?“ trpělivě se zeptal Láska.

„No… přiběhla mi sem… takhle před polednem… celá uřvaná…,“ vzlykavě vzpomínala hajná, „praštilasebou tamhle na kanape a jenom brečela a brečela… Slovo jsem z ní dostat nemohla., Jíst nechtěla… pít

nechtěla… jenom pořád bulila a bulila, až z toho asi za hodinu usnula. A když se probudila, rozbrečela se nanovo.

Táta… můj muž… byl ten den nahoře ve Šternberku, přijel až po pátý hodině… ale ani ten z ní nedokázalvypáčit jediný slovíčko. Báli jsme se, že holka snad přijde vo rozum,“ uklidňovala se a mechanicky hladilahlavičku dítěte, „a tak táta zatelefonoval pro doktora. Ten nebyl doma, chodil po návštěvách, a tak jsmese ho dočkali až někdy kolem půl desátý… A teprve když mu táta vodešel s baterkou naproti, tak se mipodařilo dostat z holky pár slov vo tom, co ji potrefilo… ale moudrá jsem z toho stejně moc nebyla.

Vykládala něco vo nějakejch dvou mužskech a vo nějakým klubu… lezlo to z ní pátý přes devátý… podletoho, co mlela, musel bejt ten jeden mužskej něco jako anděl z nebe a ten druhej učiněnej pekelník…Holka blábolila, jako když to nemá v hlavě v pořádku, a pořád brečela a brečela.

Vodvedla jsem ji do kamrlíku naproti, máme tam dva, v létě je pronajímáme lufťákům, a když táta sdoktorem Musilem konečně přišli, holka už zase spala. Doktor se na ni podíval, budit ji nechtěl, a kdyžjsem mu potom tady v kuchyni pověděla, co z ní vylezlo, tak řek, že to asi bude jenom šok, to že za denza dva přejde, a nechal mi tu pro ni nějaký prášky. Prej na uklidnění.

Já jsem tátovi říkala, aby nikam nejezdil, že ten blázen holku eště dorazí… ale copak si ten můj beranněkdy dá v něčem říct? Že prej si to na svědomí neveme, a ať je, jakej je, je to přece jenom její táta… Aeště ten večír sed ve tři čtvrtě na jedenáct do motoráku a rozjel se za tím člověkem do Prahy… Nebejttoho, tak asi… Ačkoliv von Mazánek potom stejně říkal, že se v sobotu k nám chtěl rozjet, když holka vodčtvrtka nepřišla domů…“

„Já mám hlad. Já chci mlíko,“ využil několika vteřin odmlčení paní Bejčkové Mireček, ale hajná se podívala

na kulaté dřevěné hodiny nade dveřmi, zjistila, že už je půl-dvanácté pryč, a rezolutně odmítla: „Žádnýmlíko, za chvíli se bude obědvat.“ Vzdychla, odsunula chlapce, těžce vstala a znovu se chopila válečku nanudle, protože čas nestojí a rodina bude chtít jíst, i když má člověk trápení k neunesení.

Mireček se dotčeně odšoural na dvůr.

„A co potom váš švagr, paní Bejčková?“

„Švagr…“ opovržlivě vyplivla to slovo hajná. „Já toho člověka přes šest let neviděla, pane… Víte… já měla

sestru, Anežku.“

„Já vím, paní Bejčková, tu smutnou historii znám,“ snažil se Láska udržet hajnou ve své linii. „Vyprávěla

mi ji v Praze paní Bílková.“

Otevřený oválný obličej paní Bejčkové se bolestně stáhl. „Tak to taky víte, že…,“ řekla rozpačitě, protožehned nevěděla, kde navázat. „A věřil byste, že mi ten člověk poslal parte až tejden po Anežčinýmpohřbu?“

„Věřil, paní Bejčková, ale… co v tu sobotu před čtrnácti dny?“

„To přišel… já se ho zrovna lekla. Hubenej von byl vždycky, ale teď už je to učiněnej košťál, jen ty vočimu svítěj jako vlkovi, jako kdyby pořád chodil v horečce… Ani mi ruku nepodal, a hned: ‚Kde je Růžena?“

Tak jsem ho teda k ní zavedla… a představte si, že ten člověk mě chtěl od ní vyhnat! Jenomže… Kdyžjsem viděla, jakou má ta chudák holka z táty hrůzu, tak jsem se do něj pustila. Jsem přece její teta, none? A jestli bude dělat nějaký brykule… tady že je pod mou střechou a táta že už si s ním poradí.

Když viděl, že se mnou nic nesvede, tak přestal divočit, a najednou se mi tam rozsypal. A že je Job a žeho Hospodin zkouší těžkejma ranama a takový věci… Tekly mu slzy… ale i slzy toho člověka jsou takový…

vzteklý… a mně ho nakonec skoro přišlo líto.

Růžena brečela taky, hlavu zavrtanou do polštáře, a von se na ni kouk a najednou vobrátil. Sed si k ní napostel, hladil ji po hlavě a mumlal: ‚Ty moje růže sáronská, co ti to udělali, ty moje růže sáronská, co tito…‘ a pořád tak dokola. Já tam stála a nevěděla, co mám dělat… Vždyť vona ta chudák Růža vlastně máuž jenom mě a toho mýho… Ale pak se mi zdálo, že ten člověk snad přece jen už trochu přišel k rozumu…

po tom, co se stalo s Anežkou… a s Karlou… a tak jsem nakonec šla po svým.

Přišel za mnou, když jsem házela slepicím, a byl, jako když ho vyhandluje, celej takovej malej, scvrklej. Aže by mě chtěl vo něco poprosit. Že byl ten tejden nemocnej, trápil ho žlučník, že si vzal čtrnáct dnídovolenou a jestli by u nás moh pár dní vostat. Vo Růženě ani muk, a to u ní byl nejmíň dvě hodiny.

Já toho člověka nikdy ráda neměla. Stačilo, abych si na něj jenom vzpomněla, a hned jsem byla celá jakopodebraná. Kvůli Anežce… a kvůli Karle. A taky kvůli jinejm věcem. Ale když jsem ho viděla, jak předemnou stojí celej zkroušenej a prosí, a ani mi neříká žádný ty svý kazatelský povídačky z bible, tak minapadlo, že bych snad kvůli Růženě… a taky kvůli tomu malýmu, kterýho ten den viděl prvně v životě… aže by se třeba mohl smířit s Karlou… a tak jsem kejvla, že jo, ať teda u nás pár dní vostane.“

„V čem u vás chodil, paní Bejčková?“

„No, tenkrát v sobotu přijel v takovejch šedivejch šatech, jak se říká pepř a sůl, a neměl nic s sebou, a tak

se druhej den sebral a jel do Prahy. To byla neděle. Přijel zpátky ještě ten den večír, s ruksakem, měl vněm nějakej rybářskej vercajk a trochu prádla, a na sobě měl černý manšestrový pumpky a takovounepromokavou kajdu. Vypadal v tom…“

„Přijel na kole?“

„Kdepák. Vlakem přijel. Ale kolo si potom pučoval vod táty. Někdy. Jindy zase vodjel vlakem. Couralvokolo celý dni. Prej chodil na ryby, ale nikdy žádnou nepřines.

S Růženou potom mluvil už jenom na půl huby, jako kdyby se jí štítil, a Mirečka si vůbec nevšim, i kdyžjsem mu ho strkala před voči. A kluk se ho bál. Pěknej dědeček! Pořád vypadal jako náměsíčnej. Vode mě

si vobčas vzal hrnek mlíka a kousek chleba, jinak nic. A bejvalo na něm vidět, že má bolesti.“

„A co se dělo včera?“

„Včera? Von si předevčírem pučil vod táty kolo a zmizel. Vrátil se až ráno, dost brzo, zrovna jsemvypravovala Káču, naši nejmladší, do školy. Celý dopoledne se neukázal, asi spal. Když se byl u pumpyumejt, tak jsem ho zvala na oběd, ale odmít, že nemá na jídlo pomyšlení, že ho zase bere ten žlučník…taky byl celej zelenej… a k večeru se sebral a šestým vlakem vodjel do Prahy. Ani se tu s nikýmnerozloučil, nerudá jeden nerudnej…“

„A co Růženka?“

Hajná Bejčková přestála krájet nudle a podívala se na žluté dívčí šaty na lavici u jídelního stolu, které sechystala odpoledne vyžehlit. „Trochu lepší už to s ní je,“ vzdychla, „už jí dokážu vnutit aspoň kousek tohojídla. Ale eště pořád s nikým nechce mluvit, nikoho nechce vidět. Jenom pořád vysedává u vokna a čučídolů na louku. Hrozně zhubla. Zrovna chrastí kostma. Ale já už si ji vykrmím. Jenom kdyby se do ní chtělo

vrátit aspoň trochu života.“

„Rád bych si s ní promluvil.“

„Musí to bejt?, No, tak moment počkejte, já jenom zavařím nudle a dovedu vás k ní, aby se vásnepolekala,“ smířila se hajná. „Ale jestli z ní něco rozumnýho dostanete, to nevím,“ zapochybovala.

Dokrájela nudle, nasypala je do černého smaltovaného hrnce, ve kterém se už několik minut vařila voda,přiložila do sporáku a umyla si ruce. „Buďte na ni hodnej!“ otočila se na vrchního inspektora, když si jeutřela a věšela režný ručník na háček vedle umyvadla. „Holka je jako věchejtek., Tak poďte!“

Růžena Mazánková neseděla u okna. Když k ní teta bez klepání vešla, ležela v úzkém, chudě vybavenémpokojíku na železné, bíle povlečené posteli, jež spíš připomínala vojenský kavalec, a upírala propadlévelké oči na hnědě natřený stropní trám s centimetrovými puklinami. Pomalu otočila hlavu, bez zájmu,jako kdyby se dívala z velké dálky, přeběhla vážným pohledem po tetě a stejně přivítala i Lásku.

„Vstaň na chvilku, děvenko,“ požádala ji teta. „Tady pan, jak jste to povídal? Aha, už vím, pan Láska sis tebou chce popovídat. Neboj se, nebude tě nijak trápit, a já pro tebe za chvilku přijdu. Budeme jíst.“Růžena Mazánková tetu poslechla. Pomalými pohyby si sedla, položila nohy na hadrový kobereček,přetáhla si sukni přes kolena a odkudsi z rumiště svého pobořeného světa se na Lásku znovu podívala.

„Tak já jdu dovařit oběd,“ vzdychla její teta, vyšla z pokojíku a tiše za sebou zavřela.

Láska se rozhlédl kolem sebe, vzal u stolku pod oknem židli, natočil ji tak, aby seděl proti tomu bledémuděvčeti, letmým pohledem se dotkl jeho průsvitné tváře, podíval se z okna a měkkým hlasem řekl:

„Máte tu pěknou vyhlídku, slečno Růženko.“ Neodpověděla, jen na něho dál upírala vážné hnědé oči, jakokdyby byl promluvil nějakou cizí, neznámou řečí.

Láska si uvědomil, že Růženka Mazánková se už dlouhou řadu dní nedívá jinam než do své soukromé,nepřístupné propasti, do které vnější projevy života pronikají jen jako vrstvou vaty. Že se bez vůle potácív jakémsi bezčasí, vyrvaná jedinou zlou zkušenosti ze všech skromných jistot svého malého a mladéhoživota. Že kořeny, které to bledé děvčátko s pohledem stoleté stařeny poutaly k minulosti a měly přivádětmízu budoucnosti, jsou skoro úplně přeťaté, a on že je tu se svou psychologií v koncích.

Zkusil to přímo: „Slečno Růženko, pamatujete si, co se vám stalo?“

Přenesla pohled, ve kterém se utrpení už proměnilo v hlubokou apatii, do světlého obdélníku okna.Neodpovídala, ale strnulý výraz jejích očí poznenáhlu měkl; vracely se do života a pozvolna se plnilyslzami. Dvakrát pomalu přikývla a kolem úst jí bolestně zaškubalo.

„Tatínek vám tenkrát dal tlustou obálku a potvrzení od lékaře a poslal vás do Holešovic, abyste obě věci

odevzdala panu Kafkovi, že?“

Pomalu zavrtěla hlavou a z koutků očí jí po tvářích sjely dvě slzy. Láska chvilku čekal, jestli promluví, akdyž se nedočkal, zeptal se:

„Tak jak to bylo?“

Bylo na ní vidět, s jakou námahou se vrací do svého bývalého světa. „Já jsem…,“ vypravila ze sebekonečně a odkašlala si, protože hlas ji neposlechl a přeskočil. „Já jsem měla ty dva šanony, potvrzení oddoktora a tu obálku odevzdat slečně Sýkorové,“ řekla tichým, hluchým hlasem, a po chvilce odmlčení:„Ale ona tam nebyla.“ A se vzlyknutím: „Kdyby tam byla…“ Nedopověděla tu větu a sklopila pohled nahadrový kobereček pod svýma bosýma nohama, jako kdyby na něm byl obrázek té výhybky, kterouzlomyslná náhoda přehodila.

Kdyby tam byla, dokončil ji pro sebe Láska, tak by se ti byl svět před čtrnácti dny nepropadl pod nohamaa ty by sis teď nepřipadala vyhořelá, poplivaná a vypleněná, a jen s přemáháním pokračoval:

„A tak se vás ujal pan Kafka, že?“

Růženka Mazánková se zvolna vrátila pohledem k tomu cizímu pánovi, jehož jméno pro ni teď mělopříchuť popela, a přikývla. „Ano. Šanony a lístek od doktora si vzal, ale… ale tu tlustou obálku nechtěl.“

„A poslal vás s ní do Bubenče.“

„Říkal, že ji musím dát do ruky… ne… do vlastních rukou… panu továrníkovi Hromadovi… a hned mutelefonoval. A byl tak hodnej, že mě tam dal dovízt autem… dodávkou… že šofér stejně musí na Vítěznýnáměstí,“ zajíkavě vzpomínala na světlou část svého příběhu, a hlas se jí chvěl, jako by líčila hrůzytřicetileté války.

„A co pan Hromada?“

Bledé rty Růženky Mazánkové se zachvěly náznakem smutného úsměvu, její zamžený pohled se vzdálilještě víc.

„Čekal na mě. Venku. U auta,“ skoro šeptala a znovu stála v bubenečské ulici V tišině u červenéhosportovního auta a viděla před sebou toho silného, krásného a sebejistého člověka, jak se jí se smíchemptá: ‚A kvůli téhle hlouposti vás sem hnali?‘ a bez ostychu si ji prohlíží od hlavy k patě.

„A pozval vás na golfové hřiště,“ porušil její zadumání Láska.

„Ano. Vlastně ne,“ zmateně, ale už o odstín živěji ze sebe vypravila Růženka Mazánková.

„On se mě jenom zeptal, jestli už jsem někdy viděla hrát golf. A když jsem řekla, že ještě ne, tak mi řek,že musím jet s ním, že mi to ukáže,“ docela plynule popisovala scénu, kterou s mnoha protichůdnými

pocity prožívala od té chvíle znovu a znovu.

„Já… já napřed nechtěla…,“ zajíkala se. „Já jsem mu říkala, že musím domů… že by se tatínek zlobil… aleon se jen smál… a říkal, že pro chvíli snad nebude tak zle… že mě zase přiveze zpátky…“

A po krátké odmlce znovu: „Já napřed nechtěla… ale když on říkal, že musím… Já nechtěla, aby se natatínka zlobil… A on byl takový veselý… pořád se jen smál…“

A při vzpomínce na veselí Přemysla Hromady a jeho smích najednou zesmutněla, rty se jí zaškubaly, z očíse jí vyřinuly slzy a Růženka Mazánková začala prudce vrtět hlavou. „Já tomu nerozumím,“ vyhrkla tiše azoufale, „já tomu nerozumím,“ zmučeně opakovala ještě dvakrát a potom se znovu propadla do svéapatie a přestala vnímat, že u okna sedí cizí pán v tmavomodrém obleku.

Láska se na ni chvíli zamyšleně díval, potom vstal, udělal krok k ní, chtěl jí říci něco útěšného, snad ji ipohladit po rameně, ale když viděl, jak sebou škubla, jak jí v očích zaplápolal strach, zmohl se jen naprovinilý, bezmocný úsměv a banální: „Na shledanou, slečno Růženko!“ a odešel.

Na lavici pod jabloní už neseděl Karas sám. Jeho společník, nevysoký, sporý člověk v lesácké uniformě,mu cosi rozvážně vykládal, ale když uviděl Lásku, zmlkl uprostřed věty a vstal. Vrchní inspektor došel klavici, podal hajnému ruku a bez formalit se s ním pozdravil: „Dobrý den, pane Bejček, posaďte se ještěna chvilku. Rád bych vám něco řekl. Víte už, co všecko se stalo?“

„Vím, že podezíráte švagra…“

„Nepodezíráme, pane Bejček,“ přerušil ho Láska, ve kterém se najednou začala vzmáhat netrpělivost. „My

už víme, že zastřelil továrníka Přemysla Hromadu a postřelil dalšího člověka., Tak napřed tohle: Udělejte

všecko, aby se to děvče,“ kývl hlavou směrem k domku, ze kterého právě vyšel, „nic nedozvědělo.Nedávejte jí noviny do ruky, nikoho z Prahy k ní nepouštějte, hlavně novináře! Ve stavu, ve kterém je, byten náraz těžko unesla. Později bude muset vypovídat, nepůjde to jinak, ale to ještě může nějaký časpočkat, a ona se zatím trochu vzpamatuje.“

Hajný Bejček, těžkopádný člověk s úzkým skobovitým nosem ve snědé tváři a úplně šedivými kudrnatýmivlasy, potřeboval několik vteřin, než všecky ty zlé noviny strávil. Otevřel ústa a zase je zavřel a jen naLásku upíral akvamarínové oči, za kterými se rojilo hejno zmatených myšlenek.

„A teď k druhé věci: Jaké máte zbraně, pane Bejček?“ zeptal se ho vrchní inspektor.

„No… je tam lefoška po tátovi, hamerleska… kulovnička, kulovej dvoják, ten je německej… rakouskáferlaška,“ pomalu vypočítával hajný.

„Pojďme se na ně podívat,“ navrhl vrchní inspektor a vstal. Hajný ho následoval a bočitýma nohamakolébavě vykročil k hájovně. Při pohledu na teď už mírumilovného a ocasem vrtícího špice Láskapoznamenal: „A kdyby se tu objevil advokát Holcman z Prahy nebo někdo od něj, tak na něj poštvete psa.

Ale nějakého ostřejšího, než je tenhle masorád…“

Hajný si ho jen z boku změřil, ale neřekl nic a otevřel v chodbě dveře do pokoje, který zřejmě byl jehosvatyní a kanceláří zároveň. Láska si nevšímal parohů, parůžků, kančích tesáků ani vycpaných ptáků snápisy, kdy, kde a kým byl který kus složen, a rovnou šel k prosklené skříni s pevným kováním, za jejímžsilným zabrušovaným sklem bylo vidět lovecké pušky.

Hajný Bejček sáhl do kapsy, vytáhl svazek klíčů, odemkl skříň a otevřel její dvoukřídlé zasklené dveře smosaznými mřížkami. Před Láskou stálo na podstavci pět loveckých pušek.

„Máte k tomu ještě jiný klíč?“ zeptal se hajného.

„Mám,“ přikývl hajný, vrhl na něho zamyšlený pohled a šel ke starodávnému psacímu stolu s ozdobnýmzábradlíčkem a plstěnou zelenou psací podložkou, stojícímu mezi dvěma okny. Hmátl do úzké škvíry mezizadní stěnou stolu a zdí, vylovil dva provázkem svázané klíčky, jež tam zřejmě visely na hřebíčku, ukázalje Láskovi a vysvětlil:

„Kdyby je žena potřebovala, když tu nejsem. To víte, na samotě… A taky kvůli klukům, když byli menší,aby mi nemohli na flinty. Mám dva, ale teď už jsou oba z domu. Jeden se v Benešově učí řezníkem,druhý, můj nejstarší, už dělá na Brtnici adjunkta.“

Láska pokýval hlavou a znovu se obrátil ke skříni s puškami. Hajný se postavil vedle něho, vzal levoukrajní brokovnici do ruky a představil ji: „Tak tohle je ta lefoška… Ale ta už je tu vlastně jenom proparádu,“ ale Láska ho poslouchal jen na půl ucha. Sáhl do skříně sám, vybral z pravého kraje kulovnici s

dalekohledem a zeptal se: „A co tohle?“

„To je ta rakouská ferlaška, jak jsem říkal,“ zaraženě řekl hajný a najednou na Lásku vytřeštil oči. „Ževon…“ vyrazil ze sebe, vytáhl klíč ze zámku skříně a horečně hledal jiný. Našel jej, sehnul se, odemkl avytáhl zásuvku, jež tvořila spodek skříně, a vzal z ní papírovou krabičku s náboji. Dvakrát je přepočítal,znovu se na Lásku vyděšeně podíval a vyhrkl: „No jo… čtyři scházejí.“

Nepřekvapený Láska se na krabičku jen letmo podíval, potěžkal pušku v ruce a zeptal se: „Dá se to

rozebrat?“

„Dá,“ přikývl poničený hajný, „dokonce až moc lehce.“ Podal Láskovi krabičku s náboji a vzal mu kulovnici

z ruky. „Tadyhle a tadyhle se to zmáčkne, pak zatáhnete a hned máte pažbu, předpažbí a zámek extra…Pro pytláky je to jako dělaný.“

„Věděl váš švagr o těch klíčích?“

„Věděl,“ zničeně přiznal hajný Bejček. „Ale já přece… Vždyť já už je za ten stůl schovávám přes patnáctlet. Kdysi, před lety, když jsme eště spolu byli zadobře, tak sem vobčas s Anežkou a s holkama zajeli… ato si tu i párkrát vystřelil. Ale to už je dávno… Von se rád chlubil, že byl na vojně nejlepší střelec upraporu… ale na nic živýho by prej nikdy nenamířil. Tady práskal jenom do plechovky… a nic slavnýho tonebylo… Za války prej taky střílel jenom pánubohu do voken. A nakonec provede…“

„Tu pušku si musím vzít s sebou, pane Bejček. A pár nábojů taky. Řekněme pět.“

„Tak proto vona byla flobertka přehozená… aby nebylo hned vidět, že tam ferlaška schází… Zatracenejmamlas,“ přemýšlel nahlas hajný Bejček a pokoušel se představit si dosah všech těch neblahých událostí.

„Co myslíte, může být někde jinde než doma?“ vyrušil ho z chmurných úvah vrchní inspektor.

„Ani snad né, leda tak někde ve špitále. Když vocuď včéra vodpoledne táhnul, tak byl celej zkroucenej,jak ho ten žlučník bral… Příbuzný žádný nemá…“

Když inspektor Karas viděl svého skoro o deset let mladšího „starého“ vypochodovat z hájovny s loveckou

kulovnicí v ruce, mimoděk se rozhlédl kolem sebe, ale Láska ho nenechal dlouho na pochybách. Došel kněmu, strčil mu pušku do ruky a řekl: „Tak jdeme, pane Karas. Vracíme se do Prahy.“

KAPITOLA OSMNÁCTÁ,

ve které redaktor Šlosar projeví pochybnost,

účetnímu Mazánkovi vytrysknou slzy,

vrchní inspektor Láska prokáže, že se také vyzná

v bibli,

a koncipista Bernát vynalezne pragmatickou

schizofrenii

Na zpáteční cestě lesem bylo na vrchním inspektorovi Láskovi vidět, že je mrzutý a nespokojený. NaKarasovu otázku roztržitě odpověděl: „Ale ano, určitě je to kulovnice, kterou Mazánek zastřelil Hromadu a

postřelil Rathouského. Nepochybuju, že to experti potvrdí.“

Panochův návrh, že by se mohli naobědvat v hotýlku dole u řeky, odmítl skoro podrážděně s tím, že teďjsou na programu důležitější věci. A mlčky rázoval bukovým lesem.

JUDr. Bernát, kterému se značně ulevilo, když zjistil, že se jeho soukromá premiéra honu na člověka

odkládá, se po chvíli odvážil položit akademickou otázku:

„A co teď, pane vrchní inspektore?“

Láska se vytrhl ze zamyšlení, šlehl po koncipistovi pohledem, který se dal přečíst jako: Podívejme se, vnašem kriminalistickém učedníkovi roste kuráž v přímé úměře k tomu, jak z něho opadá strach, a mírněironicky odpověděl:

„Teď už to bude jednoduché, pane Bernát. Zbývá jen vybrat toho starozákonního mstitele z jeho doupětev Jirchářské ulici. Nedá se čekat, že by ještě měl chuť dělat nějaké divočiny. Ozbrojený není, jeho švagrhajný to aspoň tvrdí, a žlučníkový záchvat z něho asi vyhnal všecky roupy., Ten už ani zapírat nebude.“

A z tónu, jakým to říkal, bylo slyšet, že mu závěr té kapitoly případu nepůsobí žádné potěšení.

Láskovu rozmrzelost pocítil i řidič, vyrušený kriminalistickou čtveřicí z čištění a okrajování hříbků, kozáků a

lišek, které nasbíral poblíž zaparkovaného auta, když uslyšel: „Houbařská idylka končí, pane Vajda.Bramboračka se bude vařit až v Praze. A budu rád, když těm svým lipicánům povolíte uzdu a pořádně jeproženete!“ Vajda viděl, že jeho kriminalističtí kolegové se vracejí z hájovny v jakémsi dusném mračnu, aproto ponechal Láskův neobvyklý výpad bez komentáře a jen se lakonicky zeptal: „Zpátky na direkci?“

„Ne, do Jirchářské v Libni.“

Cestou nikdo nemluvil. Až když se blížili ke konečné stanici jedenáctky v Černokostelecké ulici, kde řidičmohl odbočit doprava na Hrdlořezy a odtamtud přejet přes cípek Žižkova do Libně, změnil Láska dispozicia udivil své podřízené:

„Jeďte rovně, pane Vajda. Vystoupím před soudem na Ovocném trhu. Musím k státnímu návladnímu,“

obrátil se k inspektorovi Karasovi.

„Vy potom pojedete dál do Bartolomějské,“ pokračoval, „přiberete si někoho, kdo se vyzná v otvíránízámků, třeba pana Dolejše, a zajedete si pro toho Mazánka. On tam asi bude zabedněný a nebude chtít otevřít. Pan Bernát zůstane na direkci a bude hlídat telefon.“

A ještě než se jeho inspektoři vzpamatovali z překvapení, dodal: „Jo, a vy, pane Panocha, až tohoMazánka strčíte za mříže, možná že ho budete muset dát na marodku a zavolat k němu doktora, si vezmete kopii protokolu s Marií Kisnerovou a zajedete do Klánovic. Tam ji dáte přečíst správciLibovickému a sepíšete s ním dodatek, ve kterém vám výpověď paní Kisnerové potvrdí. Je možné, že sebude škubat, nic bych za to nedal, že ho už dopoledne navštívil advokát Holcman z Celetné nebo některý

jeho fámulus a pokusil se přesvědčit jeho i tu Kisnerovou, že nikde nebyli, nic neviděli ani neslyšeli, ale

nedovolte mu, aby uklouzl.“

Panocha s Karasem si vyměnili udivené pohledy. Nepamatovali případ, kdy se Láska neúčastnil zatčení.Věděli, že to není pro strach z nebezpečí, naopak, spíš se dalo očekávat, že celá záležitost proběhnehladce, ale byli z toho tak překvapení, že se nezmohli na jedinou otázku.

„A kdyby snad, mimo nadání, byl ten pan Mazánek schopný vypovídat, pane Karas,“ obrátil se na

staršího z inspektorů, „tak ho trochu proklepte., Spolu s panem Bernátem,“ dodal, aby si trochu usmířilmladého právníka. „Ale moc na něj netlačte; to nechte na mě. Podívám se na něj později odpoledne…nebo zítra ráno, To ještě uvidíme,“ zamumlal, v myšlenkách zase už někde docela jinde.

V budově okresního soudu na Ovocném trhu, jež byla zároveň sídlem státního návladního, zašel Láskanejprve do vrátnice a požádal o telefonní seznam. Nalistoval v něm Národní noviny, vytočil číslo redakce a

požádal o přepojení na redaktora Šlosara. Měl štěstí, novinář byl v budově, a když ho konečně sehnali,tlumeně slyšel, jak mu mladý ženský hlas s vřelou intonací předává sluchátko: „Očekává tě Láska,Otoušku. Přála bych ti, aby byla veliká jako penzijňák a silná jako smrt… a taky aby to hergot už konečněbyla tvá poslední, ale ten baryton mě trochu mejlí… Možný je ovšem i to.“

„Neblbni, Julie, a dej to sem… Šlosar,“ ozval se Láskovi hlubší baryton, než měl on sám. „Čím můžu

sloužit, pane vrchní inspektore?“

„Řekl bych, že to bude spíš naopak, pane redaktore,“ odpověděl usmívající se Láska. „Něco pro vás mám.

, Kdy máte uzávěrku ranního vydáni?“

„Těch je povícero, venkovské vydání v šest, první pražské v sedum, druhé v osum… a když přijde něco

extra, tak…“

„To dokonale vyhovuje,“ přerušil ho Láska a podíval se na hodinky. „Byl bych rád, kdybyste za mnoupřišel… řekněme ve tři čtvrti na tři., Hodí se vám to?“

„Ale jo, hodí,“ ochotně souhlasil redaktor. Tušil, že když ho Láska k sobě zve, má pro něho informace,které asi budou stát za to. Zvědavost mu však přece jen nedala ukončit rozhovor bez otázky: „A o covlastně jde, pane vrchní inspektore?“

Lásku nepřekvapilo, že redaktor novin, které občas bylo možné brát vážně, neví, čím se šéf pražské„mordparty“ zrovna zabývá, ale protože měl dobrý důvod zůstat zatím v rezervě, odpověděl neurčitě:„Myslím, že vás to bude zajímat. Mohl by z toho být menší sólokapr… ale kde, podměrečný asi nebude, ale to budu přesně vědět asi tak za půl, za tři čtvrti hodiny. Tak ve tři čtvrti na tři, pane redaktore,“ usekl

rozhovor i další vyptávání.

U státního návladního JUDr. Janouška si vrchní inspektor Láska dlouho nepobyl. Po necelé půlhodincevyšel z jeho kanceláře tak vzteklý, že měl chuť nakopnout čtvercové dřevěné plivátko s pískem, kteréstálo na chodbě hned vedle dveří.

Průchodem prošel na Příkopy, skoro ani nevnímal, že dopolední tmavé mraky se kamsi odstěhovaly aobloha je zase jako vymetená, ale pohled na palác Korunu mu přece jen připomněl, že ještě neobědval.Podíval se, kolik má času, porovnal ten údaj s kručením žaludku, ale nakonec odolal pokušení, řekl si, žesi pro něco pošle, a přidal do kroku.

Do Bartolomějské dorazil něco před půl třetí. Procházka mu prospěla, byl už o mnoho klidnější. Přečetl si

lístek na stole:

Telefonoval pan Bílek, že pan Mazánek je od včerejšího večera zase doma,

odměnil paní Bílkovou uznalým zabručením a zazvonil na službu. Sotva ji instruoval, co mu má zrestaurace U Medvídků přinést, už se ohlásil redaktor Šlosar, který se z nedočkavosti předešel skoro o

patnáct minut.

Láska ho přivítal, posadil do křesla pro návštěvy, zeptal se, jestli panu redaktorovi může nabídnout šálekkávy, a novinář byl z té neobvyklé míry pohostinnosti a laskavosti celý nesvůj. Přikývl, že ano, docela rádsi vypije šálek kávy, a protože se zatím dovtípil, že asi půjde o zavražděného továrníka Hromadu,neztrácel čas, vytáhl notes a plnicí pero a vybafl rovnou k věci:

„Tak co, už ho máte?“

„Koho?“

„Vraha toho fabrikanta na košile Hromady.“

„Mno…,“ našpulil rty Láska, „ještě ho nemáme… i když čekám, že mi ho sem každou chvíli přivedou.

Ale… pane redaktore, mám u vás ještě čtvrt hodinky k dobru a poslal jsem si pro oběd. Byl bych rád,kdybychom se domluvili, že dokud se nenajím, nebudeme o případu hovořit., Co je nového u vás v

redakci?“

Redaktora Šlosara takový zvrat v rozhovoru nemile překvapil, ale protože dobře znal strohost, s kterouten vrchní inspektor uměl ukrajovat informace na audiencích, poskytovaných novinářům jen tehdy, kdyžuž se jim nemohl vyhnout, smířil se se stavem věcí a bezmocně pohodil rukama:

„V redakci… pořád to samé. Vždyť to znáte… Začíná okurková sezóna, tak je nám každá trochušťavnatější historie dobrá…,“ vracel se v kruhu k účelu své návštěvy, ale dokud Láska nedojedl svou porci

hamburské pečeně, nedozvěděl se, proč byl vlastně pozván, a marně přemýšlel nad tím, proč ho Láskazdržuje.

Svitlo mu až v okamžiku, kdy dal vrchní inspektor odnést příbor, zazvonil na koncipistu Bernáta a požádalho, aby si přinesl blok. Bernát byl v mžiku zpátky s těsnopisným náčiním, na Láskův pokyn se usadil ukonferenčního stolku vedle redaktora a díval se na svého šéfa stejně překvapeně jako jeho novinářský

host.

„Budete stenografovat všecko, co řeknu, pane Bernát. Každé slovo. A kdyby toho bylo na vás moc, tak to,co bude říkat pan redaktor Šlosar, můžete vynechat.“

„Ale pane vrchní inspektore, to je přece…,“ dotčeně zaprotestoval redaktor, „snad si o mně nemyslíte, žebych byl schopný něco překroutit…?“

„Nic takového mi ani ve snu nenapadlo, pane redaktore,“ s pokryteckým údivem zavrtěl hlavou Láska.„Jde mi jen o to, aby bylo přesně zachyceno všecko, co vám povím, pro případ, že… že třeba nebudetepo sobě moci přečíst nějakou poznámku nebo budete pochybovat o některé formulaci… Potom postačí,když zavoláte našeho pana doktora Bernáta a on vám má slova rád zopakuje.“ A pomalými, dobřepromyšlenými větami začal hovořit o případu, kterým se už čtvrtý den zabýval.

Hovořil asi patnáct minut a v závěru se často díval na hodinky. Redaktor Šlosar ho nepřerušoval, jenobčas se snažil vyzvědět některé jméno nebo požádal o upřesnění některého detailu. Láska už končil,

když se ozval telefon.

„Slyším,“ broukl do sluchátka, „ano… já, pane Panocha… To je dobře! Jak to proběhlo?“ a chvilkuposlouchal. „Dá se s ním mluvit?“ zeptal se ještě, nevesele se ušklíbl nad Panochovou odpovědí apožádal: „Tak teď se ještě rozjeďte za tou druhou záležitostí, pane Panocha. A nedovolte… tomu pánovi, aby se vám nějak vykroutil!“

Ještě ani nedomluvil a redaktor Šlosar už stál u jeho stolu. „Můžu ho vidět?“ zeptal se dychtivě. „Aspoň nachviličku,“ žadonil, „jen bych se na něj podíval…“

Láska na něho zamyšleně pohlédl. Vteřinku zvažoval, jestli by redaktorovo setkání s tím náboženskýmfanatikem mohlo nějak prospět jeho záměru, ale potom rychle zavrtěl hlavou:

„Nejde to, pane redaktore,“ nutil hlas do lítosti. „Zatím je na to moc brzy. Ještě budete mít možnostprohlédnout si ho a třeba i vyfotografovat, ale v tomhle stadiu vyšetřování to nemohu dovolit.“

„Třeba bych ho mohl potkat na chodbě…,“ nechtěl se vzdát redaktor, ale když viděl, že Láska energickyvrtí hlavou, vrátil se ke konferenčnímu stolku, sklapl notes a zašrouboval plnicí pero.

„No jo,“ vzdychl vyčítavě, „tak já už abych radši pádil. Když to mám mít do půl šesté napsané…“ Anajednou projevil pochybnost: „Snad mi to starý pustí… Jak vlastně chcete tomu člověku prokázat úmysl?

Jestli jsem všecko dobře pochopil, tak přece nic hmatatelného v ruce nemáte.“

Vrchní inspektor Láska se jen usmál. „To už je naše starost, pane Šlosar,“ odbyl novináře a hleděl ho mítza dveřmi, dokud nepochopí i to, že právě jeho článek k tomu má pomoci.

Za redaktorem Šlosarem se dávno zavřely i druhé dveře Láskovy kanceláře, ale koncipista Bernát, jehožrole také skončila, pořád ještě stál u konferenčního stolku s těsnopisným blokem v ruce a ustaraně sedíval na svého šéfa, jak vybírá ze skříně láhev Mattoniho kysibelky, nalévá si minerálku do sklenice a pije.

„Br, je to jako louh,“ otřásl se po několika doušcích vrchní inspektor a teprve si povšiml solného sloupu vpodobě koncipisty Bernáta. „Copak?, Aha, vám se to taky nezdá, co?“

„No, když mám být upřímný, pane vrchní inspektore, tak z právního hlediska.“

„Dejte pokoj, pane Bernát,“ nenechal ho domluvit Láska. „To já přece vím taky., Víte co, pojďme se

podívat na toho pana Mazánka.“

Na pana Mazánka nebyl nijak povznášející pohled. Černovlasý vyzáblý člověk v obnošeném šedivémobleku a bílé košili bez límečku, který seděl shrbený asi dva metry od stolu inspektora Karase, sespoutanýma rukama v klíně, a díval se do podlahy, nepatřil k lidem, kteří už na první pohled budí

sympatii.

Když Láska s Bernátem vešli, slepičím škubnutím po nich otočil hlavu a zamrkal. Jako by tím pohybem apohledem říkal: Další dva trapiči!

Mladého uniformovaného strážníka, který stál rozkročený vedle dveří, poslal vrchní inspektor pryč, posadilse k Panochovu stolu a tázavě se podíval na inspektora Karase.

Karas povytáhl ramena a unaveně řekl: „S panem Mazánkem se nedá rozumně mluvit. Na všecko, co muřeknu, odpovídá pořád dokola: ,Stojí psáno: Před člověkem šedivým povstaň, a cti osobu starého, a bojse Boha svého! Neboť já jsem Hospodin!‘“ A vyčítavě se podíval na černé, stále ještě husté a nepoddajnévlasy asi o pět let mladšího účetního Mazánka.

Láska přeběhl rychlým pohledem po nahrbené postavě, jež spíš než sveřepého mstitele připomínalalidskou trosku a budila v něm směsici pocitů, z nichž nejsilnější byla vzteklá lítost, a požádal inspektora:

„Pane Karas, sundejte panu Mazánkovi ty náramky!“

A ještě než mu jeho podřízený mohl vyhovět, zeptal se zažloutlého účetního se špičatým nosem: „Co vášžlučník, pane Mazánek? Už dá trochu pokoj?“

Josef Mazánek potřeboval na návrat do světa svých spoluobčanů dvě nebo tři vteřiny. S pohledem na svéruce se smutkem za nehty polkl, a ještě než k němu došel inspektor Karas, vyprahlým hlasem malátněodpověděl: „Dneska už je to vo něco lepší… Ale včera večír! Já myslel, že se snad zblázním! Těch prášků,

co já spolykal!“

A najednou jako kdyby se zase rozpomněl na svou roli Joba, s chorobným zábleskem v očích ze sebevyrazil: „Psáno jest: Bíti tě bude Hospodin souchotinami, zimnicí, pálivostí, horkem, mečem, suchem arudou, a budou tě stíhati, až tě zkazí!“

Vrchní inspektor Láska se tvářil, jako by Mazánkův výlet do židovského starověku ani neslyšel, apokračoval: „Nemyslíte, že by bylo lepší dát se operovat? Prášky jenom na chvíli otupí bolesti a nicnevyléčí, kdežto operace vás toho trápení zbaví navždycky., Nebo se snad tolik bojíte?“

„Bojím… bojím,“ mumlal si pro sebe účetní Mazánek a potom z něho znovu mučivě vytrysklo jeho biblickézoufalství: „Já už se teď nebojím ničeho na světě! Jen Boha se bojím… Pána našeho…!“

„Mno, to je koneckonců vaše věc, pane Mazánek,“ stále stejně klidným tónem mu odpověděl vrchníinspektor, „když se nechcete dát operovat, já vás k tomu přemlouvat nebudu,“ a káravě se podíval nakoncipistu Bernáta, který se usadil vedle věšáku na šaty za vyslýchaným účetním Mazánkem a neklidně se

vrtěl na židli. „Ale když už jste tak bohabojný, pane Mazánku, tak mi povězte něco jiného: Jak si v soběsrovnáte přikázání Nezabiješ! s tím, že jste zastřelil pana Hromadu a poranil pana Rathouského?“

Mazánek zdvihl nemyté, teď už pout zbavené ruce nad ramena a přeskakujícím hlasem fanatickéhostarozákonního soudce zaječel:

„Psáno jest: Člověk pak, který by z pýchy, svévolně zhřešil, takový velice potupil Hospodina. Protožvyhlazen bude z prostředku lidu svého!“

„Ale prosím vás, pane Mazánek,“ znechuceně zavrtěl hlavou vrchní inspektor. „To je přece nesmysl. Nikdoz nás si nemůže osobovat právo…“

Účetní Mazánek nenechal Lásku domluvit. Vyskočil a s rukama vysoko nad hlavou hřímal: „Psáno jest:Svobodně potrestáš bližního svého a nesneseš na něm hříchu!“ A potom, se slzami v hlase, ze sebe

vychrlil:

„Pakli na poli nalezl by muž děvečku zasnoubenou, a násilí jí učině, obýval by s ní, smrtí umře muž ten

sám!“

A tišeji, se slzami už i v očích:

„Na poli zajisté nalezl ji. Křičela děvečka zasnoubená, a žádný tu nebyl, kdo by ji osvobodil…“

„No jo,“ zhluboka vzdychl vrchní inspektor Láska, „ale když ono je taky psáno: Kdo by koli vylil krev

člověka, skrze člověka bude vylita krev jeho. Neboť k obrazu svému učinil Bůh člověka, pane Mazánek,“ a

vzdal se: „Nemáte hlad?“

Účetní Mazánek upřel utrápené zaslzené oči na vrchního inspektora, zatvářil se, jako kdyby už pouhépomyšlení na jídlo vyvolávalo novou bouři v jeho žlučníku, zavrtěl hlavou a hlesl: „Nemám… ale kdybychsměl prosit o trošku vody…“

Koncipient Bernát bez říkání vstal a šel k umyvadlu.

„A to jste si představoval, že… že na vás vůbec nepřijdeme, pane Mazánek?“ zeptal se Láska.

„Né… to ne… Já se jenom bál, že mě zavřete dřív, než je potrestám oba…,“ přiznal najednou zkrotlý anebiblický Josef Mazánek, vzal od koncipisty Bernáta sklenici vody a hltavě ji do sebe obrátil.

Láska se na něho chvilku díval a v jeho pohledu se mísilo opovržení se soucitem. A co ten třetí, ptal se vduchu účetního Josefa Mazánka, co ten studený třetí, který nastavil nohu tvému osudu i osudu těchostatních tří? Toho bys nechal bez trestu? A potom se obrátil na inspektora Karase se zřetelnýmvybídnutím: „Prosím vás, pane Karas, doprovoďte pana Mazánka…“

Když Láska s Bernátem osaměli, několik vteřin bylo v kanceláři tísnivé ticho. Porušil je koncipista Bernát.Zamyšleně prohlásil: „To je zajímavé. Ten člověk jako kdyby se každou chvíli převtěloval… Takhle nějakbych si představoval schizofrenii…“

A když vrchní inspektor na jeho monolog nereagoval, pokračoval: „Ale ta jeho schizofrenie je taková…

taková pragmatická, jako kdyby si vybírala, kdy se má projevit.“

Láska se konečně probral a zahučel: „Musíme ho zítra poslat na psychiatrii.“

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

je významná zejména tím,

že je předposlední.

Na jejím začátku se dva svátečně odění chasníci

chechtají, že přivedou tatínka na mizinu,

na konci se zase raduje vrchní inspektor Láska

a doufá, že má přeraženou klíční kost

Pět minut po půl sedmé ráno otevřel vrchní inspektor Láska dveře kuchyně, strčil do nich rozcuchanou

hlavu a v dobrém rozmaru pozdravil: „Dobrýtro, Majduško! Dobrý je to, kluci!, Už byl Jirka pro rohlíky?“

Majduška přestala slévat kávu a překvapeně se na něho ohlédla. „Přinesla jsem je sama. Víš přece, že vsobotu ráno chodím pro maso,“ podivila se roztržitosti svého muže. „Chtěl jsi něco?“

„Ale… no… chtěl,“ drbal se ve vlasech a mhouřil oči manžel Láska. „Noviny., Ale to vlastně má čas, ažpůjdu na tramvaj…,“ rychle couval od svého prvního ranního nápadu, protože nedomyslel, že by mohl mít

za následek porušení tabu, hovor o jeho služebních záležitostech při snídani, a chtěl zmizet vkoupelně, ale starší syn ochotně vyskočil a ochotně se nabídl: „Já ti pro ně skočím, tati., Který?“

„Ale ne, Jirko, nikam neskákej a radši se koukej pořádně nasnídat,“ odmítl synovu zvědavou ochotu otecLáska. „Jsi jako šindel,“ dodal s předstíranou přísností a zavřel za sebou dveře.

Když se však čerstvě vyholený a už oblečený za čtvrt hodiny znovu objevil v kuchyni, našel na svém místě

u stolu Národní politiku a České slovo. Usmál se té marné horlivosti, poplácal Jirku po rameně, stejnouprocedurou pasoval na rytíře i mladšího Honzíka, zeptal se: „Tak co, chasníci, jaké bude, dneskavysvědčení?“ odsunul noviny a začal si mazat rohlík máslem.

Svátečně oblečení chasníci se na sebe podívali a jako na povel se dali do řehotu. Maminka Lásková sesmíchem vysvětlila: „Takhle bláznili už včera odpoledne. Prý tě přivedou na buben, jestli jim koupíšvšecko, co jsi jim za pěkné vysvědčení slíbil.“

„Mno… když to budou samé jedničky,“ pokrčil rameny otec Láska a zatvářil se, jako kdyby ho ten daný

slib mrzel.

Oba chlapci se rázem přestali smát. „Jak to, tati…?“ vystoupil na obranu staršího bratra Honzík. „Vždyť jsipřece říkal, že dvě dvojky Jirka mít může…“

„To jsem vážně řekl?“ naoko se divil své lehkomyslnosti otec Láska, a maminka Lásková, zvyklá snídatpozději, až když ty své „mužské“ vypraví z domu, s potěšením pomyslela na dobře ukrytou modrou obálku

s nápisem Jirka a Honzík, ve které byly už od dubna uložené peníze na kolo a chromovanou koloběžku. A protože v ten den už nemusela klukům připravovat svačinu, seděla s rukama v klíně a dívala se, jak ti její

„chlapi“ snídají, objímala je očima a s úsměvem sledovala jejich žabomyší šarvátku s rozesmátýmkoncem. Slavnostně vychutnávala ten smích a znenadání ji zaplavila vina chvějivé radosti: Chlapci jívyrůstají k potěšení, „ten její“ ve zdraví úspěšně dořešil další svůj případ a září spokojeností, život byl vté chvíli tak krásný, až se jí z toho trochu nakrabatila brada.

„Co je ti, mami?“ zaraženě se zeptal Honzík, který seděl naproti ní.

„Ale to nic,“ zavlhlé a maličko provinile se znovu usmála maminka Lásková, „to já jenom… když se tak navás dívám…,“ a rychle vstala a odešla ke sporáku, aby jí nebylo vidět do tváře.

Národní noviny si vrchní inspektor Láska koupil až u stanice tramvaje, a ještě než nastoupil do vlečňákučekající soupravy, přelétl očima titulky na první straně:

VRAH ZA MŘÍŽEMI, PÁTRÁNÍ POKRAČUJE

RYCHLÁ PRÁCE POLICIE

(Čtěte na str. 7)

a sotva si sedl, nalistoval sedmou stránku a dal se do čtení:

No, to by šlo, pane šlo, ušklíbl se vrchní inspektor, když článek dočetl. Mohlo to dopadnout i hůř. Složilnoviny, zastrčil je do postranní kapsy saka a rozhlédl se po řídce obsazené zadní polovině vlečňáku lidověnazývaného ponorka. Chvilku se zdržel očima u dvou mladých lidí, podle stejných, zřejmě doma vázaných

kytic asi sourozenců, děvčete tak na konci kvinty a jejího bratra ze septimy či oktávy, zkusil vyvolat siv paměti, jaký to byl pocit, mít před sebou dva nekonečně dlouhé měsíce bezstarostných prázdnin,přeběhl pohledem po ustarané venkovské tetičce s proutěným košíkem, přikrytým pečlivě vyžehlenoučervenobíle kostkovanou utěrkou, a vzal na vědomí pána v krásně vyžehlených kalhotách ze šedivéhoševlotu, schovaného za plachtou Národních listů. Znovu vytáhl noviny z kapsy, ale napětí, které v němzastávku od zastávky rostlo, mu nedovolilo začíst se do nich. Nepřítomně je držel před sebou a v duchuaranžoval setkání, ke kterému mělo podle jeho výpočtů nejpozději za hodinu dojít.

„Pane Loukota, kdyby někdo přišel a sháněl se po mně, pošlete ho do šestnáctky k pánům Karasovi aPanochovi,“ požádal vrchní inspektor Láska uniformovaného strážmistra, který měl službu ve vrátnici.

„Ano… rozkaz!“ zasalutoval strážmistr a udiveně si pomyslel: Jako kdybych to jindy dělal jinak. „Ale… onuž tam někdo na vás čeká,“ dodal rychle.

„Kdo?“

„To nevím. Před pár minutama přijel autem. Šedivou pragovkou. Silnější člověk, asi tak pětatřicet, chodí o

holi…“

Tak vida, ono to fungovalo ještě rychleji, než jsem si myslel, řekl si Láska, když stoupal po schodišti doprvního patra. Sotva ve své kanceláři pověsil klobouk na věšák, zatelefonoval na šestnáctku a požádalinspektora Karase, aby k němu přišel. „Ale sám!“ dodal ke Karasovu překvapení.

Karas vešel, a jen pozdravil, spustil: „Mám tam…,“ ale vrchní inspektor ho přerušil: „Já vím, koho tam máte, pane Karas. Ještě si ho tam chvilku nechte… a moc se s ním nebavte. Tvařte se striktně úředně.Dovedete mi ho sem, až vás o to požádám, a potom odejdete. Teď mi sem napřed pošlete pana Bernáta

s blokem a tužkama. Ale tak, aby si toho ten pán nevšiml, rozumíte mi?“

Karas přikývl, že rozumí, a odešel. Na nic se neptal. Po dvanácti letech spolupráce s inspektorem Láskoubyl zvyklý ve všem na něho spoléhat.

„Jo, a kdyby ho snad napadlo odejít, tak mu to nedovolte. Že s ním musím mluvit,“ dodal ještě Láska, nežza sebou inspektor zavřel dveře.

Koncipista Bernát se pobaveně zazubil nad pohledem, který se mu v šéfově kanceláři naskytl. Vrchníinspektor Láska stál u otevřených dveří do úzké sousední komory, používané jako skladiště tiskopisů akancelářských potřeb, a pohyboval jimi, jako kdyby se nemohl nabažit jejich nemelodického vrzání.Koncipistův příchod přivítal zabručením: „Potřebovalo by to namazat.“

„Mám dojít pro mazničku?“ nabídl se Bernát.

Vrchní inspektor napřed mávl rukou, ale najednou přestal vrzat, podíval se na koncipistu a řekl: „Ačkoliv…zajděte pro ni.“ A trochu nesrozumitelně dodal: „Neuškodí, když tam posedí o pár minut dýl. Aspoň dřív

vybouchne.“ A vzal koncipistovi blok a pouzdro s tužkami z ruky.

„Tak, to bychom měli,“ poznamenal spokojeně, když koncipista naolejoval zámek i panty dveří. „A teď siodneste tuhle židli vedle, sundejte tam všecky krámy se stolu a třeba je poskládejte na podlahu, pěkně se

uvelebte a připravte si nádobíčko., Hleďte zachytit každé slovo. Snad vám nemusím vysvětlovat, jak jeto důležité. A buďte tam za každých okolností tiše jako myška!“

Počkal, až se Bernát vedle usadí, dveře komory, jež se otevíraly do jeho kanceláře, nechal na škvírupootevřené, zabezpečil je okrajem květinového stolku z ocelových trubek a zeptal se: „Hotovo?“

Počkal na koncipistovu odpověď, šel ke konferenčnímu stolku v koutě kanceláře a uspořádal u něhokřesla tak, aby návštěvník neseděl obrácený ke dveřím skladišťátka, sedí si za psací stůl a ještě minutučekal, než zvedl telefonní sluchátko.

Dvojité dvoukřídlé dveře Láskovy kanceláře se bez klepání otevřely a do místnosti těžkým krokem vešelzavalitý prokurista firmy Hermes Karel Kafka, doprovázený inspektorem Karasem. Necelé dva metry předstolem vrchního inspektora se zastavil a opřený o černou lakovanou hůl zůstal trochu rozkročený, stát.Místo pozdravu jen zamračeně kývl hlavou a vyčkávavě se na vrchního inspektora podíval.

Láska také neplýtval zdvořilostí. Ani nevstal, jen ukázal pravou rukou do kouta místnosti a úsečnýmúředním tónem svého návštěvníka vybídl: „Posaďte se, pane Kafka!“

Prokurista otočil masívní hlavu s nakrátko ostříhaným ježkem ke dveřím, jež už se za inspektoremKarasem zavíraly, vrátil se tvrdým pohledem šedivých očí k vrchnímu inspektorovi a klidným basemdocela tiše řekl: „Na to, co vám chci říct, si nepotřebuju sedat. Tolik toho není.“ A trochu sklonil hlavu,jako kdyby se chystal zaútočit na Lásku svým ježkem.

„Jen si sedněte,“ stejně klidným a tichým hlasem trval na svém Láska. „Já vám taky mám co říct. Auděláte líp, když si to vyslechnete vsedě, je toho totiž dost., Jen si poslužte!“ znovu ukázal už o stínméně trpělivě na připravené křeslo a přemohl v sobě chuť dodat: Moc stojím o to, vidět vás sedět!

Výraz Kafkova obličeje se nezměnil. Prokurista ještě chvilku stál uprostřed místnosti a mlčel. Láska sedíval, jak se v něm pere panovačná přirozenost člověka zvyklého poroučet se strachem z hranaté tetičky,který ho k němu dohnal a po několika vteřinách zřejmě zvítězil, protože prokurista ucedil: „Kdyžmyslíte…,“ odbelhal se ke křeslu a ztěžka se posadil.

Chvilku bylo v kanceláři ticho. Vrchní inspektor Láska očekával, že ježatý prokurista promluví, ale ten jenprkenně seděl, nevraživě na něho civěl a k řeči se neměl. Přerušil tedy mlčení sám a s pohledem nasložené noviny v prokuristově kapse studeně řekl: „Vidím, že už jste dneska četl noviny, pane Kafka. A že vám došlo, že znám úlohu, kterou jste sehrál přizavraždění svého bratrance Hromady., Přišel jste se přiznat?“

Prokurista rozhořčeně blýskl očima: „Co to blábolíte? K čemu bych se já měl přiznávat? Já jsem vás přišel

varovat!“

„Varovat?“ ironicky se podivil Láska. „Před čím?“

„Varovat vás, abyste si se mnou nehrál!“ přidal už hodně síly do hlasu prokurista Kafka. „Abyste těmnovinářským šmokům přestal vykládat pitomosti, nebo vás to přijde draho!“

„Pletete si varování s vyhrožováním, pane Kafka,“ jízlivě mu odpověděl vrchní inspektor. „A mne s někým,

kdo se dá zastrašit. Jenomže já nejsem vaše sekretářka Boženka, kterou jste dneska už asi pořádněvyděsil, a to, co jste nazval pitomostmi, jsou skutečnosti, které vám prokážu! Slečna Sýkorová totiž neníjediný svědek!“

„Děláte z komára velblouda!“ už trochu jiným, unavenějším tónem prohlásil prokurista.

„Nechtěl byste mi o tom komárovi povědět něco bližšího?“ stále stejně pichlavě pokračoval vrchní

inspektor.

„Já se vám, člověče, divím,“ uhnul do úplně jiné polohy Kafka, který dobře znal svou Achillovu patu aneměl chuť se dát strhnout. „O co vám vlastně jde? Vraha už máte, tak co ještě chcete? Proč otravujeteživot mně?“

„To vám můžu říct: Protože vím, kdo a čím toho ubohého blázna k střílení dohnal, ale to už jste si přecepřečetl v novinách!“

Prokuristovi tentokrát dalo hodně práce ovládnout se. Otevřel ústa, zase je zavřel, chvilku mlčel, potom se

vztekle zeptal: „Jste vy vůbec normální? Proč to ksakru děláte? Tady mezi čtyřma očima si můžete dovolit

plácat pitomosti o nějakých vykonstruovaných souvislostech, ale co z toho máte? Vy přece dobře víte,že obžalovat mě nemáte z čeho! Že s těmi vašimi ničím nepodloženými dohady by vás každý státnínávladní vyhodil!

Co mi vlastně chcete vyčítat? Někde jste vyčenichal nějaký anonymní dopis a myslíte si, že jsem honapsal já. I kdybych se k tomu nakrásně přiznal, a já to samozřejmě neudělám!, tak co byste s tím asitak mohl dělat? Podat na mne jménem Přemysla Hromady žalobu pro urážku na cti?, Takový hlupákpřece nejste!“ houkl pohrdavým tónem, ale bylo na něm vidět, že stín paní Hromadové ho stále ještě

krotí, že mu nedovoluje rozburácet dunivý bas naplno.

„Říkáte, že jsem někde vyčenichal nějaký anonymní dopis., Já vím o šesti anonymních dopisech, paneKafka!“ důrazně řekl vrchní inspektor Láska a po vteřině pokračoval: „A vím i to, že každý z těch šestidopisů byl vlastně pokus o vraždu! Šestkrát jste nalíčil past, do které se měl váš bratranec chytit! Šestkrát

jste se ho pokusil zavraždit cizíma rukama, a nakonec, v tom sedmém případě, o kterém vím, vámpomohla náhoda a žlučník vašeho potrhlého účetního!, A vy si myslíte, že dovolím, aby vám to prošlo?“

„Tímhle mě nevyděsíte, milý pane!“ s čím dál větší námahou se krotil prokurista Kafka. „To jsou samé zpalce vycucané nesmysly! Blábolení, s kterým nemůžete nikam jít, protože nemáte vůbec nic v ruce!“

A potom se na chvilku přestal kontrolovat a zařval: „Neházejte mi tu písek do očí! Za ten týden, cočucháte okolo, jste si už určitě dokázal zjistit, že můj vznešený bratránek byl děvkař, že to byl kurevník aže na to konečně doplatil!“

A vzápětí mírnějším tónem: „V jednom vám dám za pravdu: já to čekal už dávno!“

„Ale kde!“ zavrtěl hlavou Láska a také zvýšil hlas: „Vy jste nečekal! Vy jste se ze všech sil snažil hodit musmyčku na krk! Nebo spíš chytit ho do oka jako zajíce! Letos kolem šestnáctého dubna jste poslalanonymní dopis pánovi, jehož jméno začíná na Bul, váš šofér Šnajdr si určitě dokáže vzpomenout nazbytek, a pan Hromada se kvůli tomu s vámi ostře pohádal a řekl vám do očí, že nikdo jiný než vy toanonymní svinstvo na svědomí nemá! Patnáctého ledna jste se na svého bratrance pokusil poštvaturologa Míčaře, ale dokázal jste jen to, že jste tomu doktorovi definitivně rozbil manželský život! Loni devatenáctého prosince vám váš pokus o vraždu anonymním dopisem málem vyšel, ale pan Džordževičnaštěstí neměl pistoli a v návalu zuřivosti popadl jen kuchyňský nůž, který mu Přemysl Hromada vykroutilz ruky, a vy máte drzost tvrdit, že nemám nic v ruce! To, co v ní držím, postačí přinejmenším na pečinproti bezpečnosti života podle paragrafu 335, když už náš trestní zákoník výslovně nepamatuje navraždu otrávenými dopisy, a ten při přitěžujících okolnostech pro vás znamená kriminál na tři roky!“blufoval vrchní inspektor a napjatě sledoval, jak na to bude jeho protivník reagovat.

„V tom paragrafu se říká, že každé jednání, o němž pachatel už podle přirozených následků snadno můžepoznat, že jím může způsobit nebezpečenství života, zdraví, nebo tělesné bezpečnosti, bude potrestánpodle zákona! Vy jste to věděl přinejmenším od loňského prosince, kdy vám ten pokus zneužít cizížárlivosti skoro vyšel, a právě proto jste v tom pokračoval! Vy jste zavraždil svého bratrance Hromadu, i když v Klánovicích vystřelil ten ubožák Mazánek!“

„Ale to je přece nesmysl!“ stále ještě se bránil prokurista Kafka, ale sílu dal už jen do slov, ne do hlasu. Apo několika vteřinách odmlčení zhluboka vzdychl a začal úplně jinak: „Tak já vám tedy něco řeknu: Ano,napsal jsem v dubnu anonymní dopis panu Bulharovi, protože jsem se od svého bratrance dozvěděl opředcházejících anonymních dopisech. Chtěl jsem, aby… aby už konečně přestal bláznit se ženskými azačal se vážně věnovat podniku…“

„Pane Kafka! Vy si vážně myslíte, že vám tohle spolknu?“ skočil mu do řeči vrchní inspektor.

„Věřte nebo nevěřte, bylo to tak! Podívejte se: Já na ty vaše strašáky s paragrafy taky nevěřím, já se vparagrafech taky trochu vyznám, ale nechtěl bych, aby má už i tak hodně otřesená teta…,“ konečněpřiznal prokurista Kafka barvu a odmlčel se. Láska trpělivě čekal, co uslyší dál.

„I když je to všecko nesmysl,“ pokračoval Kafka po chvilce tónem, který měl být lítostivý, „teta by tomumohla uvěřit, a já… i když jsem to udělal v dobrém úmyslu…,“ najednou nevěděl, jak dál.

„V dobrém úmyslu! Co mi to chcete namluvit?“ zahřměl už plnou silou vrchní inspektor Láska. „Tím vašímdobrým úmyslem byla nenávist! Divoká, vražedná nenávist člověka, který byl vůči svému bratranci vevšem v nevýhodě: Nenarodil se tak pěkný a urostlý jako on, ale právě naopak, neměl takové štěstí u žen,ale právě naopak, neměl ani zdaleka tolik peněz, ale zato je musel na svého bratrance vydělávat!, acelý život se užíral křivdou, spáchanou na jeho matce tím, že nedostala polovinu věna, na kterou mělanárok… O své tetičce nemluvte! Tu milujete asi tak stejně, jako jste miloval svého bratrance!, Do určitémíry vaši nenávist chápu, ale není na mně, abych ji soudil.“

Už první věta prokuristou škubla a Láska viděl, že trefil do černého. Kafka do něho vztekle zavrtával oči,jako kdyby ho chtěl hypnotizovat. Chvíli bylo v kanceláři dusné ticho. Přerušil je stále ještě nezlomený

Kafka:

„Byl jste důkladný, pane vrchní inspektore, to je pravda,“ prohlásil uznale, „ale… co vy o tom můžetevědět! Ano,“ zvýšil hlas, „uhádl jste to! Nenáviděl jsem toho prázdného hezouna, který se ke mně choval,jako kdybych byl jeho sluha! Celý život jsem vydělával peníze, aby je ten trubec, ten darmošlap mohlrozhazovat! Musel jsem se dívat, jak se rozvaluje někde, kde jsem po právu měl sedět já! Já jsem v téfabrice dlouhé roky ráno první a večer poslední! Dřu jako galejník! A skoro všecko, co já dokázal ze sebea z lidí vydřít, on zase dokázal rozházet, ten pan… továrník!

Deset let jsem mu každý rok vydělával a vyplácel na dvě stě tisíc korun! Dvě stě tisíc korun, pane! Celkem

přes dva milióny, umíte si to vůbec představit? Kdybych je byl mohl vkládat do podniku, mohlo z nichpři patnáctiprocentní ziskové marži být přes pět miliónů, a kdybych je byl strčil jen do osmiprocentníchobligací, tak byly na kontě tři milióny tři sta tisíc!, A kam se ty dva milióny poděly? Ten darmožrout jevyházel z okna! Máte vy představu, jak by se dal za pět miliónů rozšířit podnik? Jak by se dalzmodernizovat? Zracionalizovat? Jak by se zvýšila výroba, obrat a zisk? Pane, my už dávno mohli mít síťvlastních prodejen, jako ji má Baťa, Rolný, Nehera, Páchl a spousta dalších… Jak my mohli zatočit sněmeckou konkurencí, která se nám tu čím dál víc roztahuje! Ále… co my všecko mohli, kdyby se mi tenparazit nepletl pod nohama, nesvazoval mi ruce a neokrádal mě o výtěžky mé dřiny., Ale tohle všecko vy

sotva dokážete pochopit!“

Prokurista Kafka se odmlčel, vyčerpaně se v křesle opřel zády a sklonil hlavu.

Láska se na něho díval s pocitem odporu, který v něm neustále rostl. Tak ty si myslíš, říkal si, že já,

policajtský ubožák, sotva dokážu pochopit ušlechtilé pohnutky tvé nenávisti? Mýlíš se, ty já chápu už

chvíli, a jsou mi jaksepatří těžko stravitelné! Hromada tě okrádal o výtěžky tvé dřiny? Vždyť všecka ta tvádřina spočívala v tom, že jsi ty výtěžky zdatně vydíral ze sto osmdesáti zaměstnanců té vaší továrny naprádlo! Celý svůj dospělý život vrtím hlavou nad lidskou nenasytností: Proč se člověk, který má tolikpeněz, že by je ani za dva životy nedokázal utratit, štve a pachtí, aby jich měl dvakrát, čtyřikrát, osmkráttolik? A čím víc peněz má, tím neurvalejších metod je ochotný používat, aby jich získal ještě víc. Teprve ty

jsi mi to teď názorně vysvětlil, ty fabrikantský drábe! Chtěl jsi zatočit s německou konkurencí? Tak to jsivlastně vlastenec! Vidíš, do dneška mi nenapadlo, že by se to majestátní podstatné jméno mohloodvozovat od slovesa vlastnit. Chtěl jsi se stát Baťou, anebo aspoň Rolným, ale bratránek ti stál v cestě, a

proto jsi…

Prokurista Kafka přerušil Láskovu neslyšnou samomluvu. Vstal, těžkým krokem se dobelhal až těsně kLáskovu psacímu stolu a rezignovaně řekl: „Zkraťme to! Myslím, že vám rozumím. Podařilo se vámvyčuchat něco, co by mě mohlo poškodit a vám něco vynést. Před soud byste mě nedostal, to víte stejnědobře jako já, ale mohl byste mě očernit u tety a nadělat mi nepříjemnosti, které nemohu potřebovat.Dobrá, uznávám, že jste ve výhodě. Jsem obchodník a umím kalkulovat i se ztrátou. Nabízím vámdohodu: Vy mi dáte dopis, který se vám dostal do ruky, a zapomenete na to, že vůbec nějaké dopisy

existovaly, a já vám za to dám deset tisíc!“

Vrchní inspektor Láska také vstal a odsunul křeslo za sebe. Věděl, že nadchází okamžik, který už odpředešlého dne pečlivě připravoval. Opovržlivě se na Kafku podíval a studeně věcným tónem poznamenal:

„Tak to by mohlo stačit. Ke všemu jste se ještě i pokusil podplatit mě. A teď to všecko podtrhneme asečteme., Máte to, doktore Bernáte?“ obrátil hlavu ke dveřím komory s kancelářskými potřebami. „Užmůžete přestat stenografovat. Pojďte sem!“

Láskův výpočet byl přesný. Prokurista Kafka se zapotácel, jako kdyby se pod ním rozkymácela podlaha.Vytřeštil na vrchního inspektora oči a nepříčetný vztekem zařval: „Ty špinavý fízle! Ty policajtská kryso! Já

tě zabiju!“ A v okamžiku, kdy koncipista Bernát vpadl do místnosti, napřáhl těžkou hůl a rozmáchl se povrchním inspektorovi. Láska neuskočil, jen rychle uhnul hlavou. Rána zasáhla jeho rameno. Po druhé užKafka neudeřil. Ještě než mohl znovu zdvihnout hůl nad hlavu, koncipista Bernát k němu přiskočil a vyrval

mu ji z ruky.

Vrchní inspektor Láska se chytil za levé rameno a pomalu se sesul do křesla. Bledý obličej měl staženýbolestí, když unaveně říkal: „Tak za tohle je nejmíň rok, pane Kafka, když ne dva! A jestli jste mi, jakdoufám, přerazil klíční kost, tak půjdete za mříže na tři až pět let! I to je ještě pořád málo, o hodněmíň, než zasloužíte za to, že jste zavinil smrt svého bratrance a zničil život mladé holce a jejímubláznivému tátovi, ale jen za ty anonymní dopisy a za ochotu, s kterou jste Růženku Mazánkovou poslalautem do Bubenče, bych vás byl dostat do kriminálu nedokázal.

Odveďte ho, pane Bernát! A potom zazvoňte doktoru Podroužkovi, aby se na mě přišel podívat. Nemůžuhýbat levou rukou a je mi nějak slabo.“

KAPITOLA DVACÁTÁ

a neodvolatelně poslední,

v níž vrchní inspektor Láska konstatuje,

že změna je život,

a vyjádří naději,

že v Krásném Březně je krásně

„Já se vám divím, pane vrchní inspektore, já se vám divím,“ mrzutě se podivil hned dvakrát za sebouvládní rada JUDr. Chocholouš a odmlčel se, protože honem nevěděl, z které strany do toho kyselého

jablka kousnout.

Vstal a krátkými kroky dvakrát změřil délku své kanceláře, chvilku se s rukama za zády díval z okna,najednou se otočil a vybafl: „Když jste jednou ve stavu nemocných, tak máte sedět doma na… nazahrádce, a ne… Jak vám to vůbec srostlo?“

Vrchní inspektor Láska si pravým ukazovákem pohladil klíční kost, našpulil rty, a tónem, který zřetelněříkal, že kvůli téhle otázce si ho pan vládní rada „na koberec“ asi nepozval, nevinně prohlásil: „Doceladobře, pane vládní rado. Na rentgenu si libovali, že tak krásně srostlou klíční kost už dlouho neviděli.Dokonce si ji i vyfotografovali,“ nedokázal udržet jazyk na uzdě.

Vládnímu radovi Chocholoušovi smysl pro humor nechyběl, ale zato mu scházela nálada na žertování, atak jen zabručel: „Aspoň že tak,“ a znovu se uvelebil v křesle proti Láskovi.

„Já… ne snad, že bych vám nerozuměl,“ znovu se vrátil ke svému tématu, „já vás, člověče, docelachápu… tedy lidsky chápu… já vím, že to od vás bylo kurážné a obětavé, jenomže… Co vám to vyneslo,že jste toho Kafku musel dostat za katr za každou cenu? Přeraženou klíční kost a kupu malérů.“

A pan vládní rada se znovu odmlčel a zakryl své rozpaky tím, že si obřadně zapálil ten den už osmé, atudíž nadpočetné kubo.

To se dá spočítat, co mi to vyneslo, říkal si vrchní inspektor Láska: důtku od vrchnosti, hloupé řečipodmazaného vyšetřujícího soudce Krobota, který už dvakrát vrátil spis s nadpisem Přemysl Hromada k„přepracování“, články v novinách o „nevybíravých metodách pražské kriminální policie“, a teďpravděpodobně ještě i disciplinárku.

„Hergot, to jste tomu Krobotovi musel říkat, že je ‚ne pitomý pedant, ale něco o moc horšího‘? Já se vámdivím… Já se vám moc divím,“ už do čtvrtice se bručivě divil vládní rada Chocholouš, ale jeho ustaranýpohled jasně mluvil o tom, které straně patří jeho sympatie.

Ale vždyť ty se mi ani tolik nedivíš, pomyslel si vrchní inspektor Láska, ty přece dobře víš, proč, co a jak,a nahlas řekl: „Neovládl jsem se, pane vládní rado. Nedokázal jsem se ovládnout.“

A znovu před sebou viděl pichlavé oči vyšetřujícího soudce Krobota za skly se zlatými obroučkami a slyšel,

jak mu jedovatě říká: „Samozřejmě bude pan prokurista Kafka vyšetřován na svobodě, protože ten svůjstenogram si můžete strčit za klobouk, pane vrchní inspektore! Pan Kafka vám nikdy nic takovéhonepodepíše, protože není trouba a dobře ví, že bez jeho podpisu je průkazná hodnota toho vašeho zápisunulová. Jako kdybych ho slyšel: To si policajti vycucali z palce., Ledaže by s tím vaším papírem chtěljeho advokát operovat před soudem jako s dokonalým důvodem střídavého pominutí smyslů jeho

klienta…“

„No jo, vy jste se nedokázal ovládnout, a já zase nedokázal… Víte vy, jakou bouřku strhli páni od justice

na našem ministeriu?“

„To sice nevím,“ přiznal Láska, „ale umím si to představit., Prosím vás, pane vládní rado,“ neudržel se,„koho by to nedožralo? Pan vyšetřující soudce, který má především držet ochrannou ruku nad námi, pán, který přece taky má být služebníkem zákona, mi dokázal říct: ‚Dobře vám tak! Všecko jste si zavinilsám! Proč jste se mermomocí snažil dokázat něco, na co jste nestačil!‘ Jako kdyby z toho zápisu nebylo

naprosto jasné, kde je pravda!“

„Pravda,“ bručel vládní rada Chocholouš. „Pravda je hospodský U zeleného stromu. Křestním jménemJosef. Já se vám, člověče, divím! Teď máte za tu svou pravdu na krku disciplinární řízení a já mám nakrku nějakého vrchního inspektora z Ústí, kterého jsem v životě neviděl… protože vy jste od prvního srpna

přeložený do Ústí nad Labem. Až budete úplně zdráv, můžete se přestěhovat do služebního bytu tohopana Fejfara v Krásném Březně.“

„No a co, třeba je v tom Krásném Březně krásné,“ pohodil rameny Láska. „Život je pohyb, pohyb jesport, sport je život, jak si ve Zlíně napsal na plot pan Baťa., Ale i tak vám děkuju, pane vládní rado. Já

vím, že jste se za mě popral a že jich na vás musela být pořádná přesila.“

Pan vládní rada Chocholouš zabručel cosi nesrozumitelného a rychle zahnal myšlenku, která mu byla svou

literární toporností protivná: Nese to jako chlap! A raději nic neřekl, vstal, podal tomu paličatémuvrchnímu inspektorovi ruku a pořádně stiskl.